V poslední glose jsem psala o dvou nejzajímavějších momentech nadcházejících voleb. Teď zkusím vysvětlit, co by bylo tak mimořádného na tom, kdyby se do sněmovny dostali také piráti. Jeden čtenář se totiž pozastavil nad tím, proč jsem nezmínila i SPD (Starosty aj.). Stručná odpověď by mohla znít asi takto: Žádná strana – krom pirátů – se zatím nepokusila o skutečně zásadní obrat ve vnitrostranické kultuře, o změnu v samotné kuchyni (pelechu, semeništi... dosaďte si každý, co je vám libo) politického kvasu. V době plné turbulencí, mnoha závažných dilemat, rostoucí složitosti společnosti... zůstává motor táhnoucí politické káry všech ostatních stran pohříchu stále stejný!

Ale cítím, že moje poznámka zasluhuje odpověď rozvinutější. V čem se pirátská strana liší? Zdaleka se nespokojím s konstatováním, že ve straně od samého počátku (vznikla zdola roku 2009) životadárně funguje přímá demokracie a že například na kandidátní listiny nelze dosadit (vnutit) nikoho, kdo by nezískal důvěru celé (krajské) členské základny a že kterýkoli člen/ka má právo kdykoli vyvolat celorepublikové jednání o novém tématu či odvolání kteréhokoli zvoleného funkcionáře. To jsou základní stavební kameny. Podstatnější je ovšem cosi jiného, co zatím v politických komentářích zůstává nepovšimnuto. A tím je skutečná svoboda sebeorganizování a iniciativy – tzv. princip hejna, jak se tomu mezi piráty říká.

Hejno akční, tvořivé, chytré, chaotické, svéhlavé... co převažuje?
Pirátská strana je strana bez bariér, strana otevřených dveří. Máš nápad? Pusť se do toho, nikdo ti nebrání. Šiř svůj nápad pirátskými komunikačními kanály, „včlení se“ hladce do houfu jiných nápadů, které se hlásí o pozornost druhých (nestojí nikde ve frontě, až na něj dojde řada, nečeká na něčí svolení). Strhneš s sebou ostatní? Skvělé. Nepřesvědčíš? Nápad dříve či později odumře. Pirátská „strana“ ustavičně těká mezi komunitou, která otevírá náruč i příznivcům registrovaným a neregistrovaným, ale i nevyhraněným dobrovolníkům (jejich řady početně převyšují členy o několik tisíc), a pevnější stranickou strukturou už s jasně sumarizovanými a konkretizovanými cíli.
Vnímám zde určitou fascinující obdobu „vlastního pokoje“, o němž píše Virginie Woolf, jen se s ním setkáváme jinde – v politickém prostředí. Tím pokojem jsou právěže informační technologie a různé platformy, které piráti používají a nabízejí k používání, ve spojení se zmíněným principem hejna. Každý pirát a pirátka má obrazně řečeno svůj pokoj čili prostor pro utváření své vlastní mnohorozměrné, do jisté míry autonomní politické identity, kterou pak sebevědomě nabízí do služeb této liberální politické strany.
A když využije prvotní příležitosti dobře a skutečně přesvědčí ostatní, může také na projekt získat finanční podporu z participativního rozpočtu (znovu rozhoduje členská základna).
Mnohost individuálních identit může být někdy jistě matoucí a znejisťující, ale výsledkem je poměrně značný kritický duch v pirátské komunitě – a to podle mého rozhodně není špatně.

Předně, kritický duch nedá jen tak zapustit kořenům služebnosti; připomeňme si, jak se záhy po nabytí svobody počátkem devadesátých let filozof Karel Kosík velice pohoršil nad zdánlivě nevinným výrokem intelektuála Milana Uhdeho, že Klaus byl dle něj tak mimořádná osobnost, že mu klidně – ač sám starší – bude chodit pro pivo. Bohužel proti různým formám služebnosti a poklonkování se jednoznačně nedokázal vymezil ani prezident Václav Havel a jiné osobnosti české politické scény. V notně zploštělé „hierarchické“ struktuře České pirátské strany se služebnost nenosí. Už jen proto je Ivan Bartoš – a ti, co přijdou po něm –, lídr jiného typu.

A za druhé, kde jinde nežli v prostředí tvůrčím (kdo by si kdy pomyslel, že to lze konstatovat o politice?), velmi kritickém a neslužebném má vzniknout něco nového? Nová kvalita politiky?

A za třetí. Zpátky ke svobodě. Jak kdesi podotkl filozof Michael Walser, „liberalismus je světem stěn, a každá z nich plodí novou svobodu“. Možná se mýlím, ale výše popsaný druh svobody mezi piráty mi přijde zcela důležitý pro budoucnost demokracie jako takové. Svoboda, kterou nabízí Česká pirátská strana, nás může učit lépe porozumět jedné nezrušitelné hranici, již je ovšem zároveň důležité – eticky a citlivě – neustále překračovat tam a zpátky. Jde o hranici mezi jednotlivci a kolektivitou, respektive společností. Právem na soukromí a závazkem lidství (ničím menším).

Česká pirátská strana je samozřejmě mladý organismus, prochází si ale nyní důležitou etapou profesionalizace, a dělá v tom mílové kroky. Osobně vidím mnoho věcí k vylepšení (a nejsou to právě maličkosti). Jistě se dá zlepšit vnitrostranická kultura rozpravy a nalézt mnohem zdravější hranice ještě únosných a akceptovatelných forem vnitrostranické kritiky či projevů nesouhlasu (mám teď na mysli konkrétní, dosti vyšinutý případ Lukáše Nového); navenek strana nicméně vystupuje poměrně střízlivě (programové texty a stanoviska), její program a vyjádření bývají hodnoceny nezávislými pozorovateli jako nejvěcnější.
Jistě se časem podaří přehodnotit zatím převládající názor, že je snad „cenzurou“ (?) mazat cokoli z veřejně přístupného fóra, byť by příspěvek měl nulovou informační hodnotu, jednalo se o duchaprázdné trollování nebo nemístný vulgarismus.
Pomalu začínají piráti pracovat s důležitým konceptem kolektivní inteligence: vizuální deliberací, tj. praxí zveřejňování jednoduše pojmutelného (srozumitelného) průběžného stavu/trendů, změn projektu/činnosti na jednom místě, ať už pomocí schématu, statistik, obrázků, textu, která je kdykoli přístupná a viditelná pro všechny zájemce bez výjimek. Každý sám pak může na dálku vyhodnotit úspěšnost celé skupiny a lokálně slaďovat své individuální cíle s postupem vyššího celku (tedy i anonymním či virtuálním týmem). Zmíněný koncept vyplynul ze zkušeností open sourcového hnutí. Jeho autorkou je americká právnička a vysokoškolská pedagožka Beth Noveck (Wiki Government).

Shrnuto, podtrženo
Česká pirátská strana není protestní strana, jak se snad někteří mylně domnívají, ale strana budovaná zespodu a trpělivě s vizi jiné, autentické politiky. Proto jsem ostatně do strany před pár lety vstoupila, byť svým založením tíhnu spíš k nezávislosti a odstupu... Proto pomáhám s jejím rozvojem a proto ji také budu – opět – volit.

A právě u pirátů, v prostředí tak důležité tvůrčí svobody, a mimochodem i díky zásadě „Všechno vyzkoušíme sami na sobě“, jsem se pustila do uskutečňování léta promýšlené vize otevřeného a bezbariérového vzdělávacího esperimentu: Pirátské putovní univerzity. Její koncepci mohu stručně nastínit v těchto bodech:

1. Učení živým výzkumem v místě zájmu (proto putovní).
2. Organizace univerzity (výuky a studia) se pohybuje mezi čtyřmi okružími:
- Výchozí kolektivní horizont poznání: hranice toho, co víme, že neznáme (1. syntéza)
- Výchozí individuální horizont poznání: hranice toho, co chci poznat (2. syntéza)
- Výchozí stranický rámec , jako strana hledáme 3 základní typy odpovědí: V jaké zemi se podařilo nejrychleji, s nejlepšími výsledky a nejlevněji prosadit určitou zlomovou politiku, která podstatně zlepšila život tamějších obyvatel? (3. syntéza)
- Průběžné smršťování, zhušťování, krácení, přepracovávání materiálů a jejich logické stavby (text, video, úkoly, projekty) (4. syntéza)
3. Příležitost být lektorem, studentem má kdokoli – nejsou žádná vstupní kritéria (resp. jediné: kritické myšlení a poctivá příprava na první přednášku, vše ostatní se odvíjí od schopnosti udržet si studenty, rozvíjet „kurz“, potažmo rozvíjet univerzitu)
4. Pružné osnovy a obory: cíl je známý (dospět ke špičce současné úrovně vědění), ale studenti/lektoři mohou začínat i od nulové znalosti.
5. Univerzita v sobě tedy přirozeně zahrnuje i „základní a střední“ stupeň (protože někteří studenti i někteří lektoři budou začínat z nižší úrovně). Výhodou je, že díky tomu můžeme znovu promýšlet efektivnější (logičtější, přístupnější) způsob, jak vykládat/vyučovat/učit se základní stavební kameny určitého předmětu/shluku předmětů/látku/téma.
6. Studenti si volí vlastní studijní cestu nabízenými předměty/kurzy/obory.
7. Svoboda v objevování nových oborů a směrů poznání (něco se uchytí, většina pokusů asi rychle odpadne).
8. Získané vzdělání není ohodnoceno žádným certifikátem, diplomem ani ničím podobným. Odměnou je jen skvělý vnitřní pocit. (Dále ale chceme nabídnout váženou oponenturu studentským pracím. A v případě mimořádných výsledků bude i možnost publikování studentské práce, kvalitativně srovnatelné s pracemi pro tradiční VŠ.)
9. Z jemného chvění „uvnitř“ Pirátské putovní univerzity může přímo čerpat politická strana při tvorbě svého programu.
10. Kultura pěti jazyků: rodný jazyk (vysoká dialogická kultura), cizí jazyk (rozhled za hranice české kotliny, pokročilé rešerše), programovací jazyk, jazyk veřejného prostoru, monetární gramotnost
11. Vize politiky jako veřejného znalostního pole, kde nutně musí krystalizovat syntéza veškerého aktualizovaného vědění, a proto pak bude politika s to, prostřednictvím svých dočasných zástupců, prosazovat životaschopná a smysluplná informovaná řešení, které se řídí spíše dlouhodobými zájmy.

Lektory úvodních přednášek či seminářů by měli být v budoucnu naši političtí aspiranti, kteří si tak mohou trénovat dovednost vystupování na veřejnosti a kovat své znalosti v tom kterém oboru.

Facebookovou skupinu tohoto poskromnu vznikajícího tělesa najdete zde: https://www.facebook.com/groups/257921767995854

Zvu vás tímto ke spolupráci.