Babiš a spol. věnovali takové úsilí prosazení zákona o elektronické evidenci tržeb, jako by se ani neschylovalo k zániku hotovosti, a to během pár let. Tedy Evropská komise už takové plány má. Že by to byla známka, určitý příslib, že česká politická reprezentace zánik hotovosti nikdy, či alespoň hodně hodně dlouho, nepřipustí?

Vltava nehořela
Anebo jsme byli opět svědky horečného konání českých politiků, kteří viděli Vltavu hořet a jali se ji hasit? Je na tom naše výrobou přesycená civilizace tak bídně, že každá nová zákonem vynucená spotřeba (třeba i jednorázová koupě evidenční pokladny) podrží naše hospodářství aspoň dočasně na nohou?
Podobně jako u taxikářů přece jen záleží na rovném charakteru nejen toho kterého podnikatele, ale dokonce i zákazníka. V případné nepoctivosti „se vezou“ oba dva. Čím vlastně přinutit zákazníka, aby chtěl zaplatit více – například ve stavebnictví? (Nabídkou možnosti výhry v loterii, kde se budou losovat odevzdaná potvrzení o platbě. Aha.)

Jsem všemi deseti pro transparentnost zisků či příjmů na všech stranách (velkých, malých firem, živnostníků, politických stran, politiků, neziskových organizací...). Jen mě štve ta nekoncepčnost a nesystémovost, která bude platit pár let a pak zas přijde nějaký obrat o 180 stupňů.
V případě živnostníků se nabízelo mnohem lepší řešení. Stát mohl, podobně jako Ostrov Man, nabídnout drobným podnikatelům zdarma či za symbolický poplatek onlinový účet v „účetnickém“ softwaru, který by zároveň plnil službu evidenční pokladny a zároveň poloautomatizoval podání daňového přiznání a velmi usnadnil celkovou kontrolu tohoto sektoru. A postupně toto mohl nabídnout všem ostatním firmám, který by o to měly zájem. Jóó, to by byl win-win. A všichni by něco získali. Takto jen ulpívá na VŠECH živnostnících špína, že úmyslně zatajují příjmy prostě už jen z principu. A zas máme o něco rozeštvanější národ. Celé dohromady by to byla přitom i jednodušší a levnější soustava.

Ale to jen tak na odpich.

Cenzurovaná otázka?
Daleko zajímavější je otázka, co nám tu vlastně zůstane za „peníze“, až nakonec zřejmě nadobro zanikne hotovost, tedy mince a bankovky? Co jsou to ty ne-mince a ne-bankovky – v bankovním žargonu tzv. účetní peníze – podle litery zákona?
Asi tak před dvěma měsíci poskytla Hospodářským novinám onlinový rozhovor nejmenovaná ekonomka. Stihla jsem časně ráno odeslat svůj dotaz, pár hodin před avizovaným rozhovorem prošel redakčním filtrem, ještě těsně před začátkem rozhovoru se moje otázka vyjímala na pěkném 8.-9. místě, tedy nepochybně by na ni došlo. (Tak, došlo i na 11. otázku v řadě.) A s úderem hodiny rozhovoru byl můj dotaz smazán. Vida.

Dobrý den, paní …..,
zajímalo by mne, který náš zákon vlastně reguluje onu možnost, ať už ČNB či soukromých obchodních bank, emitovat "ne-mince" a "ne-bankovky"? Kde to hledat? V zákoně o ČNB, o bankách, o účetnictví, o podnikání na kapitálovém trhu, o platebním styku,...?
Jaký se přesně používá termín pro všechny tyto "ne-mince" a "ne-bankovky"... Jsou to "elektronické peníze", nebo jaký výraz užívá zákon pro TENTO DRUH PENĚZ?

Zákonné platidlo... a „v jakékoli formě poskytnuté peněžní prostředky“ (hm!)
Podivila jsem se před časem, že je třeba provést empirický důkaz, abychom dokázali rozetnout sto let trvající spor akademiků o tom, jak že peníze vlastně vznikají. Nemělo by toto být stanoveno v zákonech?

Jenže když jsem nahlédla do legislativy, ani stávající české zákony aktuální podobu takovéto formy vzniku peněz nikterak nezachycuje, jak by se slušelo na transparentní demokratický řád, a tedy peníze v podstatě ani nemůže regulovat. Základní legislativní „kvazi-rámec“ tvoří spíš takovou „kouřovou clonu“ penězotvorby a peněžního oběhu.

1. Zákon ČNR č. 6/1993 Sb., o České národní bance (2 relevantní zmínky)– v Části první jsou v § 2 zmíněny tři její úkoly, a to 1) určovat měnovou politiku, 2) vydávat bankovky a mince (!) a 3) řídit peněžní oběh, platební styk a zúčtování bank […], pečovat o jejich plynulost a hospodárnost a podílet se na zajištění bezpečnosti, spolehlivosti a efektivnosti platebních a vypořádacích systémů a na jejich rozvoji; v Části čtvrté věnované emisi bankovek a mincí je uvedeno, že ČNB má výhradní právo je vydávat.
2. Zákon č. 21/1992 Sb., o bankách (2 relevantní zmínky) – v Části první (Základní ustanovení) se v § 1, odst 2b) uvádí, že „[p]ro účely tohoto zákona se rozumí úvěrem V JAKÉKOLIV FORMĚ DOČASNĚ POSKYTNUTÉ PENĚŽNÍ PROSTŘEDKY. V Části třinácté (Společná ustanovení) se pak v § 38, odst. 1) píše, že „Na všechny bankovní obchody, peněžní služby bank, včetně stavů na účtech a depozit, se vztahuje bankovní tajemství.“.

V žádném zákoně není stanoveno a popsáno, že „peněžní prostředky“, „platební prostředky“ či „vypořádací prostředky“ (kde jsou nějaké jasné právní definice těchto zdánlivě srozumitelných pojmů?) jsou třetí apod. formou zákonného platidla, tedy české koruny? Co to je za divný právní řád?
Tento stav věcí zdá se volá přímo po ústavní stížnosti.

Empirický důkaz... ehm
Po celé 20. století soutěžily mezi sebou o přijetí tři hlavní teorie o (ne)výlučné povaze bankovnictví a s ní spojenými třemi různými teoriemi bankovnictví a vzniku peněz: (1) výhradně zprostředkovatelská role bez možnosti emitovat nové peníze (toto se myslí v drtivé většině lidé i mnozí odborníci ještě dnes), (2) emise peněz prostřednictvím frakčních rezerv – a (3) čistá úvěrová emise peněz. První empirický důkaz o tom, že věrným popisem reality je varianta třetí – úvěrová tvorba peněz – provedl dne 7. srpna 2013 prof. Richard Werner v pobočce malé německé banky Raiffeisenbank Wildenberg e.G. Důkaz probíhal tak, že si badatel na své jméno zažádal o úvěr a sledoval pohyby částek v celém bankovním systému. Zjistil, že jediné, co se odehrálo, nebyl přesun peněz odjinud na jeho nové konto, ale pouhé vepsání úvěrové částky na jeho konto. Velké banky se tohoto důkazy odmítly zúčastnit s odkazem na obchodní tajemství. V prosinci 2014 pak Werner otiskl podrobnější stať v odborném časopisu International Review of Financial Analysis pod názvem Can banks individually create money out of nothing? – The theories and the empirical evidence (Mohou banky individuálně tvořit peníze z ničeho? - teorie a empirický důkaz.)1 Fascinující je na tom to, že ani ředitel pobočky netušil, jaká bude správná odpověď!!!

Paradoxně ale dosud přetrvává neporozumění penězotvorným procesům leckdy i mezi bankéři, akademiky i samotnými ekonomy. U nás je pan Jílek a jeho odborná publikace (a současně učebnice) Finance v globální ekonomice I – Peníze a platební styk stále ještě výjimkou. Jak potom mohou ekonomové a politici vymýšlet a navrhovat relevantní ekonomické a politické strategie?

5 způsobů vzniku soukromých peněz
Banky tvoří peníze „ex nihilo“. Ve skutečnosti však úvěrová emise není jediná možnost, jak banky tvoří a uvádějí do oběhu nové peníze. Lakonicky formulováno, banka může půjčit (a vydat) víc peněz, než má, podle odborníka České národní banky Josefa Jílka (Finance v globální ekonomice I – Peníze a platební styk, s. 52) takto:
1) poskytováním úvěrů nebankovním jednotkám
2) úročením vkladů a jiných závazků bank vůči nebankovním jednotkám
3) koupí majetku a služeb bankou od nebankovních jednotek
4) výplatou platů a odměn zaměstnancům a členům statutárních orgánů banky nebo
5) převodem nepeněžních závazků a kapitálů na peněžní závazky banky, například výplatou dividend a tantiém nebankovním akcionářům banky

Laik se diví, odborník žasne. Docela nedávno se podivil nad body 2 až 5) například jeden odborník na compliance (dodržování zákonných norem) It v oboru finančnictví. Co podivil, řekl rovnou, že je to nesmysl, že tomu nevěří. Poté, co si informace ověřil u kolegy, se mi omluvil.

Co z toho vyplývá
- Potřeba monetární, nikoli jen finanční gramotnosti, a to zejména mezi politiky a ekonomy.

- Z větší části v naší ekonomice obíhají soukromé peníze, které vznikají z „ničeho“ – a tyto soukromé peníze mají jaksi mimochodem (mávnutím kouzelného proutku?) váhu zákonného platidla.

- Je naprosto absurdní, aby stát jakkoli zachraňoval bezprecedentně privilegované bankovní instituce, které se ocitnou ve finančních potížích. (Něco jiného je zachraňovat vklady a úspory nespekulujících podniků a jednotlivců, které při nejlepší vůli nemohou prohlédnout skutečné „zdraví“ bankovní instituce).

- Banky nepodstupují žádné „podnikatelské“ riziko. Ony bojují jen se svou vlastní hamižností. A pokud boj prohrají, máme tu krizi.

- Je absurdní, aby banky svalovaly na stát odpovědnost za vlastní hospodaření. To jejich vlastní systém úvěrové tvorby peněz je motivuje, ba přímo žene k tomu dávat nové a nové úvěry; klidně bez ohledu na 100% návratnost. Stačí, když dostanou zpátky úrok z onoho „ničeho“ (který je nutno splatit nejdříve).

- Jsou absurdní jakékoli úvahy o velkých systémových bankách, které nemůžeme nechat padnout (ať by se vedení banky chovalo jakkoli nezodpovědně). Protože jiné řešení je možné a poměrně přímočaré: 1) nechat propadnout špatně investované peníze (investice je risk, basta), 2) banku prodat nějaké konkurenci, 3) maximálně zachránit běžné účty jednotlivců a firem, 4) bankéře odpovědným za špatné hospodaření potrestat a zakázat jim činnost v bankovnictví či finančnictví na vymezenou dobu.

- Dosud nevíme pořádně, co peníze jsou. A proto jenom tak luštíme z kávové sedliny, kolik jich má být, aby jich nebylo příliš, ale ani málo. A to způsobuje v ekonomice (i politice) obrovské problémy. Jenomže on už je dokonce monetární overkill (ve spekulativní části ekonomiky), zatímco naneštěstí v reálné ekonomice je peněz nedostatek. Peníze jsou výtvor člověka se vším všudy, nic organického, tajemného a nepostižitelného, co bychom měli zahalovat do metafor („energie“, „mazivo“, „srdce“, „síla“, „krev“, „stín“, „nervy“, Hayekem ražený „produkt spontánního řádu“). Osobně si myslím, že peníze nezavršily svůj vývoj jako jedna z jazykových větví, totiž dostaly se do slepé uličky, ale o tom jindy. Myslím, že jsme peníze ještě nerozpoznali jako jazyk – tedy neekonomický nástroj. Chystám o tom článek „If money could talk as opposed to just making the world go round“.

Pokud euro, tak ale také českou korunu!
Pokud kdy přistoupíme v euru, navrhuji zde, abychom si alespoň ponechali jako doplňkovou měnu českou korunu. Jako alternativu, jako svůj svébytný (zatím) „ekonomický“ nástroj, který můžeme lépe štelovat pro místní podmínky. A také podnikatelé a občané se mohou rozhodnout, která měna jim za určitých podmínek lépe slouží.

Inspirace ze zahraničí: Švýcaři vztyčují hlavu
Skupina 24 akcionářů z Romandie vznesla 10 následujících požadavků vůči Švýcarské centrální bance:

1. Nechť centrální banka účinně chrání označení zákonného platidla „švýcarský frank“ (CHF)!
2. Nechť centrální banka definuje banky pouze jako exkluzivní uživatele ochranné známky zákonného platidla, tj. „švýcarského franku“ (CHF).
3. Nechť má každý švýcarský občan, který o to projeví zájem, možnost otevřít si u centrální banky běžný účet, jako je to umožněno zaměstnancům ŠNB.
4. Nechť centrální banka ve svém účetnictví a výkaznictví důsledně odděluje celkový objem peněžní emise od celkové peněžní zásoby a tato data zveřejňuje.
5. Nechť centrální banka vysvětlí, definuje a zveřejní metodu výpočtu směnného kurzu zákonného platidla „švýcarský frank“ (CHF) vůči zahraničním měnám.
6. Nechť centrální banka vede své interní účetnictví (organizace) odděleně od účetnictví týkajícího se zákonného platidla, tedy jako v případě „aktiv ve správě“.
7. Nechť centrální banka rozšíří a důsledně uplatňuje svou „politiku ochrany životního prostředí“ na všechny své činnosti včetně cestování.
8. Nechť každý akcionář, který o to požádá, může nahlédnout do adresáře vlastníků a získat zápis z valné hromady.
9. Nechť každý švýcarský občan, který o to požádá, obdrží bezúplatně po jedné akcii centrální banky.
10. Nechť každý švýcarský občan, který o to požádá, může disponovat zvláštním novým typem suverénního účtu k účelovému financování, skrz které se budou financovat projekty v reálné ekonomice (centrální banka musí dále založit Národní databanku projektů a z nich bude vybírat ty, které přímo podpoří tzv. bezdluhovými penězi – tedy penězi, které nevznikají jako soukromý dluh).

Zdroj zde a zde.