Naše republika dnes slaví svůj svátek. Je to nejvýznamnější státní svátek v našem kalendáři. Právem. Před 91 lety totiž náš národ ukázal, že jsou důležitější hodnoty než materiální dostatek. Že nejdůležitější hodnotou je svoboda a s ní související odpovědnost. Před 91 lety se náš moderní národ stal dospělým a definitivně potvrdil svou příslušnost k hrdé rodině evropských národů.

Svoboda a odpovědnost jsou tím hlavním odkazem 28. října. Vše ostatní je méně důležité. Vzestupy a pády, které nás od října 1918 potkaly jsou spojeny s naší schopností, respektive neschopností držet se těchto hodnot.

První republika nevznikla z touhy po vyšší ekonomické úrovni. I v rámci Rakouska-Uherska jsme si dokázali zajistit úspěch a prosperitu, stali jsme se průmyslovou mocností. Dalo by se říci, že jsme si žili spokojeně. Co nám ale chybělo, byla svoboda. Platili jsme nespravedlivé daně, nemohli jsme si o sobě rozhodovat sami, média podléhala císařsko-královské cenzuře.

Říjen roku 1918 toto vše změnil. Politické rozhodování o hospodářství přešlo do našich rukou, tedy do rukou těch, kteří tvořili ekonomické bohatství. Parlament se stal plnohodnotným tělesem, které suverénně rozhoduje o národní politice. A prostor v novinách dostala silná generace Čapků, Peroutků, Poláčků, Bassů…

Byla to léta rozkvětu. Zdaleka ne jen a ani ne v první řadě rozkvětu ekonomického. Vždyť první léta života nové republiky byla poznamenána poválečnou krizí. Ale oddanost svobodě a vůle k odpovědnosti nás přes tyto roky přenesla. Svoboda a odpovědnost vytvořily étos 1. republiky. Étos, který přežil neustálé a často malicherné šarvátky politické scény. Étos, který trval přes četné skandály a aféry mladé demokracie. Étos, který vnímáme a na který chceme navazovat i dnes, přestože ho ještě před faktickým nástupem nacistů spláchly potoky špíny vylité za ostudné 2. republiky.

Ano, po dvaceti letech budování státu přišla krize. Krize, která přinesla zpochybnění základních hodnot, na nichž stál masarykovský stát. Svobodu a odpovědnost začala vytlačovat touha některých přimknout se k silnému autoritativnímu režimu. Namísto velké generace intelektuálů, kteří položili základy étosu veřejné debaty, nastoupila do médií smečka vlků sebraných z ulice. Už nešlo o kritickou debatu a argumenty, o dobro a zlo, ale jen a jen a jen o to uštvat oběť za každou cenu. Obětí tohoto honu se stal i sám Karel Čapek. Dnes bychom tomu asi řekli bulvarizace médií.

Skutečná ztráta svobody a nástup protektorátu pak svým způsobem jen potvrdily zradu, které jsme se na vlastní svobodě dopustili sami. Podruhé se podobný vývoj opakoval o desetiletí později. Cestu k nástupu komunistů umetli demokraté. Demokraté, kteří se účastnili zákazu demokratické pravice, útoku na soukromé vlastnictví, honu na čarodějnice. A kteří se nakonec nedokázali ani spojit, aby svorně čelili komunistické straně.

Musíme si to vše připomínat i dnes. Dnes se rovněž nacházíme v jakémsi demokratickém poločase. Po 20 letech jsou opět zpochybňovány hodnoty 17. listopadu 1989. Jako by svoboda a odpovědnost už zase nebyly tím hlavním. Étos sametové revoluce se vytrácí v koalicích s komunisty. Vytrácí se v opětovné snaze nahradit svobodu státním poručníkováním a odpovědnost populismem. Vytrácí se v obdivu k autoritativnímu ruskému režimu. Vytrácí se i v médiích, která stále více rezignují na kritickou debatu, na střízlivé hodnocení síly a fakticity argumentů, na mravní rozlišování mezi objekty svého zájmu.

Dnes už nám nehrozí nástup 2. republiky. Jsme součástí NATO a EU, vnější hrozby nejsou zdaleka tak silné a bezprostřední, jako na konci života 1. republiky. Ale o to více si můžeme a musíme uvědomit, že onen „zpětný ráz“, ono zpochybňování hodnot, na nichž stojí naše demokracie, si způsobujeme sami.

Zvykli jsme si brát 28. říjen jako státní svátek, který tu prostě je a o kterém není potřeba přemýšlet. Ale to musíme. Jinak nám hrozí, že opět přijde doba, kdy nebude co slavit. Demokracie vůbec není samozřejmá. Bez oddanosti svobodě a vůle k odpovědnosti nemůže existovat. Nejvýše jako pouhá forma, jako prázdná skořápka, vyplněná populismem, neodpovědností, demagogií, frustrací, všeobecnou nedůvěrou a pocitem odcizení. To je vývoj, kterému my všichni svobodymilovní a odpovědní lidé v této zemi musíme společně bránit. Jen tak dostojíme odkazu 28. října.