Po pětileté odmlce jsem opět dostala psavou. Pamatujete na jeden z mých článků, kde jsem si sama pro sebe představila scénář, jak by asi moji rodiče reagovali na to, kdybych začala chodit s Čechem? Mami, chodím v Čechem. Zatímco předchozí blog byl jen výplod mé fantazie, tak v následujících řádcích si počtěte, jak to doopravdy probíhalo před půl rokem u nás doma.

Po jaké době lidé představují svého partnera rodičům? Po roce, možná dva? Já jsem Jakuba představila již po měsíci. Vůbec jsem nebyla nervózní. Taky jsem neměla důvod, že. Můj kluk je jen 187cm vysoký ateistický Čech s židovskými kořeny. A já jen pocházím z takové menší buddhistické tradiční rodiny, kde výškový průměr se pohybuje okolo 160 cm. Nikoho jsem si domů ještě nepřivedla. Mí rodiče se už začali smiřovat s faktem, že jsem buď lesba nebo umřu jako stará panna.

S Jakubem jsme se znali zhruba půl roku, než se z nás stal pár. Kamarády máme společné a jeho rodiče jsem znala od začátku, a tak zbylo jen jet na víkend do Východních Čech a představit ho mé rodině. Znáte ty přípravy, které probíhají před takovým setkáním. Vybírá se nejlepší košile, vyleští se boty, koupí se kytky. U nás se k tomu shonu ještě přidaly drobné rady jako nevtipkuj o vietnamské mafii v Sapě. Neptej se, jestli nebudem po obědě štěkat. Nedívej se blbě na oltář, který je v obýváku a neukazuj na tu černou šmouhu na stropě. Nesmrkej během jídla, a připrav se na to, že se bude u jídla srkat polívka. Celou cestu jsme ještě procvičili, jak pozdravit vietnamsky jednotlivého člena rodiny, abychom získali pozitivní body hned u vchodu.

Vietnamština je nejen velmi náročná na intonaci, ale také na oslovování. Abyste byli schopní správně dotyčného oslovit, musíte zpravidla znát jeho věk, společenské postavení, a zda je mladší nebo starší než vaši rodiče, případně vzájemné rodinné vazby. Nutno hned na začátku poznamenat, že můj milý, který je hudebně úplně nahluchlý a na cizí jazyky totálně levý, tyto věci nezvládá ani v češtině. On prostě nerozlišuje, že ženich se nevdává, ale žení. Nebo že manželka jeho bratra je jeho švagrová ne sestřenice. Tudíž se není čemu divit, že mého tatínka suverénně pozdravil "xin chào bô´" (dobrý den, otče) místo "xin chào bác" (dobrý den, starší strejdo). Můj otec, ani trochu nezaskočen Jakubovou familiérnosti, mu začal rovnou tykat, a odvlekl přímo do kuchyně na první rundu.

Zkrátka, naši už do mě dnes nehučí, abych si někoho našla. Už nám rovnou nabízejí nové auto a druhé patro domu, když jim dáme ještě letos vnouče. Taky spočítali, že dle našeho zvěrokruhu bychom měli veselku stihnout do konce roku, nebo až za dva roky! Jinak nám to prý nevyjde na celý život!! S Jakubem se tomu zatím smějeme a jsme rádi, že ho moje rodina přijala tak vřele. No až bude tatínek dělat rezervaci v Đông Đô (největší restaurace v Sapě, kde se pořádá většina vietnamských svateb), tak to se asi smát přestanem.

Popravdě, měla jsem trochu obavy z reakce svých rodičů. Slyšela jsem o případech, kde rodiče nebyli zrovna nadšení, když jejich dítě chodilo s cizincem či cizinkou. Někteří kvůli tomu své vztahy před svoji rodinou i tají. Chápu důvody a obavy generace našich rodičů, ale vycházejíc z vlastních zkušeností mohu říct, že jsou důležité tři věci – schopnost empatie, snaha obou stran se přizpůsobit a velký smysl pro humor. Můj taťka se taky mohl urazit, že si ho Jakub dovolil oslovit otcem, však spolu husy nikde nepásli. Místo toho to bral s nadhledem a chápal to především jako Jakubovu snahu naučit se můj rodný jazyk.