Výsledky amerických voleb obloukem obkročím a zaměřím se na něco jasně pozitivního a nadějného. Historik Allan J. Lichtman, věřte nevěřte, předpovídá se svou vědeckou metodologií výsledky prezidentských voleb správně už od roku 1984! Ano, představte si, existovala přinejmenším jedna předpověď, zveřejněná dokonce v The Washington Post, pane Tomáši Sedláčku, která ohlašovala vítězství D. Trumpa! Že mu nikdo nemohl a nechtěl uvěřit, je jiná věc.

Metodologii vypracoval na základě letitého studia dlouhé časové řady dat souvisejících se všemi volebními vítězstvími v USA od vzniku nezávislého státu a došel k tomuto – pro někoho šokantnímu – závěru, proč politici prohrávají nebo vyhrávají volby:

lidé se rozhodují v podstatě na základě toho, jak jsou spokojení s tím, co pro ně udělala dosavadní vládnoucí politická reprezentace; pokud jsou spokojeni, zvolí osobu, kterou si spojují s danou stranou, anebo naopak...

Aby nebyla žádná mýlka, nejde mi vůbec o to, hodnotit, jestli američtí voliči udělali dobře, že zvolili (nevypočitatelného, politicky nepředvídatelného) Trumpa, ale jde o veskrze střízlivé memento politikům. Voliče, občany, nezajímají simulákra, spektákly, hry, ale rozhodují se v zásadě – jaká úleva – racionálně. A ten iracionální aspekt v jejich rozhodování je menší, než se zdá. Pochopitelně se mohou hrubě mýlit v tom, že dají šanci horší alternativě, ale odpovězte si, co dává přece jen větší smysl: svěřit možnost do rukou toho, kdo už teď měl možnost měnit to, co se vám nelíbí, a o níž víte, kam vede – kandidátovi téže strany –, anebo raději vsadit na někoho jiného? V tomto smyslu je svět zdravější a normálnější, než si myslíme.
Pro jednoduchost, Lichtmanova metodologie ve zkratce říká, že letošní volba nebyla mezi Trumpem a Clintonovou, ale Trumpem a Obamou (!). Je to nespravedlivé pro Clintonovou, která mohla být první americkou prezidentkou v historii, ale taková je zřejmě dynamika voleb obecně. Podle všeho by bývala byla zvolena, kdyby dokázala v primárkách porazit Obamu v roce 2008.

A z tohoto střízlivého mementa by si mohl vzít ponaučení premiér Sobotka, který teď pilně přemýšlí, čím zabodovat u voličů v příštích parlamentních volbách, a všichni hledači antizemanovského kandidáta. Nějaká podobná metodologie se jistě dá vypracovat i pro české poměry, jako spolehlivější (a nikoli populistické!) vodítko, jaké domácí úkoly má mít splněny strana či kandidát, který chce u voličů takříkajíc zabodovat.

Propast mezi mediální realitou a všednodenní realitou občanů byla naposledy takto obrovská .... hádejte v jakém režimu... No není to smutné, až tragické? Takže ano, (nejen) americká demokracie má problém. Ale kruciální linií není ani jedenáct let stará otřesná, hrubá, sexistická nahrávka nebo udělené či neudělené vyznamenání, ani údajná či skutečná pohrůžka přislíbené vyznamenání stáhnout, pokud se Y sejde s X. Podle Allana Lichtmana je to těchto 13 ukazatelů (ty se vyhodnocují buď pravda/ nepravda, pokud odpověď na 6 a více ukazatelů zní nepravda, má vyhrát vyzyvatel):

1. Stranický mandát: po posledních volbách drží strana obhajující mandát více křesel ve Sněmovně reprezentantů (dolní komory Kongresu) než ve volbách předešlých.
2. Soupeř: Ve straně obhajující mandát není žádný vážný soupeř.
3. Obhajoba mandátu: Obhajovatelem je stávající prezident.
4. Třetí strana: Není žádná významná třetí strana nebo nezávislá kampaň.
5. Hospodářství v krátkodobém horizontu: Ekonomika není v recesi během volební kampaně.
6. Hospodářství v dlouhodobém horizontu: Reálný ekonomický růst per capita během období se rovná průměrnému růstu během předešlých dvou období nebo ho převyšuje.
7. Změna politiky: Vládní administrativa provádí rozsáhlé změny v národní politice.
8. Společenský neklid/nepokoje: Během období nedochází k opakujícím se projevům společenského nepokoje
9. Skandál: Obhajující administrativa není poskvrněna velkými skandály.
10. Zahraniční/vojenský neúspěch: Obhajující administrativa nemá za sebou žádný velký neúspěch v zahraničních nebo vojenských záležitostech.
11. Zahraniční/vojenský úspěch: Obhajující administrativa dosáhla velkého úspěchu v zahraničních nebo vojenských záležitostech.
12. Charisma kandidáta(tky) obhajující strany: Kandidát(ka) obhajující administrativy je charismatický nebo národní hrdina.
13. Charisma vyzyvatele: Kandidát(ka) vyzyvatelské strany není charismatický ani národní hrdina.

A budeme-li mít média, která o těchto podstatných věcech co možná objektivně, kriticky, důsledně a do hloubky píšou a vysílají, pak uděláme pro demokracii více než vyvěšováním trenýrek na Hradě (i když se tomu můžeme pěkně od srdce zasmát). Protože kdyby média jen nevytrhávala efektně z kontextu, pak by zřejmě Hillary Clintonová nežila (možná celý rok?) v mediální bublině a mohla lépe řídit své kroky v kampani.
Ano, Trump byl pěkný, lákavý terč. Nebylo nic snazšího než se do něj neustále trefovat. (Ano, viděla jsem výbornou řadu satirických pořadů Saturday Night Life hlavně na Trumpa, výborně jsem se zasmála.) A k čemu to bylo?
Jak poctivý je oproti tomu dokumentarista Michael Moore, který těsně před volbami dokončil dokument o táboru podporujícím Trumpa (Trumpland). Stojí za shlédnutí. Režisér sám si myslí, že Trumpovi voliči budou svou volbou zklamaní.

Musíme se co nerychleji zbavit smrtelně škodlivého mýtu, že se lidé rozhodují spíš na poslední chvíli a podle mediálních záblesků toho kterého dne, případně podle toho, jak se vyspali nebo jak se na ně ten který kandidát usmál či zaškaredil či jak velké strašení se ozývá z televize a z palcových novinových titulků, nebo snad dělá „buranská“ či „extremistická“ rozhodnutí podle míry nevzdělanosti a hlouposti. Lidé nevolí podle toho, jak v nich momentálně „uzrála nasranost“. Oni vědí a dlouhodobě sami na sobě cítí a mohou sledovat, jak se jim daří v běžném životě.

Jako by nám unikala ta nejzákladnější věc o demokracii: v demokracii má člověk právo třeba se i mýlit! Chápeteme to?! Opravdu to chápeme? Jednoduše nemůžeme demokracii definovat tak, že to je režim, v němž se lidé nikdy nemýlí. A demokrata jako člověka, který se nikdy nemýlí.

A druhá podstatná věc je, že přesvědčit druhého o jeho mylném názoru můžeme co možná uvážlivě volenou argumentací k věci (nikoli k osobě). Ne na ulicích. Bohužel v současném stavu vybičovávání emocí na všech stranách – kolikrát se jen komentátor České televize během Americké volební noci dotazoval redaktorů v USA „na emoce“ lidí, před vším ostatním – by zřejmě po volbách vyrazili do amerických ulic jak rozervaní příznivci Clintonové, tak i voliči Trumpa (protože kampaň byla prezentována jako buď anebo). Smutné.

Musíme přijmout za své, že dialog je cesta s otevřeným koncem (!), že lidé nejsou sice nepopsanými listy, ale ani završenými osobnostmi nebo snad kameny (které navíc nevidíme v jejich skutečné plnosti a rozporuplnosti), že je v principu možné člověka jiného názoru přesvědčit dobrými argumenty a že je možné najít s ní(m) v leckterých otázkách společný (veřejný) zájem, protože pokud těmto čtyřem věcem věřit nechceme či nemůžeme, zbývají nám už jen dost neutěšené, bezohledné, nebo přímo nedemokratické cesty, jak docílit svého.... Zkusme apelovat víc na ty světlejší stránky každého člověka...

Knihu The Thirteen Keys to the Presidency si můžete zakoupit a prostudovat zde.

PS. Krátká poznámka k dvěma komentářům v českých médiích. Ne, pane Marjanoviči, zvolením Trumpa zeměkoule neotáčí svůj směr. Ne, pane Jakle, prohra Clintonové nevypovídá nic o tom, že by prohrál militantní feminismus, respektive nic o tom, jestli a zda existuje, zda opravdu kdy pevně třímal otěže moci a zda byl kdy snad rozšířen po planetě jako plevel.