Jsou země, které poutají pozornost a imaginaci člověka už celá staletí, buďto pro svůj hospodářský význam a velikost nebo významné události, které svého času trhly oponou. Dále jsou země, u nichž oceňujeme především kulturní dědictví v podobě úžasně zachovalých a impozantních památek lidské evoluce. Jsou však také země, které zdánlivě nemají ani jedno, nebo přinejmenším ne ve srovnatelné míře, zato oplývají jiným druhem neviditelného bohatství - šťastnými okolnostmi, které vytvořily ojedinělé prostředí a podmínky k sociálnímu rozvoji. Takovou zemí je Kostarika. Oněmi okolnostmi mám na mysli neopakovatelnou souhru a prolínání následujících faktorů, a to v rozmezí pouhých 100-150 let poté, co země získala nezávislost na španělské kolonii (1821-1971):

- relativní nezájem industriálních mocností o zemi s malým nerostným „bohatstvím“

- jedna z nejvyšších úrovní biodiverzity (různorodosti života) v celosvětovém měřítku

- po celé 19. století: nízký počet obyvatel (do půl milionu), živících se převážně zemědělstvím; v kolektivním vědomí tedy přetrvává přirozená solidarita venkovského, případně horalského typu

- absence vysloveně bohatých rodin a rodů, menší majetkové rozdíly mezi lidmi; nemajetná církev

- obrovský autentický hlad „elit“ po vymanění z dlouholeté izolace, hlad po vzdělání a pokroku a nepřítomnost či jen velmi skrovné počátky hromadných sdělovacích prostředků (první tiskárna dorazila do Kostariky až v roce 1831) v situaci, kdy téměř neexistují žádné stálé základní školy, infrastruktura je omezená; mezi státníky proto po většinu 19. století převažovali učitelé či humanitně vzdělané osobnosti s rozhledem překračujícím hranice státu, neboť získali vzdělání v zahraničí (toto platí v podstatě až do r. 1941, roku založení první kostarické univerzity); oproti tomu ti, kteří si nemohli dovolit cestovat do zahraničí, volí cestu samouky, a jejich učení je pozoruhodnou cestou intuitivně osvíceného hledání a tápání, při němž často přirozeně překračovali úzce vymezené hranice oborů; je tím dán základ k jednomu z výrazných rysů kostarického étosu vzdělanosti – transverzální uchopování témat a vnímavost k alternativám, periferiím poznání

- proces hledání a utváření národní identity, vzmach kulturního života (ne nepodobný našemu národnímu obrození, i když samozřejmě v tomto případě nejde o obrození a prosazení jazyka jako takového, ale o kultivaci slovesné a vůbec umělecké tvořivosti zrcadlící vývoj společnosti)

- budování státu a kostarické státnosti od nuly, programově vzniká „Stát-učitel“

- neustálený a nerozvinutý daňový a monetární systém a současně neexistence bank domácí provenience

- pomalé propojování s mezinárodní ekonomikou a opožděná industrializace

- zkušenost s odvrácenou tváří a ideologickými proudy rostoucího hegemona USA už od r. 1856 (soukromý pokus o nastolení otrokářského státu ve Střední Americe, který musel být odražen ve zbrani, Kostarika při tom sehrála vůdčí roli) a kritický pohled na jeho zahraniční politiku

- Kostarika byla během Studené války podobným důležitým geopolitickým mostem ve své oblasti jako Československo v Evropě

- hodnocení komunismu – ať už nastupujícího či během studené války – je spíš jemnější povahy: jednoznačné odmítnutí totalitních tendencí a praxe, ovšem principiální a zanícený souhlas se sociálními prvky a návrhy (Kostarická komunistická strana – Vanguardia Popular – byla postavena mimo zákon v roce 1948; tento vládní dekret byl zrušen v roce 1975.)

- občanská společnost je velmi vitální, každá z generací už po dlouhé období sta let má v živé paměti nějaký významný a (většinou poměrně) úspěšný komunitní, regionální či celostátní osvětový, informační, solidární nebo reformní projekt

Vnitřní síla a soudržnost země se nejlépe vyjeví v dobách ztížené možnosti politického soustředění a rozhodování, v době, kdy se přelomové události nezadržitelně valí a staví překážky nové a těžší nežli ty první.

V posledních dekádách 20. století mohu jmenovat tyto: nutnost odstranění zbytkové negramotnosti a chudoby obyvatelstva - ještě v roce 1950 se negramotnost týkala asi 21% obyvatelstva, počet vysokoškolsky vzdělaných činil v roce 2000 9,5 % -, přitom skokový nárůst populace téměř o polovinu během pouhých několika desítek let - populační růst: r. 1934 – mírně nad 0,5 mil obyvatel, r. 1952 – 1 milion, r. 2005 (tehdy jsem byla v Kostarice poprvé) – 4,3 miliony a dnes o dalších 0,5 milionu více, téměř 5 milionů -, jednak díky přirozené natalitě, ale z velké části také díky přistěhovalectví z okolních států (uprchlíci z oblastí, kde se vedly občanské války či zuřily mezinárodní vojenské konflikty) - odhady naznačují, že vlny legálního i nelegálního přistěhovalectví mohly do Kostariky zavát 0,5-0,7 milionu lidí (údaj z r. 2011).

Aspirační tlaky silných mladých generací na školský, zdravotnický a sociální systém. Koncem 80. let také přichází frontální útok zahraničního finančního kapitálu na zespolečenštěný bankovní systém – od roku 1948 – nabízením i 200-300% výnosů z termínovaných vkladů. Až šibeniční programy ekonomické restrukturalizace Mezinárodního měnového fondu. A to vše v situaci stupňující se soutěže na mezinárodním trhu a v celkovém kontextu upevňující se světové nadvlády jediné ekonomicko-politické ideologie po pádu železné opony.

Z toho vychází Kostarika předvídatelně oslabená, ale přesto jí rezonuje nepřehlédnutelná naděje. Kostaričané obecně vykazují velký cit pro duch doby. Země se může pochlubit několika prvenstvími či téměř-prvenstvími: byla mezi prvními státy, které zrušily trest smrti (konec 19. stol.); San José bylo mezi prvními hlavními městy, které zavedly elektrifikaci; na počátku studené války ústavně jako první země
na světě zrušila svou stálou armádu; byla mezi prvními zeměmi, které získaly energetickou soběstačnost (50. léta 20. stol); je jednou z mála zemí, kde je politická reprezentace (poslanci, prezident) volena jen na jedno období, po němž následuje nucená pauza; koncem sedmdesátých let založila distanční univerzitu pro jistým způsobem vyloučené, kteří měli ztížený přístup k vyššímu vzdělání, a dnes ji tato univerzita táhne technologicky vpřed; je snad jedinou zemí, třetinu jejíhož území tvoří přírodní chráněné rezervace; je zemí, kde - dle prohlášení samotných původních obyvatel - mají indiáni snad nejpříznivější či nejdůstojnější podmínky k životu a hlavně největší autonomii (včetně vlastních středních škol v původním jazyce – např. Bribrí); a je první latinskohispánskou zemí, která má svého kosmonauta a díky jeho výzkumům a firmám v současnosti vyrábí plazmové motory pro kosmické rakety a jiné využití. A svou blízkou budoucnost dnes spojují mimo jiné s jasnou ekologickou vizí ruku v ruce s vědeckým, průmyslovým, technickým rozvojem, chtějí být první zemí na světě s neutrální uhlíkovou stopou (do roku 2085).

Už před několika lety jsem kdesi prorokovala, že o Kostarice budeme slýchávat čím dál častěji a z různých stran. Vloni například překvapilo její fotbalové mužstvo na mistrovství světa, když se probojovalo do čtvrtfinále. Dost úspěšná je ale i ženská fotbalová reprezentace.

A tento týden se mohli Kostaričané znovu dmout pýchou. Druhý den po zahájení celosvětové konference o klimatu COP21 v Paříži se totiž Kostarice dostalo za její dlouhodobé a systematické úsilí v oblasti ochrany životního prostředí nebývalé pocty od organizátorů: na její počest byla umělecky nasvícena Eiffelova věž kostarickým státním znakem a větou „100% pura vida“. „Pura vida“ znamená doslova „čistý život“ nebo „život v čisté podobě“ (tamější běžně používaný slovní obrat, který svým vějířem významů nedostižně obsáhne nejen pozdravení na uvítanou, spokojenou odpověď na otázku „Jak jde život?“, rozloučení s přáním „užívej krásného života“, ale dokonce sděluje i čirou radost ve chvílích silného pohnutí nad něčím úžasným... a nemusí to být jen nádherná příroda). A stovka volně odkazuje na jeden z ekologických cílů země a na letošní rekordní počet dní v roce, kdy Kostariky mohla využívat obnovitelné zdroje energie – letos údajně 255 dní v roce.
Jestli něco Kostarika umí, pak je to zcela určitě ekologická diplomacie.



Zajímavého je toho ale na této malé středoamerické zemi mnohem a mnohem více. A konečně se k tomu na svém blogu dostávám.