Cítím se jako Vietnamka i Češka zároveň. Osud mě zanesl na několik let do jiných koutů světa. Aby se ze mě stala Duong, takovou jakou znáte. Bláznivý skřítek, který má rád hodné a usměvavé lidi. Jedno jaké barvy, národnosti, původu, vyznání, ale i názorů.

Bloguju na aktualne.cz už 7 let. Za celou tu dobu mě nikdo z redakce do ničeho nenutil, neměnil text bez mého vědomí. Dali mi svobodu, možnost najít si svůj způsob komunikace se světem skrz psaní. Žádná cenzura. Najednou přemýšlím nad tím, PROČ jsem vlastně začala psát?

Je to proto, že i když píšu o špatných či smutných věcech, vždy se snažím nikomu neubližovat a nikoho neurážet? Je to tím, že chci jen, aby se začalo o věcech mluvit otevřeně a upřímně? Nebo tím, že to nepíšu pro sebe, ale vlastně pro svoji mladší ségru, aby nikdy nezažila některé věci jako já? Pro své děti, protože se bojím, že budou šikanované jenom proto, že budou „produktem“ asijské holky a českého kluka?

Možná jsem začala psát hlavně pro drahého kamaráda Binh, přestože si to nikdy nepřečte. Před pár lety nás opustil svým vlastním rozhodnutím. Není to ničí vina! Binh už tu není, protože žil sám ve svém světě a neměl srovnání. Nevěděl, že třeba já jsem měla stejné pocity jako on. I já jsem cítila, že jsem selhala a zklamala, když jsem dostala špatné známky. Jenže Binh tehdy své obavy a bolesti neřekl nahlas. Neřekl si o pomoc a nikdo z nás to ani nemohl poznat. Ne, nezemřel zbytečně. A moje články jsou toho důkazem.

Aniž bych si to sama uvědomila, psaním dělám přesně to, co moje prarodiče, rodiče a vůbec celá rodina udělala pro mě. Chtěli, abych se měla líp. Abych mohla studovat, cestovat a poznávat lidi z celého světa. Abych mohla ve světě poukázat na krásné a mírumilovné stránky našich hodnot a tradic. Aby ti, kteří proti nám v historii bojovali si nás začali vážit. A zároveň abych i já mohla porovnávat a udělat si sama názor na svět.

Ano, s hrdostí říkám, povedlo se jim to. Jsem šťastná. Žiju jejich sen. A hlavně svůj sen. Během studia ve Francii jsem přivedla do naší rodiny Japonku, Francouze, Srbku, Francouzko-Němku, Řeka z Albánie, Španěla….Prostě hotový koktejl lidí a osobností :-) Aby rodiče poznali lidi, kterých si vážím a kteří mě inspirují a naopak. Přivedla jsem jim „svět“ až domů. Také jsem žila s Číňankami, cestovala s Korejci. No, a aby toho nebylo málo, rovnou jsem rodinu rozšířila i o Čecha, který je velký asi jako 2 Vietnamci dohromady :-) Proč mí rodiče vítali všechny moje kamarády a hlavně Kubu s otevřenou náručí? Proč si je pamatují moji kamarádi, kteří se mi toulají po celém světě? Vždy je třeba snaha a tolerance ze všech stran.

Včera mě to zabolelo, když jsem viděla na Skypu smutnou a vystrašenou kamarádku, která je muslimka, narozená ve Francii, pocházející z kurdské rodiny. V mých očích to byla plně integrovaná holka v zemi, kde žila, úžasná a tolerantní osoba. Prostě se snažím neházet lidi do jednoho pytle. Proč to v mém vlastním světě jde a jinde ne? Moje cesta je trnitá, ale za to zábavná a hodnotná!

I když jsem na chvíli přestala, blogování jsem se nikdy nevzdala. Ano, zamrzela mě vlna kritiky z vlastní komunity. Byla jsem zmatená. Vždyť já jsem jen dělala to, co jsem v dané chvíli považovala za dobré a nutné. Problém byl, že jsem byla první, kdo vybočil z řady. Ale já už nemohla čekat, až to udělá někdo za mě. Ano, cítila jsem se ublíženě, protože díky mému psaní se mě zřekli i někteří kamarádi, i když mi do očí říkali, že se mnou souhlasí. Měli strach, chápu je. I já se začala bát a raději jsem utekla před kritikou a vlastním strachem na pár let ven. Ale vrátila jsem se, abych byla silnější a odvážnější. Prostě když to miluješ, není co řešit ne? :-).