Co se nepodařilo Vášáryové, Radičové, podařilo se právničce Zuzaně Čaputové. Přímá volba potvrdila, že je příležitostí pro nezávislou osobnost, která nemusí nutně projít výchovně-nápravně-(korupčním?) :-) zařízením parlamentní politické strany – a tedy zvyšuje mimo jiné šance žen na zvolení do nejvyšších státních funkcí.
Atmosféra u našich slovenských sousedů je prodchnutá velikými očekáváními a nadějemi. Ve všech pádech se skloňují slova autenticita, slušnost, nová politika, nový list slovenské politiky, příchod nové generace…

Tak držme palce.

Dovolím si poznámku k tématu naděje. Má-li politika reálně přinést něco svěžího, poodhalit nové možnosti politického jednání v mezích lidské svobody a současně mezilidské solidarity a naplňovat ten nejzákladnější slib voličům, že politik bude konat ku prospěchu obecného blaha a bude sloužit zájmům co největšího počtu lidí v daném společenství, tedy že striktně upozadí své osobní zájmy, slušnost sama o sobě opravdu nestačí.

Slušnost je jako podaná ruka, otevřené dveře, otevřené srdce. Zahřeje. Potěší. Uklidní. Naváže první spojení. Jenže v politice jde o mnohem víc. Musíme chtít mnohem víc. Aby nezůstalo jen u těch milých úsměvů, trvající pět dlouhých let.

Dvě ctnosti
Co v politice podle mého názoru skutečně chybí, jsou dvě zatím nepříliš praktikované, ale domnívám se velmi žádoucí ctnosti: odolnost vůči aroganci (prolínající se tak těsně s mocí) a soustavná péče o svůj realistický sebeobraz. Jsou to patrně jediné účinné antilátky na mocenskou aroganci, které je tak snadné podlehnout v kuloárech sněmovny, úřadu vlády, Senátu a ve světle mediálních ramp. Nemluvě o svodech korupčních anebo třeba jen pocitu, že nějakou tu odměnu si sem tam za svou námahu, obětování a nepohodlné každodenní vystavení “milionům” očí kritické veřejnosti snad politik(čka) “zaslouží”. O své ryzí a neposkvrněné motivaci mnohý politik (politička) spíš nepochybuje, myslí to přece dobře a upřímně. Ve srovnání s těmi druhými vychází mnohem mnohem lépe. (Tak jak by mohl/a dělat něco špatně? Případně: jak to, že bych si teď nezasloužil/a další, vyšší funkci?)

Sebeochrana proti aroganci moci: transparentně také o chybách!
Arogance může mít různé podoby a leckdy může být i docela banální. Občas má dokonce velmi líbeznou a veskrze sympatickou tvář. Jindy prosvitne jen v drobnostech, pečlivě ukrývaná… Arogance či přehlíživost je ovšem zabiják lidských vztahů a je zabiják důvěry. Nic, na čem by se dala stavět vzájemnost a co by napomáhalo hledání společných cílů, které jedince přesahují. Arogance je zcela hluchá vůči kritikům, které napomíná z “křiklounství”, “křížových válek”, “nenávisti až za hrob”, “zapšklosti”, “agresivity”, “negativity”, ať by byla zmíněná kritika jakkoli věcná a slušně vedená (jinými slovy neútočila na osobu kritizovaného). Arogence bývá také slepá a hluchá vůči voláním o pomoc.

Konkrétní návrh? Sebrat odvahu a bez obalu zcela transparentně přiznávat pravý stav věcí uvnitř politických stran (oblastních sdružení, v klubech zastupitelů a jinde), přiznat věcně barvu ohledně svých (třeba i) hrubých a základních nedostatečností. Nemalovat si nic narůžovo. Být idealisty pouze v jediném, totiž že věci se mohou – třeba pomalu - měnit k lepšímu, když o to budeme stát a něco v tom směru podnikneme. Ono je možné své slabé stránky koneckonců formulovat jako příležitost k rozvoji, jako jasnou představu o něčem, co může a mělo by fungovat jinak :-). A dokládat poté na jasných příkladech, jak daný kolektiv postupně a cílevědomě překonává sám svá omezení. Jak se s nimi poctivě vypořádává. Co nejlépe to jen jde. Tím trpělivě dokazuje svou věrohodnost. Tu mohou totiž doložit pouze a jenom činy. Marketingově vyprázdněné politiky bylo už dost a dost.

Arogantní lidé bývají arogantní mimo jiné v tom, že počítají s tím (a málokdy se bohužel pletou), že druhá strana se neodváží věc medializovat (logicky aby nepoškodila stranu, projekt, spolupracovníky...). A tak poměrně nepěkné věci, o kterých si lidé jen šuškají nebo nad nimiž tiše skřípou zuby, mohou dlouhé měsíce, léta v tichosti vyhnívat do úplného rozkladu vnitrostranických vztahů.

Třeba si takovouto (podle mého) nezbytnou ingredienci transparentnosti časem zvnitřníme natolik, že ji přestaneme vnímat jako “hůl na psa”, ale prostě jen jako úplně všední a přirozenou součást vysoké dialogické kultury. Nestačí slušnost. Vysoké kultury výměny a sbližování názorů, politického vyjednávání a hledání třetí, čtvrté nebo i páté cesty ke společnému horizontu je nám třeba jako soli – vymezené hranicemi zájmu o druhé. Hluboký zájem o druhé je dost možná onen pramen, který je v politické aréně mnohem vitálnější nežli slušnost.

Ale zpátky k transparentnosti o svých slabinách... O ni se můžeme opírat jako o jednoduchý kontrolní mechanismus, který neustále neúprosně měří, zda opravdu, ale opravdu platí to, co veřejně říkáme: v programu, na ulicích voličům nebo do médií. Může tím vzniknout ojedinělá stopa mílových proměn v čase, kterými si ta která skupinka prošla. Je to tedy i ochrana proti případné samolibé namyšlenosti, jak bezchybně si počínáme ve srovnání s naší “neschopnou” nebo “všehoschopnou” konkurencí.

Péče o svůj realistický sebeobraz
A s tím souvisí i můj druhý návrh. Chystá-li se dnes někdo na budoucí funkce, ať jen se dobře rozhlédne kolem sebe, kdo jiný by tuto roli mohl zvládnout stejně dobře, a třeba i lépe - a vyzvat ho k otevřené přátelské soutěži. Udělat prostor čtyřem pěti dalším kandidátům, kteří se mohou připravovat na pomyslnou funkci zároveň s ním. Hledat si oponenty, hledat si kritiky i vyzyvatele. Hledat si náročné spolupracovníky. Hledat si učitele. Jinými slovy připustit si myšlenku, že až nadejde správný čas, nemusím být já tou správnou odpovědí na budoucí výzvy. Byť tomu dnes pevně věřím.
Pokud bych se totiž příliš upnul na tuto vidinu, dost možná, že moje priority a služba občanů se rázem začnou povážlivě přeskupovat.

Jiná politika bude možná teprve tehdy, až budeme schopni se rozhlédnout dál než na svůj nos. Až začneme aktivně a cíleně hledat ty schopnější lidi kolem sebe. Než jsme my sami. Spatřit DRUHÉHO SCHOPNÉHO, NEBÝVÁ DALEKO :-). A vytvářet mu seriózní příležitosti k rozvoji – které bezesporu potřebujeme my sami taky. Ale začneme právěže u těch druhých, upřednostníme je, ne sebe. Jiná politika je podle mne možná, až přestaneme věřit, že jedině my jsme nositeli správné odpovědi.
Teprve až uděláme všechno pro vytvoření co nejpříznivějších podmínek pro druhé, k tomu, aby obecně mnohem více jedinců mohlo plněji projevit svůj potenciál a využít svých schopností ve prospěch celku. Ne se spokojit s nahodilou historickou mezírkou-příležitostí, která se otevírá jen pro mě samotného.

Demokracie je sdílený osud společenství
Demokracie se zejména spoléhá na dlouhodobější kontinuitu, přenositelnost myšlenek a zkušeností a pluralitu názorů. Věříme v sílu myšlenky jako takové, anebo nám demokracie tragicky zahyne pokaždé, když naše řady opustí ten či onen idealizovaný superhrdina (který ale ve skutečnosti nikdy nežil) nebo když je ve volbách proti našemu přání zvolen zástupce proudu, s nímž z hloubi duše nesouhlasíme?

Kategorický imperativ 2.0
Obě zde popisované ctnosti jsou viditelně provázané. Upravený kategorický imperativ pro nový věk by dejme tomu mohl znít takto: Dopřej jakožto politik (politička) nejprve druhým, co sám(a) potřebuješ k svobodné existenci (rozvoji...). Učiň pro to všechno. Sloužit nám k tomu mohou výše popsané dvě ctnosti. Nemělo by nám to znít zase tak cize, už v Bibli stojí, byť vymyšleno pro poněkud jiné okolnosti: Přej a bude ti přáno.