Skoky na lyžích. Nic lepšího jsem si na začátek vancouverské olympiády nemohl v televizi přát. Kvalifikace báječných mužů, plachtích vzduchem s nohama do V, mě zajímá víc než slavnostní zahájení her. Co taky čekat od člověka z Plavů, kde už mezi první a druhou světovou válkou vyrostl v lesním průseku jeden z nějtěžších skokanských můstků na světě.

Měl krásné jméno Na Pláních a viděl jsem na něm jako malý kluk Jirku Rašku, Rudu Höhnla, Zbyňka Hubače nebo Karla Kodejšku. Ale taky jejich slavné soupeře Nory Wirkolu a Morka, Rusy Bělousova a Napalkova nebo Němce Schmidta. Později tam skákal i Jirka Malec z nedaleké Zásady, můj spolužák z tanvaldského gymplu (chodil o rok níž), který tak báječně překvapil na kanadské olympiádě v Calgary 1988. Rozhodčí ho trestali za svérázný styl podobný současnému véčku, a přece si vybojoval bronzovou medaili. A Pavel Ploc skončil ještě o místo před ním - obávám se, že taková nádhera mě už na zimní olympiádě nikdy nepotká. Ale Jakubovi Jandovi bych teď "placku" moc přál. Je to prima kluk a skokan tělem i duší.

Nikdy nezapomenu, jak legendárnímu sporťákovi Vaškovi Pacinovi na dopadu mamutího můstku v Harrachově v roce 2002 přiznal, že vydařený let ke 200 metrům je lepší než orgasmus. A "Packa" to tenkrát do těch novin dal. Snad to už Jakubovi paní Jandová a ostatní holky, co kdy potkal, odpustily.

Když se vrátím do těch Plavů, tak na konci 60. let minulého století se tam ty největší hvězdy světového skoku škrábaly na nájezdovou věž zmrzlou, strmou cestičkou - cikcak s lyžemi na ramenou. Dole měli dohromady asi tak dva záchody (les byl blízko) a myslím, že v těch dvou nízkých chajdách u dopadu ani netekla teplá voda. A přece tihle borci fascinovali svou odvahou davy stejně jako Schlierenzauer, Amman nebo Malysz, připravující se nyní k odrazu ve vyhřátých luxusních kontejnerech. Jezdí k nim na lanovkách. Na hlavě aerodynamické, pevné, protinárazové helmy. Jirka Raška si v Plavech rovnal na uších apartní kulíšek.

"Jeho" zlatá a stříbrná olympiáda v Grenoblu byla první, která mně jakžtakž utkvěla v paměti. A moc rád se teď po 42 letech dívám na reklamu s Plzeňským Prazdrojem, kde Raška hraje hlavní roli. A říkám si - Bylo by prima, kdyby Jakub Janda za 42 let účinkoval v něčem podobném.

A ještě pár slov k úvodním ceremoniálům her. Nemusím je. V Sappporu 1972 zahajoval olympiádu císař Hirohito, který byl rovněž na začátku jiné významné události - války mezi Japonskem a Spojenými státy americkými. A vládl Japonsku v době, kdy masakrovalo Korejce nebo Číňany. Na letních OH v Moskvě 1980 se prsil zločinec s nejsrostlejším obočím na světě Leonid Iljič Brežněv. O 44 roků dřív v Berlíně se předváděl jiný "fešák" - ten s nepřehlédnutelným knírkem a patkou. A ty průvody při ceremoniálech... Připomínají První máje. Vím, že je to o něčem úplně jiném, ale Pavlovův reflex je Pavlovův reflex. Škoda.

P.S. Ten můstek v Plavech už nestojí. Rozpadal se a strhli ho. Zůstává ve mně ale napořád ten pohled z nájezdové věže, kam jsme přes zákazy rodičů s kluky lezli. Sklopili jsme s Jardou Bendou a Mirkem Brožkem oči dolů a ta díra pod námi byla krásná i úděsná.

I kdyby Jakub Janda skončil ve Vancouru desátý, stejně se před ním na dálku při téhle dětské vzpomínce skloním.

Mimochodem, víte, kdo drží rekord na tom zmizelém můstku v Plavech? Jeden bourák z 22 kilometrů vzdáleného Harrachova. O něco výš už o něm byla řeč. Teď je z něj poslanec Sněmovny. Skočil tam u nás v Plavech skoro 90 metrů. Málem až do prohybu.