No přece toho do nebes – a možná i výš – vynášeného mladého generálního ředitele The Royal Bank of Scotland v letech 2001 až 2008. Toho, co dokázal vlastníma rukama, vlastní pílí, vlastní hlavou a vlastní vůlí bleskově rozšířit činnost banky do všech světových stran a udělal zní v roce 2008 – těsně před propuknutím finanční krize – největší banku světa (přes 2,2 bilionů liber podle výše aktiv v bilanci) a pátou největší banku světa z pohledu hodnoty jejích akcií. V roce 2004 pasovaného na rytíře.

Hm. Kdo by to býval čekal v období největšího oslnivého výkonu banky, kdy se otevírání nového sídla banky neobešlo bez téměř královské pompy, že ani nesmírná direktivnost, tvrdost, nesmlouvavost, až šikanózní zacházení s podřízenými a takzvaný důraz na výkon tohoto nadmanažera nebude stačit k trvalému zářnému vršení úspěchů?

Jeho ambice a ambice těch kolem něj neznaly hranic. Poté, co se banka dostala do problémů s likviditou, se nejprve sama pokusila z nepříznivé situace vymanit vydáním nových akcií v hodnotě asi 12 miliard liber, ale nakonec zakročila britská vláda. Musela tehdy jen RBS půjčit kolem 45 miliard liber, z nichž ne všechny se jí kdy vrátí zpět. Na záchranu celého bankovního sektoru uvolnila britská vláda v souhrnu šokujících 500 miliard liber, na různé finanční záruky. Rozhodovalo se ve stavu naprosté nouze a v řádech dnů, nebo spíš hodin.

Nakonec Frederick Anderson Goodwin nedopadl zas tak špatně. Kromě ostudy, pravda. Odnesl si rozlučkový bonus v podobě doživotního důchodu ve výši 2/3 z původního nároku 700 000 liber ročně. Akcionáři banky ho nakonec donutili, aby uznal svou chybu a zřekl se alespoň části své smluvní odměny, za daných okolností neslýchané a jen málo přijatelné v očích všech poškozených. Ovšem stalo se tak, považte, jen přes jeho lítý odpor a argumentace v duchu neotřesitelné železné logiky: „Je to důchod jako každý jiný, podle stejných pravidel. Nemůžete mě o něho připravit.“

Přemýšlím, kdy poprvé probleskla hlavou některému z jeho spolupracovníků obava, jestli náhodou Godwinův pověstný „tah na branku“ nevěstí kolosální průser? Jestli vůbec?

A jestlipak tehdy panovala v bance zdravá vnitrofiremní kultura, která by dovolovala a podporovala svobodné vyjádření kritického a nesouhlasného názoru, rozuměj tak, že mohl mít reálně nějakou váhu v uších nadřízených, i přes celkovou sebeoslavnou, opojnou a triumfální atmosféru při dobývání světa? Asi sotva.


Zdroj:
Dokument BBC "The Bank That Almost Broke Britain", 2018