V těchto dnech se hodně bilancuje. Je to přirozené. Dvacet let svobody je výročí, které si zaslouží důkladně rozebrat.

Spíše než důkladné bilancování a hluboké rozbory bych tu popsal možná trochu filosofických a určitě hodně osobních poznámek. Koneckonců, po dvaceti letech budování svobody a demokracie jsme ještě teprve v poločase. A pokud nám to má vydržet, měli bychom mluvit nejenom o jednotlivostech, ale také o tom co pro nás celkově znamená svoboda. Ostatně tento úkol jsme dali mladým lidem, studentům a včera jsme ocenili ty nejlepší. Takže mi dovolte, i když už nejsem ani mladý, ani student, abych se s tímto domácím úkolem taky popasoval.

Než řeknu, co pro mě znamená svoboda chci říct, co pro mě svoboda neznamená. Přesněji řečeno, co vše pro mě ještě neznamená svobodu v její úplnosti.

Svoboda pro mě určitě neznamená pouhý život v demokracii. To je jistě důležitý předpoklad svobody, ale demokracie sama o sobě svobodu nezaručuje. Demokracie není ničím víc než systémem většinového hlasování. A když se většina rozhodne, že bude žít v nesvobodě, nebo že omezí – samozřejmě v rámci ústavy – svobodu menšiny, tak to prostě udělá.

Většina nemá vždy pravdu. Dokonce se často mýlí. Většinová rozhodnutí jsou vždy legální, ale ne vždy legitimní. Forma negarantuje obsah. Pouze takové demokratické rozhodnutí, které obstojí v testu svobody, je hodno úcty.

Bylo velkou chybou, že jsme po listopadu 1989 udělali málo pro to, abychom tyto věci odlišili. V důsledku toho tu vznikl falešný dojem, že na komunismu bylo špatné vlastně jen to, že lidé nemohli hlasovat. A že jakékoli většinové rozhodnutí je automaticky správné a dobré, že je ve prospěch svobody. Nikoli. Může tomu být i naopak a známe řadu smutných příkladů.

Svobodu pro mě neznamená ani samotný volný trh. Bez volného trhu je svoboda nemyslitelná. Ale trh žádnou institucionální záruku svobody nevytváří. Právě naopak. Sám trh, sám kapitalismus jsou výsledkem staletého působení svobody a mravních pravidel.

Bylo další velkou chybou, že jsme po listopadu uvěřili v normotvornou roli trhu. V důsledku toho jsme zanedbali vytváření institucionálních podmínek pro volný trh, zanedbali jsme vytváření státu práva a přivodili si tak řadu zbytečných zklamání a frustrací. Způsobili jsme zbytečný odpor vůči trhu a opětný příklon k falešným socialistickým floskulím.

Trh v tom ale je nevině. Trh nekrade, trh netuneluje. Kradou a tunelují lidé. Trh nám jen dává příležitost ukázat se takoví, jací opravdu jsme. V co věříme, jaká pravidla dodržujeme. Jak se říká, když máš křivou hubu, nezlob se na zrcadlo. Trh je jako to zrcadlo. Co asi mohlo ukázat po čtyřiceti letech reálného socialismu? Zvláště když tu na počátku nebyla dostatečná ochota dát mu stejně pevný rám, jaký se dlouhá desetiletí budoval ve vyspělých kapitalistických zemích? Normy a morálka prostě předcházejí trh, nikoli obráceně. Jedině trh, který stojí na mravních základech, je trh skutečně svobodný.

Svobodu pro mě neznamenají ani nezávislá média. I když právě ta bývají často ztotožňována se svobodou jako takovou. Ale ani toto ztotožnění není automatické a samozřejmé. Nepochybně platí, že podle existence, či neexistence nezávislých médií poznáme, který režim institucionálně neomezuje, či omezuje svobodu. V tomto porovnání patříme mezi nejsvobodnější země světa. Ale stejně jako u demokracie záleží i u médií především na obsahu. Svobodná forma ještě nezaručuje skutečnou vnitřní svobodu.

Formální nezávislost ještě nevylučuje existenci autocenzury. Autocenzura je vždy nepřítelem svobody a je úplně jedno, zda si zakazuji psát o někom ošklivě, nebo si zakazuji psát o někom hezky. Je úplně jedno, zda si zakazuji brojit proti národním zájmům, nebo si zakazuji bránit národní zájmy. Je úplně jedno, zda si přikazuji psát „seriózně”, nebo zda si přikazuji psát bulvárně. Je úplně jedno, zda si zakazuji psát nepříjemné pravdy, nebo zda si přikazuji psát nepříjemné lži.

Ano, důležitější než nezávislost, vyváženost, objektivita a další adjektiva z moderního mediálního newspeaku, je pravda. Pravda, za kterou každý redaktor ručí celou svou osobností. Kolik ale máme takových? Trochu kousavě bych řekl, že přesně tolik, kolik máme takových politiků.

Tím se konečně dostávám k tomu, co pro mě opravdu znamená svoboda. Svoboda nikoli jen jako institucionální předpoklad. Jakkoli jsou politické svobody, občanské svobody a svoboda slova zásadními stavebními prvky svobody, není to ještě svoboda sama. Svoboda je vnitřní stav. Stav mysli, nebo duše, chcete-li. Svoboda je naše svobodná vůle. Tato svoboda je ta nejvyšší, nezrušitelná svoboda. Svoboda, která je nám dána od narození, ať už jsme se na svět dostali v kterékoli době a kdekoli na Zemi.

Každý z nás má svobodu rozhodnutí. A podle toho, jak ji každý z nás uplatňuje, vypadá celá společnost. Svobodnou společnost nedělají svobodné instituce. Bez vnitřní svobody zůstane sebelepší společenská stavba prázdnou skořápkou a dříve či později se zhroutí do nějaké podob totality, či autoritativního režimu. Nebo přinejmenším do karikatury demokracie, která je arénou populismu a demagogie, kde silnější válcují slabší, většina menšinu, kde vládne strach a kde lidé nevěří v právo.

K této základní svobodě, ke svobodě vůle samozřejmě nedílně patří odpovědnost. Kdo si myslí, že může mít svobodu bez odpovědnosti, je na nejlepší cestě do otroctví. Odpovědnost znamená, že nebudeme mlčet. Svoboda nemlčet, svoboda odporovat zlu, to je ta úplně základní svoboda, kterou máme. Je to svoboda, kterou nám žádný tyranský režim nevezme. A na druhé straně nám ji žádná demokracie nezaručí. Je jenom na nás, zda se ozveme, když se děje křivda, když se děje bezpráví, když se děje zločin.

A je vlastně vcelku jedno, jestli mlčíme proto, že se bojíme bodáků a obušků, nebo jen z vlastní pohodlnosti. V zemi, kde dobří lidé mlčí, když se zlo vydá na pochod, se svobodě nikdy doopravdy a nadlouho nedaří. Americký prezident a jeden z otců zakladatelů Thomas Jefferson, to vyjádřil naprosto přesně: „Vše, co potřebuje tyranie, aby získala pevnou půdu pod nohama, je, když lidé dobré vůle zůstanou zticha.“

Takže vše, co chci říci k výročí 17. listopadu 1989, k výročí pádu totalitního komunistického režimu, jsou čtyři slova: Už nikdy nezůstávejme zticha!