Bauer září v Kanadě. Smolaři v televizním studiu...
Lukáš Bauer, stříbrný medailista z Turína 2006, září jako hvězda českého klasického lyžování rovněž na olympiádě ve Vancouveru. Bronz z volné patnáctky, sedmé místo z "přezouvačky".
Navzdory přehnaným očekáváním věčných optimistů si zaslouží hlubokou poklonu. Nejúspěšnější český olympionik - běžec na lyžích v historii promíchal talent s nezměrným tréninkovým úsilím.
A navzdory svým špatným průduškám měl v kariéře i štěstí. Bez něj to nejde.
O tom by mohli vyprávět oba Bauerovi vrstevníci, kteří během letošní olympiády sedí v televizním studiu a komentují běhy a skoky na lyžích. Zuzana Kocumová a Michal Doležal.
Kocumová vyhrála v roce 1999 juniorské mistrovství světa na volné patnáctce. O rok později skončila jako jednadvacetiletá s profesionální kariérou kvůli záhadné nemoci. Najednou nezvládala "zvířecí" tréninkové dávky, nezbytné pro úspěch na světové scéně.
Mluvilo se o ní jako o druhé Kateřině Neumannové. Co se s ní stalo, nikdo neví. Spekulovalo se o přehnané zátěží v juniorském věku, o chybách ve výživě a o lecčems dalším. Fatalista by ale řekl pouze stručné - Nebylo jí přáno.
Michal Doležal vybojoval na olympiádě v Naganu 1998 jako devatenáctiletý mladíček 8. a 11. místo. Jeho šance na průnik do nejužší světové špičky vzaly za své také v roce 2000. Na letním Světovém poháru v japonské Hakubě se mu v nárazovém větru uvolnil jistící kolíček na vázání. Z výšky čtyř metrů se zhroutil v devadesátikilometrové rychlosti na umělou hmotu. Zranil si hlavu, záda nebo žebra.
Skok na hraně života a smrti mu v mozku zůstal. S každým hrůzostrašným detailem. Doležal už nikdy neskákal tak dobře jako před Hakubou. " Kdyby byl po tom pádu chvíli v bezvědomí a nic si z něj nepamatoval, tak by to bylo lepší. Chodil by do toho možná stejně naplno jako předtím," řekl mně jednou Michalův táta, můj bývalý spoluhráč - fotbalista v TJ Sokol Seba Plavy Míla Doležal.
Štěstí, muška jenom zlatá.
Kdyby Doležalovi vydržel kolíček a Kocumové zdraví, výskali bychom si ve Vancouveru asi ještě hlasitěji.
Kdyby...
Kdyby byly někde ryby, nemuseli by být rybáři.
Zuzaně i Michalovi se při komentování daří. Slyšel jsem, že i v životě. Všechno zlé je pro něco dobré.
Není jim moc přes 30 a jednou budou třeba ve svých nových profesích ještě úspěšnější než na můstku a na trati. Což se tedy o všech olympijských hrdinech a hrdinkách říci nedá. Jeden pije, druhý bije ženu, třetí se hrabe, kam nemá...
S Lukášem Bauerem jsem mluvil jenom jednou. Ale docela dlouho. Myslím, že nás nezklame ani ve chvílích, kdy opustí bílou stopu.
Navzdory přehnaným očekáváním věčných optimistů si zaslouží hlubokou poklonu. Nejúspěšnější český olympionik - běžec na lyžích v historii promíchal talent s nezměrným tréninkovým úsilím.
A navzdory svým špatným průduškám měl v kariéře i štěstí. Bez něj to nejde.
O tom by mohli vyprávět oba Bauerovi vrstevníci, kteří během letošní olympiády sedí v televizním studiu a komentují běhy a skoky na lyžích. Zuzana Kocumová a Michal Doležal.
Kocumová vyhrála v roce 1999 juniorské mistrovství světa na volné patnáctce. O rok později skončila jako jednadvacetiletá s profesionální kariérou kvůli záhadné nemoci. Najednou nezvládala "zvířecí" tréninkové dávky, nezbytné pro úspěch na světové scéně.
Mluvilo se o ní jako o druhé Kateřině Neumannové. Co se s ní stalo, nikdo neví. Spekulovalo se o přehnané zátěží v juniorském věku, o chybách ve výživě a o lecčems dalším. Fatalista by ale řekl pouze stručné - Nebylo jí přáno.
Michal Doležal vybojoval na olympiádě v Naganu 1998 jako devatenáctiletý mladíček 8. a 11. místo. Jeho šance na průnik do nejužší světové špičky vzaly za své také v roce 2000. Na letním Světovém poháru v japonské Hakubě se mu v nárazovém větru uvolnil jistící kolíček na vázání. Z výšky čtyř metrů se zhroutil v devadesátikilometrové rychlosti na umělou hmotu. Zranil si hlavu, záda nebo žebra.
Skok na hraně života a smrti mu v mozku zůstal. S každým hrůzostrašným detailem. Doležal už nikdy neskákal tak dobře jako před Hakubou. " Kdyby byl po tom pádu chvíli v bezvědomí a nic si z něj nepamatoval, tak by to bylo lepší. Chodil by do toho možná stejně naplno jako předtím," řekl mně jednou Michalův táta, můj bývalý spoluhráč - fotbalista v TJ Sokol Seba Plavy Míla Doležal.
Štěstí, muška jenom zlatá.
Kdyby Doležalovi vydržel kolíček a Kocumové zdraví, výskali bychom si ve Vancouveru asi ještě hlasitěji.
Kdyby...
Kdyby byly někde ryby, nemuseli by být rybáři.
Zuzaně i Michalovi se při komentování daří. Slyšel jsem, že i v životě. Všechno zlé je pro něco dobré.
Není jim moc přes 30 a jednou budou třeba ve svých nových profesích ještě úspěšnější než na můstku a na trati. Což se tedy o všech olympijských hrdinech a hrdinkách říci nedá. Jeden pije, druhý bije ženu, třetí se hrabe, kam nemá...
S Lukášem Bauerem jsem mluvil jenom jednou. Ale docela dlouho. Myslím, že nás nezklame ani ve chvílích, kdy opustí bílou stopu.