Je mi hluboce líto všech nevinných a zbytečných obětí, které se pro nic z toho, co se dnes děje, nerozhodly. Co můžeme dělat my, kdo jsme stranou válčení? Především mít, zachovat si co možná střízlivý, co nejrealističtější a umírněný pohled na celý konflikt (ohlídat si, abychom do něj nevtahovali vlastní staré rány a traumata, nepodléhali nejslabším svým stránkám, prvotním impulzům hněvu, vzteku, pomstychtivosti, odložili ideologický filtr, neposuzovali své přátele podle svých nepřátel ani naopak, tedy nedefinovali nepřátele podle přátel)... A konat s jasnou představou toho, po jakém světě toužíme, až tato válka skončí, protože máme přece jen – na rozdíl od bojujících, kteří ničí a boří – jistý odstup, tedy prostor a čas na úvahy a jednání „zúrodňující“. Tohle snad nakonec může pomoci najít východisko přímým účastníkům konfliktu. Na každém postoji záleží.
Na rozdíl od prakticky (z našeho pohledu) nevyzbrojené a statečně bojující Ukrajiny už dnes vlastní Západ násobně více prostředků, které by stačily k likvidaci všeho živého na této planetě. Overkill je smutná realita teď a tady. Kolik dalších nových overkillů je potřeba, abychom se cítili bezpečně, když zbraně používáme převážně k „verbálnímu“ odstrašení těch, kterých se bojíme?
Co když je válka na Ukrajině hlavně produktem strachu (na všech stranách)?