Politické strany či aspirující uskupení nám střídavě oznamují, jak budou řídit stát: tu jako firmu, tu jako (inu...) stát, jindy jako expertní tým... anebo raději k danému tématu mlčí. Nikdo ovšem neříká, jak se řídí taková politická strana, která je tím prvotním hybným organismem zapojeným do řízení státu. Přeskakují se tu důležité stupně. Politici kvapně přesvědčují veřejnost o tom, že údajně mají skvělé řešení (k tomu ještě skvělejší odborníky na slovo, ba celé věty vzaté) a jak věci budou nádherně jiné, funkční (aby nakonec za týden, za měsíc, nejpozději za rok byly stejně jinak, když se zjistí všechny ty nedomyšlenosti apod.). Zpravidla totiž není jasné, jak k dané variantě řešení vůbec dospěli (vlastně nevíme, jak moc systematicky a důkladně strany postupují při přípravě a realizaci každého programového bodu), a jestli to náhodou není jen momentální příhodný marketingový a PR nápad (který leckdy nemile překvapí i samotné členy strany). Politické strany obávám se jsou takové černé programové skříňky. Na papíře obecná vize (bez postupu) nastíněná víceméně již zakladateli, a konkrétní programové kroky spolu tvoří hlavně sobě blízcí: kámoši, spřátelení odborníci a spříznění lobisti (ti, co spolu mluvili nejspíše i předtím). Někteří jednotlivci mezi odborníky strategicky pod rouškou anonymity přispívají pro jistotu hned různým stranám a myšlenkovým trustům, to je výhodné, jen nevíme kteří. Někdy tušíme. Ale co zbylí odborníci, poučení laici nebo občané (alias pokusní králíci), kteří bohužel nemají ty správné vazby, nečekají je otevřené dveře a volná okénka v naplněném kalendáři naplno zaměstnaných politiků, těchto profesionálů čím dál profesionálnějších (jen nevíme na základě jakých kritérií)....?

Dovolím si malé podobenství se sudoku
Představme si politiku třeba jako tuto nezáviděníhodnou situaci:



(platí základní pravidla sudoku a killer sudoku – ve vytečkované množině se nesmí opakovat stejné číslo) Tak, luštící je hozen do vody. Buď na to má, nebo nemá. Buď už umí vše, co k rozluštění tohoto hlavolamu potřebuje – je bystrý, pohotový, ví si rady, bylo mu shůry dáno –, anebo má smůlu. Úspěch, nebo selhání a frustrace. S jinou variantou se nepočítá. (Pravda, v onlinové variantě si prostě můžete dát nápovědu v podobě dalšího čísla. Ale to jen snižuje laťku hry, nic se tím nenaučíte. Navíc taková situace v politice reálně ani nemůže nastat.) Nepočítá se vůbec s variantou, že s pomocí šikovné netriviální (nepřímé) nápovědy by i leckterý méně zkušený luštitel mohl, za určitých podmínek, toto sudoku rozluštit sám – a současně (!) tříbit způsob svého myšlení, rozšířit repertoár možností, jak je možné podobné úlohy zvládnout i v budoucnu. Ve vzdělání bychom řekli: „naznačit zónu nejbližšího vývoje“ (Lev Semjonovič Vygotsky).

Ti, kdo už mají mezitím vyluštěno (i když jsem nedoplnila důležité pravidlo, že nejbližším sousedem do kříže kolem každé buňky nesmí být o číslo o 1 menší ani větší, tedy ve čtyřech sousedních buňkách do kříže kolem naší 2 nesmí být 1 ani 3 atd.), snad prominou, že ještě stále prodlévám u téhož tématu, u našeho příkladu.

Jak by mohla vypadat první nebanální – tzn. formativní! - nápověda ve chvíli, kdy člověk neví, jak vůbec začít?
Např.: (1. nápověda) Co víš/co můžeš říct o množině (vytečkované oblasti) s 9 buňkami?

(2. nápověda) Hledej takovou co největší množinu, jejíž jeden člen (buňka) se na rozdíl od ostatních nachází mimo čtverec. Dává ti tato buňka mimo nějakou důležitou informaci o buňkách uvnitř čtverce?

(3. nápověda) Používej barvy k označení buněk, o nichž víš, že v nich bude stejné číslo, i když zatím nevíš, jaké.

(4.) Atd.

Snad si rozumíme.

Mluvím o nápovědě, která dokáže přimět i člověka, který by se sám o sobě nejspíš tváří v tvář podobnému sudoku vzdal, aby přece jen pokračoval a zapojil vlastní závity. Mluvím o pomoci (rozuměj spolupráci, zájmu, pobídce k zapojení), která jej zároveň vyzbrojuje pro další (podobné nebo jen blízké) situace v budoucnosti. Oprašuje v něm základní smělost, autonomii. Dává člověku do rukou nové nástroje, rozšiřuje jeho repertoár jednání a chování.

Kdy nastane v politice podstatná proměna?
Skutečná změna obsahu politiky podle mne nastane teprve tehdy, až přestaneme vnímat politiku jen jako mocenskou či intelektuální soutěž (hození do vody, kde bude plavat jen ten, kdo už prý „umí“ - případně umí nejlépe fixlovat, že umí; případně na to má peníze; případně vypadá vedle druhých na televizní obrazovce tak nějak sympatičtěji, důvěryhodněji, pokorněji, vzdělanější...), ale začneme se na ni dívat očima „pedagogů“. Stejně jako byste (jako rodiče) nechtěli, aby vyučující zcela ignoroval, nebo přímo urážel část dětí, třeba ty vaše (protože jim nebylo shůry dostatečně dáno), tak nechápu, proč se stále znovu spokojujeme s politiky, kteří přesně toto dělají. A stranou zůstává přemýšlení o ozdravení provozu politické strany jako takové, o způsobu tvorby programu – a na zapojení všech lidí, kteří by to třeba i chtěli vzdát nebo to už vzdali. Protože ve skutečnosti program je to, o co běží. Program, který lze uskutečnit. Nejen naslibovat. Program, který poctivě řekne, jaké vidí ty podstatné věci ve společnosti a jak konkrétně jich docílí.

Domnívám se, že chtějí-li strany seriózně obnovit notně otřesenou důvěru občanů v systém, stranický systém, politiku a stát, měly by se snažit vytvořit podobnou přidanou (rozvojovou, vzdělávací, poznávací...) kvalitu, vodítka či pomocnou strukturu (přístupnou všem odkudkoli na dálku) v rámci své organizace, jako nedílnou součást samotné tvorby programu, přijímání podnětů, návrhů a jejich vypořádávání. Která není závislá na tom, kdo je právě u kormidla, ale bude stejně spolehlivě sloužit i před nimi i po nich. Což předpokládá, mimo jiné, budovat si dvojí institucionální paměť: strany a státu.

Politické „sudoku“ je celý veřejný prostor i se všemi (vždy znovu aktualizovanými) úkoly státu, výzvami k řešení a stavem státního rozpočtu.

Je potřeba, aby všichni znali pravidla hry zvané „Strategické řešení“, v kterémkoli okamžiku viděli aktuální stav této „vyšší společenské hry“ (základní proměnné systému, rozpočtu, došlé návrhy, stav rozpracování, citlivé vypořádání a sdružení případných duplicit, vzájemné závislosti, nutné předpoklady realizace, náročnost realizace administrativní, finanční a kapacitní, legislativní náročnost, zahlcenost a jiné metriky, vedlejší účinky – pozitivní, negativní, zranitelné skupiny obyvatel aj.).

Největším oříškem v dnešní politice je komunikace velké škály, jak docílit synoptického pohledu na celek, neexistence metodologie pozná(vá)ní v politice (kde se učí člověk tím, že se věnuje službě občanům – žádný člověk ve skutečnosti není na politiku a prostředí politiky dostatečně připraven) a budování institucionální (synoptické) paměti (nejen přijatých řešení, ale i řešení dočasně nebo zřejmě natrvalo opuštěných). Každé politikum musí mít svou vnitřní edukační žílu a viditelnou vnější stopu.

V něčem se ovšem politika od killer sudoku liší!
Liší se v tom, že hraje současně více hráčů najednou (myšleno společně jednu hru, jakkoli se to na první pohled nezdá), že toto politické „sudoku“ se bytostně týká lidí a jejich podmínek a místa k životu a dále v tom, že ani čela politických stran, nejvyšší funkcionáři a jiné hlavy pomazané ve skutečnosti neznají finální podobu sudoku. Nevědí, jestli jsou řádky a sloupce dlouhé jen 9 míst (číslic), nevědí, jestli mřížka nemá více rozměrů, které se schovávají za tím, co je našim očím přístupno v tuto chvíli. A ani akt zvolení či jmenování do jakékoli funkce jim tuto znalost nepodá na stříbrném podnose. Dokonce ani žádná úzká odbornost je nevybavuje nějak zvláštní podstatnou výhodou oproti jiným lidem, třebas i takzvaným neodborníkům, kteří právě že žijí v těch podmínkách a tak o nich mnohou vydávat důležitá svědectví. Protože stát je prostor, kde vše souvisí se vším a všechno možné poznání se kříží, prolíná a doplňuje. Ukažte mi prosím odborníka, který rozumí všemu, a ještě je zdatný v takzvaných měkkých dovednostech (umí „pracovat“ s lidmi, o které jde především). A zvládne například vést ve většině situací – tedy i na sítích – důstojný, neurážlivý, vnímavý (doplňte si...) rozhovor s neodborníkem, málo poučeným oponentem, ba dokonce kritikem. A neskončit u prostých nálepek pro takového voliče.

Pokud si tedy v politice nepřipustíme tuto základní nejistotu a nedokonalost a neuvědomíme si potřebu všestranně propustné síťové vzdělávací struktury politické strany (bez samozvaných strážců bran a rádoby profesionálů), demokracie se pouhou výměnou politických stran a dosazením jiné osoby na místo premiéra zas tolik nezmění.

Každé šidítko na cestě k moci časem vyjde najevo.
I momentálně úspěšné straně (v obecném smyslu, jako to byla pravda o ANO, VV...) se totiž dlouho může dařit zakrývat křiklavý nesoulad s tím, co říká navenek, a jaká je realita uvnitř strany. Jaké projekty vlastně umí dotáhnout do konce, jestli vůbec má základní věci v pořádku uvnitř, ve svém malém království, než se pustí do řízení většího organismu. Jestli nepřevažuje mocenský a marketingový aspekt nad těmi skutečně podstatnými.