Pekelné štěstí na počasí. Nebo svinská smůla. Nic jiného nerozhodlo o pořadí v dnešním olympijském sprintu biatlonistů. Francouz Jay vyhrál jen díky tomu, že ho na střelnici a na trati nezastihla průtrž mračen. Tenhle závod neřekl nic o tom, kdo na olympiádu natrénoval dobře, a kdo ne. Kdyby to šlo, výsledky bych zrušil. Ale nic podobného se ještě nikdy nestalo. A ani nemůže.

Vancouverská biatlonová tragikomedie nebyla v historii sportu zdaleko první významnou akcí, při níž počasí zmařilo naděje těch skvělých a pomohlo k úspěchu průměrným nebo naprosto zoufalým.

Vzpomeňme jenom na mistrovství světa v klasickém lyžování v Sapporu 2007. Norský biatlonista Lars Berger tam vyhrál v běhu na 15 km volnou technikou, měl nízké startovní číslo, a minulo ho husté sněžení. Druhý tehdy skončil podobným štěstím zasažený "lúzr" Leonid Karnějenko z Běloruska. Až třetí místo vybojoval heroickým výkonem vedoucí muž Světového poháru Tobias Angerer z Německa. Jemu tehdy patřila zlatá, s tratí se rval už při "božím dopuštění". Berger mu ji ovšem nedal.

"Výsledky jsou z tohoto pohledu (vrtkavost počasí - poznámka autora blogu) naprosto směšné," řekl tehdy ČTK český běžec Martin Koukal. Devatenáctiletý vicemistr světa Karnějenko před mistrovstvím v Sapporu nikdy nestartoval ve Světovém poháru a jeho nejlepším výsledkem bylo šestnácté místo na juniorském mistrovství světa.

Dnešní biatlon ve Vancouveru byl podobnou fraškou.
A co rok 1974 a semifinále mistrovství světa ve fotbale v Německu? Pamatujete?

Domácí tehdy porazili lepší Poláky jenom díky jediné věci. Před zápasem se otevřela mračna a hřiště zaplavila voda. V ní se utopily bleskurychlé kombinace záložníka Deyny s křídelníky Latem a Gadochou. A nad nespornými polskými technickými kvalitami dominovala německá houževnatost. Skvělá vlastnost pro souboje v bahně.

Vraťme se však do zimy. Na takové křivdy, jaká se dnes stala nejlépe připraveným světovým biatlonistům, si musíme ve světových velehorách zvykat. Ještěže rychlobruslařské ovály jsou na počátku třetího tisíciletí kryté.