Mrazy, mrazy, mrazy! Ať už otevřete nebo zapnete jakékoliv médium, valí se na Vás ta strašlivá ledová vlna s takovou intenzitou, jako by to byla současná hrozba národa č. 1.

Z těch mínus dvaadvaceti, co mám kousek od Ještědu ráno u baráku, nejsem taky právě na větvi. Ale stačí, když si vzpomenu na leden 1985, a usmívám se zvesela pod ojíněné fousy a mrznoucí holuby v nose.

Naše generace, procházející přísnou komunistickou drezúrou, zažívala před sedmadvaceti lety něco, co by teď připadalo jako nesnesitelná pakárna i těm nejubožejším z ubohých.

Pakárna. Ano, správně, řeč bude skutečně o vojně.

O službě socialistické vlasti a pracujícímu lidu v místech, odkud by v lednu 1985 prchali tryskem v panice všichni současní bezdomovci. O našich sociálně slabých spoluobčanech z vybydlených ghett ani nemluvě.

Ve srubovém městečku Československé lidové armády na šumavské Dobré Vodě, případně (pane Bože, tys to viděl, a neudělal jsi nic!) ve stanech ve Vojenském výcvikovém prostoru Doupov.

Psal jsem tehdy v lednu 1985 domů své ženě: "... na cvičení uhodily poněkud silnější mrazy, okolo minus třiceti...na našem prkenném srubu máme trochu tepleji, ale ani tady to není žádný med – přes noc zamrzla voda v minimaxech, které visí metr a půl od kamen...

Můj kamarád Pavel Svárovský (taky průzkumák) zažíval souběžně cvičení v Doupovských horách. V minus třiceti spal s ostatními vojáky základní služby ve stanu na gumových nafukovacích lehátkách.

"V noci jsme raději stáli, než leželi, protože nad zemí byla přece jen o jeden o dva stupně menší kosa," svěřil se mi asi před rokem v hospodě, když jsme probírali naši vojenskou základní službu v Západním vojenském okruhu.

A zdálo se mi, že při té vzpomínce mu zbělaly tváře.

Dopisy ženě z ledna 1985 ukrývají i další vzácné historické dokumenty o z...ˇ.. ´ éře vrcholného socialismu: "...proti omrzlinám tvrdě bojujeme a máme proč! Lampasáci nám vyhrožují, že ten, kdo omrzne, půjde do basy ... tak ty omrzliny většinou raději ani nehlásíme... mám po nich puchýře na prstech..."

...na Dobré Vodě máme s ostatními jednotkami soutěž na téma Úklid na srubech a názorná agitace na nástěnkách. Dlouho jsme vedli, ale nakonec nás dvě jednotky předběhly. Komise nám vytkla, že jsme neobměnili nástěnku.

Staral jsem se o ni já, ale jak jsem šel v těch vypráskanejch mínus třiceti na to debilní dvoudenní přežití do lesa, tak tam na nástěnce zůstaly stejné věci. Asi by soudruzi důstojníci chtěli, abych se vrátil z přežití dvacetikilometrovým poklusem ke srubu, nástěnku obměnil a hupky dupky zpátky...

...strava tady ujde, ale máslo musíme k chlebu přikusovat. Během výdeje zmrzne vždycky tak, že nejde ani zaboha rozetřít...

...horečku už nemám, zato se do mě dal nepříjemný kašel a občas mně teče v noci z nosu krev..."

Do vymrzlých spacáků lezli v lednu 1985 příslušníci průzkumné roty motostřeleckého pluku ve spodkách, v teplákách, v chlupatých aratexových vložkách a v maskáčových kalhotech. Od pasu nahoru si navlékali nátělníky, košile, svetry, maskáčové bundy a maskáčové kabáty. Na hlavy si nasazovali čepice. Bez rukavic by jim na srubech omrzly prsty na rukou. Teplé palčáky měla jen půlka jednotky, ostatní si museli na řídké pletené rukavice navlékat ponožky. Jinak by přišli o ruce.

Myli se sněhem. Umývárky zamrzly. A jak se chodilo na velkou na několik set metrů vzdálené latríny? Nechodilo se, zimou by všem upadly zadky. Za deset dní jsem byl jen jednou.

Naše gumy (rozuměj vojáci z povolání, lampasáci a zelení mozci) bydleli ve zděných domečccích. Náš soudruh kapitán - zpravodajský náčelník pluku - si tam udělal z vojína Vrány správce ohně. Zatímco soudruh kapitán spal, Vrána měl celou noc přikládat. A i přes den, aby soudruh kapitán nechodil z výcviku do studeného.

Ale Vrána nebyl spolehlivý voják. A málo si vážil toho, že může skoro celé cvičení strávit ve vyhřáté lampasácké cimřičce. Dvě noci za sebou usnul, přestal topit a kamna vyhasla. Soudruh se probudil zimou, Vránu z..... na tři doby a poslal ho zpátky do vymrzlého srubu.

Nového posluhovače si udělal z vojáka Göröga. Nedostudovaný vysokoškolák byl mnohem chytřejší než Vrána. Přesně věděl, jak na to. Když kapitán přišel do své vyhřáté komůrky, mazaný Görög vždycky vyskočil od bedny se dřevem, postavil se do pozoru a ohlásil: "Soudruhu kapitáne, vojín Görög. Právě jsem přiložil do vašich kamen." A nikdy mu v nich nevyhaslo.

Z vojenského cvičení si soudruh kapitán udělal báječnou rekreaci. Věčně vymrzlé, výcvikem umordované vojáky si večer brával jako osobní gardu na projížďky na lyžích. Uháněl s nimi po jiskřivém sněhu pod jasnou oblohou, zaplněnou hvězdami.

Oni pak šli zpocení do ledového srubu, on do své příjemně vytopené komůrky. Na groček, čaj s rumíčkem, vodku vodečku a tak.

Na noční přežití, spojené s třicetikilometrovým pěším přesunem v hlubokém sněhu, poslal velitel roty vojáka s chřipkou a horečkou přes osmatřicet. Doktor tomu nebožákovi přitom do své zprávy napsal, že musí zůstat v ´teple´ na srubu.

"Lékař doporučuje, velitel schvaluje," usmál se soudruh poručík a nemocného na dva dny do terénu vyhnal. Ten kluk tam málem exnul. Nocoval s ostatními v lese na smrkových větvích,, rozložených kolem ohně. Rozdíl mezi teplotou jeho těla a teplotou vzduchu dělal po návratu z nočního přežití skoro 70 stupňů Celsia.

Dost. Ty mrazy z ledna 1985 mě nějak rozpálily.

Gratulujme si všichni, že tak ´strašlivě´ mrzneme v roce 2012.

Nakonec si ale neodpustím jednu věc. Všem tehdejším gumám, lampasákům a zeleným mozků (i když pár čestných výjimek by se asi našlo) bych vzkázal (a hlavně těm, co z ČSLA ladně přešli do AČR a pořád tam ještě za těžké prachy slouží): "Ukradli jste těm klukům dva roky života. Zavřeli jste je tenkrát na vojnu jak do kriminálu, i když nic zlého neudělali."

To jsme se ale dostali od těch úvodních mínus dvaadvaceti pod Ještědem pořádně daleko. Ale vlastně ani ne.

Nejvíc přece mrazí z věcí, které nijak nesouvisejí s mohutnými tlakovými výšemi nad Ruskem.


Úderná jednotka Varšavské smlouvy z roku 1985 aneb průzkumná rota motostřeleckého pluku z Janovic nad Úhlavou v celé své parádě. Šla z ní tenkrát na Dobré Vodě opravdu hrůza.
Foto: pravděpodobně četař Michal Hluzin