Abych se přiznal, docela jsem si přál, ať česká reprezentace "rupne" v neděli v noci s Rusy. Ne že by v mojí hlavě všechno popřevracela nějaká Velká únorová socialistická revoluce, a začal jsem na stará kolena milovat našeho úhlavního hokejového protivníka. Komandu, sesbíranou od Smolenska až Petropavlovsk Kamčatskij. A samozřejmě i z podobně rozsáhlého prostoru mezi Vancouverem a Floridou.


Olympiádu ve Vancouveru vyhraje mužstvo, které na cestě do finále alespoň jednou klopýtne. Stejně jako v Naganu. Nejsem žádný jasnovidec, ale sedí ve mně takový zvláštní pocit, že to tak bude. Kanaďané si špatný den vybrali se Švýcary, Rusové se Slováky, Slováci s námi.

My jsme měli poslední šanci na zpackaný zápas právě v neděli v noci s Rusy. Při zlaté olympijské misi v roce 1998 jsme ji využili excelentně. A taky ve skupině, kde se už při knock - out systému hrálo jenom o staré dobré známé "zlaté vidle". Hlinkův tým dopřál v Naganu Rusům fantastickou chvilku - dovolili jim tehdy otočit skóre z 1:0 na 1:2 během deseti vteřin.

A ještě si čeští hokejisté vybrali smůlu na celý zbytek turnaje.

Před 12 lety vyrovnal ve 44. minutě na 1:1 střelou zpoza Šlégra Valerij Bure a za okamžik obráncům unikl Žamnov a mimořádně přesnou střelou se postaral Rusům o vedení 2:1. Šibenici vymetl ve chvíli, kdy padal na led jak široký tak dlouhý. K prvnímu místu ve skupině potřebovali Češi stejně jako teď remízu. Ale nedosáhli na ni. Navzdory třem velkým šancím Jágra a půlminutové power-play.

Z porážky s Rusy jsem se v 70. a 80. letech minulého století trápil i dva tři dny. Teď se z ní těším, ačkoli českému mužstvu sebrala den volna a velkou příležitost k nácviku kombinací, přesilovek nebo oslabení. A musí do nebezpečného osmifinále. Berme ho však z lepší stránky. Získali jsme jeden olympijský zážitek nad plán.

Dovolil bych si sáhnout pro inspiraci k slavnému spisovateli science - fiction Ludvíku Součkovi. Ten můj zváštní pocit, že jsme měli s Rusy prohrát, by se dal označit za Tušení stínů. A snad i za Tušení souvislostí.

Ale upřímně řečeno, podobné tušení mě pokoušelo i v jiném sportovní odvětví. Říkal jsem si, sakra - ten Šlesingr, při tom potenciálu co má, ten by mohl při závodu s hromadným startem něco pořádného udělat. A český biatlon nebude mít na sobě při odletu z Vancouveru "kabát z ostudy."

A byl do něj navlečený už po Šlesingrových střelbách vleže. Dvě minely.

Nakonec jsem si nedělní biatlon přepnul na STV 2. Pavol Hurajt jel o medaili a slovenští komentátoři si to jaksepatří užívali. "A slovenské vlajky opeť vlajú," křičeli. Hurajt si vydřel si bronz. Přidal ho ke zlatu a stříbru Anastázie Kuzminové - Rusce ve službách Slovenska.

A moje žena řekla na konto dnešního slovenského biatlonového překvapení: "To je ale hezký."

Ovšem i Šlesingr se nakonec aspoň trochu pochlapil, a český biatlon se z "kabátu z ostudy" jakžtakž vysoukal. Náš frontman dofinišoval na 16. místě.

Na stříbrného a bronzového medailistu z mistrovství světa 2007 nic moc, ale na ZOH 2014 v ruské Soči ještě nebude tak starý. A třeba si nějaký slovenský fanoušek kvůli němu přepne za čtyři roky televizi na ČT 2.

P.S. Nevím, proč média tak blbnula kolem vcelku bezvýznamného, takřka až přátelského střetnutí Česko - Rusko. Viděl jsem z něj na ČT 2 jenom zlomky. O medaili přece usiloval na ČT 4 skikrosař Kraus. A sjezdař a slalomář Bank o ni bojoval na zahraničních televizních stanicích v kombinaci. I když oba nakonec marně.

Proč jsem kdekoliv na ČT neviděl vynikajího Banka v přímém přenosu, to je mimo hranice mého chápání. Záznam ze sedmého místa Čecha v tak prestižní alpské disciplíně, na to Vám, pánové z ČT, v časech bleskového internetu vážně peču. K bronzu scházela Bankovi necelá vteřina. A Vám ke "kabátu z ostudy". Pořádně velkému.