Důležité je toto přiznání: post předsedy poslaneckého klubu už odpracovat nemůže. Jak to? No protože by ho vlastní spolustraníci, jinak tak chápaví, uznalí a přejícní, sežrali. A co alespoň dočasné pokrácení platu, protože zjevně nebude moct naplnit všechny pracovní povinnosti? Copak nejsou žádné právní vymahatelné pojistky? Ale jsou! Poslanec mimoděk vysílá zprávu, že netuší nic o svých pracovních povinnostech.
Viděli jsme volbu, která ve svém celku (nepředstíranou soutěží kandidátů, na rozdíl od volby 2019 či jednokandidátové volby v 2020) ukázala průřezově silnou stránku Pirátské strany jako široké názorové platformy, která se pak v lopotném kvasu a diskuzi povětšinou dobere slušných a zajímavých (tam, kde diskuzi skutečně absolvuje; a dokonce si poradí i s pěnou dní – údajné rudé nebezpečí apod.). Přitom ještě před branami zanechala další výrazné a dobré kandidáty – za všechny Antonino Milicia z Brna. Bohužel jsme také v sobotu sledovali nesebevědomou stranu, třebaže s tolika zkušenými, talentovanými a šikovnými členy, která ani po 12 letech existence nenašla odvahu předat žezlo jinému tahounovi. Inu, protože odvahu a důvěru v demokratickou kontinuitu nenašel ani dosavadní předseda Ivan Bartoš. Nejspíš hlavně proto, že ví, že ony vzdušné zámky, které stavěl spolu s Piráty, stojí na tekutém písku.