V Čechách bych své vietnamské kamarády spočítala na prstech obou rukou. Zato z Francie jich mám tolik, že se ani nedopočítám. Proč tomu tak je? Tuhle otázku si pokládám už od té doby, co jsem se před třemi lety vrátila zpět do Čech.

Letos v únoru je to přesně 20 let, co jsem následovala rodiče a přestěhovala se z Hanoje do údolí Železných hor ve Východních Čechách. Až do maturity jsem vyrůstala bez vrstevníků stejného původu. Nástupem na vysokou jsem se přestěhovala do Prahy s nadějí, že si konečně najdu vietnamské kamarády, kteří budou zevnitř stejně počeštělí jako já. Nemohla jsem se dočkat, až potkám vrstevníky, kteří prochází podobným procesem dospívání, kdy se člověk snaží v sobě propojit Evropu s Asií. Kdy stojí na mostě a rozhoduje se, který břeh si vybrat.

Nalijme si čistého vína. Dodnes se mi to pořádně nepovedlo. Teda aspoň ne tady v Praze. S vietnamskými vrstevníky se tady v Čechách bohužel skoro vůbec nevídám. Těžko definovat důvod. Možná na to nikdy nebyl pořádně čas. Vždyť jediný Vietnamec, s kterým se pravidelně vídám je můj kamarád Huy, rodilý Pařížan, který o sobě hrdě prohlašuje, že je Francouz vietnamského původu.

Vždy jsem si totiž myslela, že si se svými vrstevníky nerozumím, protože mám velmi specifický smysl pro humor, ráda o věcech přemýšlím nahlas a nedělá mi problém dělat si ze všeho srandu a to zejména sama ze sebe. Také nejsem nijak ekonomicky ani technicky zaměřená jako všichni Vietnamci, které jsem v Čechách potkala. Názory mám (na vietnamské poměry) dost výstřední a to některé krajany může odrazovat. Popravdě, nedivím se jim.

Většina Vietnamců žijící v Čechách pochází ze severního Vietnamu. První generace sem přijela již před revolucí v rámci studijních pobytů. Například moji rodiče se před třiceti lety vzali v Litvínově a já v šesti měsících cestovala v zavazadlovém prostoru zvaném mamčino břicho. Po osmi letech v Hanoji se naši rozhodli vrátit se do Čech. Taťka vyměnil kariéru na ministerstvu školství za práci tlumočníka, mamka zanechala práci recepční v hotelu a vydala se okupovat česká města se svým stánkem s oblečením.

Druhá generace Vietnamců je vychována v tom, že je nejrozumnější studovat ekonomické, právnické, technické či lékařské obory. Prostě a jednoduše něco praktického a prestižního. Většina mladých Vietnamců, jež si vybrali umělecky zaměřené obory, museli zpočátku překonávat rozpor v názorech se starší generací. Naši rodiče si totiž přejí, abychom nemuseli tak těžce pracovat jako oni. Abychom měli víc času na koníčky a rodinu. Abychom měli lepší život, což v překladu znamená vysoké vzdělání, perspektivní kariéra a dobře placená práce.

Ovšem například v mém případě to rodiče vzdali už hned po základce. Místo přemlouvání tvrdohlavé dcery se raději soustředili na častější zapalování vonných tyčinek na rodinném oltáři. Moje rozhodnutí jsou tedy starostlivými rodiči akceptována a respektována. Zkrátka a dobře nezbývá jim v podstatě nic jiného, než věřit v moji uvědomělost a denně se modlit k zemřelým, aby to s jejich bláznivou a emočně ztřeštěnou dcerou nějak dobře dopadlo.

Když jsem studovala a pracovala ve Štrasburku, Grenoblu či Lyonu, tak jsem opět byla vždy jedinou Vietnamkou na celé fakultě. No jo, politologie a evropská studia, to vskutku není nejčastější volba pro pragmatického Vietnamce, a to ani ve svobodomyslné Francii. Nicméně jsem měla štěstí a skamarádila jsem se studenty z jiných fakult. Okamžitě mě vzali do party a seznámili mě se svými kamarády krajany. Konečně jsem našla své druhy. Asi jako když Spock opustil Vulkán a započal cestu k lepším zítřkům na Hvězdné flotile :-)

Vietnamskou komunitu ve Francii tvoří především emigranti z jižního Vietnamu, kteří se tam usadili během indočínské kolonizace a americké války. Jazykově jsou velmi dobře vybavení, jelikož tam nyní žije už třetí čtvrtá generace Vietnamců. Prostě ukázková integrace. Mezi mými přáteli byli Vietnamci, kteří se již ve Francii narodili nebo tam vyrůstali od malička. Mnozí z nich se dokonce cítí víc jako Francouzi než Vietnamci. Poznala jsem studenty i pracující, kteří se ve Francii mnohdy usadili s celou rodinou i širokým příbuzenstvem. Věnovali se tam velmi rozmanitým oborům jako třeba francouzský jazyk a literatura, umění biochemii či architekturu.

Když se zpětně ohlédnu na svůj život ve Francii, musím přiznat, že jsem se nikde necítila tak svá, opravdová (prostě levandulová :)). Ráda vzpomínám na svá studentská léta, která jsem strávila v zemi svého pra-pra-dědečka. A to nejen proto, že jsem tam potkala skvělé lidi všech národností a kultur. Francie mi hlavně dala opravdovou a nefalšovanou svobodu. Jako kdybych konečně vystoupila ze svého vakua, ve kterém jsem do té doby dobrovolně žila. Ve Francii jsem totiž poprvé poznala jaké to je, když mě nikdo neškatulkuje. Nikomu jsem tam nemusela dokazovat, že mám právo na to, aby mě brali jako sobě rovnou. Možná jsem měla štěstí na lidi. Nebo jsem byla ve správný čas na správném místě. Kdo ví. Rozhodně to bylo osvobozující.

Věřím, že té svobody dočkám i tady doma v Čechách. Že ano?