Díky tomu, že nežiji ve své rodné zemi, jsem vždy byla, jsem a zřejmě budu pro své okolí jakousi exotikou, někdy teda spíš exotem. Avšak poslední dobou otázky týkající se mého původu změnily směr, a to k mému vztahu s českým přítelem. A docela se opakují. Některé jsou příjemné, některé méně, ale vesměs jsou pro mě spíše úsměvné.

Poznámka: Tolerance k nadsázce nutná pro čtení následujících řádků :-)



1. A co na to vaši?
A co by měli říkat? Můj táta, asi jako každý starostlivý rodič, měl obavy, aby si jeho dcerka vybrala toho správného chlapa, který ji bude mít upřímně rád. Možná také trošku žárlil, že je v mém životě druhý neméně důležitý muž. Nebo také byl taky štěstím bez sebe, že má konečně s kým u večeře popíjet, neboť se mu nepodařilo ze mě a z mojí sestřičky vychovat malé alkoholičky. Zkrátka a dobře, nečekal s puškou z vietnamské války na dvoře a netěšil se, až bude moct vystřílet všechny chlapy v mém okolí.
A mamka? Ta prohlásila, že Jakub vypadá jako medvídek. A pokaždé, když přijedeme na návštěvu, tak se div nepřetrhne, aby uvařila pokrmy, jež máme oba nejradši. Co dodat?

2. Chodíš s Čechem. Nebojíš se, že ti někdy v budoucnu zahne? Nebo že začne vysedávat v hospodě?
Ne nebojím. Neumím totiž věštit budoucnost, tak proč hned myslet na nejhorší. Dělám však maximum pro to, aby nic z toho nikdy nemusel dělat. Konec konců, jak si on může být jistý, že mu jednou nepodstrčím do jídla psí maso, když náhodou v krámě dojde vepřové? A jak může vědět, že můj taťka na půdě nepěstuje marihuanu a nezásobuje tím celý kraj?

3. Neměla bys to jednodušší s Vietnamcem?
A kdo říká, že hledám ve vztahu jednoduchost? Já mám ráda, když vztah žije, když je plný zajímavých zážitků, když je o čem debatovat a když se občas dějí nečekané situace. Ano, přivézt mamince domů obřího Čecha byl trochu extrém, ale právě tyhle multikulti guláše mě celý život strašně bavily.

4. Ty chodíš jenom s Čechy?
Ne, opravdu netrpím čecho-fetišismem. Když se mě někdo zeptal, s jakým klukem bych chtěla chodit, tak jsem nepřemýšlela nad tím, jakou národnost bych preferovala. Ano, jistě tahle otázka se nabízí, ale nikdy to pro mě nebylo rozhodující.

5. Koukají na vás lidi, když jste spolu venku?
Jistě, že koukají. Tím, že se na takovou věc vůbec ptáte, vlastně říkáte, že smíšené páry jsou „za hranicí normy“. Já se obecně dívám na lidi, kteří kolem mě projdou. A je mi buřt, jakou barevnou kombinaci spolu tvoří. Prostě mě to baví. Obzvlášť mě potěší, když vidím jinou evropsko-asijskou dvojici. Líbí se mi, jak se všichni na sebe navzájem upozorníme, usmějeme a beze slov pokračujeme v cestě. Jakási tichá soudržnost mezi rasově smíšenými páry, které jediným pohledem jako by si říkaly: „Jé, vy jste na tom stejně jako my. A vidíte, že to jde a že to vůbec není nic zvláštního.“

6. A co děti? Nebojíš se, že budou kvůli svému exotickému vzhledu šikanováné?
Ano trochu, ale ráda bych je naučila tomu, aby svůj prvotní handicap uměli proměnit ve výhodu. Tak, jak to naučili mí rodiče mě. Moje dítě bude rozhodně velmi exotické, ale díky multi-jazykovému prostředí bude schopné poslat každého zmetka, co ho bude chtít šikanovat, do „vyústění konečného oddílu trávicí soustavy na povrch těla“ tolika způsoby, že ten dotyčný radši uteče a už se nikdy nevrátí.