Jo tak tuhle větu jsem použila poprvé v osmi letech, když jsem přijela do České republiky a neuměla ani slovo česky. Na druhou stranu „promiňte, nerozumím“ jsem taky musela používat i ve Vietnamu, když jsem tam v patnácti letech letěla poprvé. Samou integrací do české společnosti jsem totiž skoro zapomněla svůj mateřský jazyk.

Po příjezdu do Čech jsem nastoupila na půl roku do školky. Pak jsem nastoupila do druhé třídy. Dodnes se s bývalými spolužáky smějeme, jak jsem se první den na všechny mračila. A přitom se se mnou všichni přišli jen pozdravit a uvítat mě mezi sebe. Promiňte, já nerozuměla! Myslela jsem si, že mi nadáváte do ťing ťang ťong, tak jsem automaticky zapnula reflex „Neštvete mě a nemluvte na mě nebo na vás pošlu taťku, který bojoval za Vietcong.“ :-)

Jako malé dítě se člověk hrozně rychle učí cizí jazyky, takže jsem už po pár měsících mluvila jak Češka. Ovšem výrazy jako jako línost nebo husismus mi už asi nikdo neodpáře. Prostě jsem si pomalu, ale jistě vytvářela nový jazyk zvaný nguyenismus. Žádný z mých učitelů a spolužáků to neměl se mnou lehké. Nedostali od nikoho manuál na to, jak zacházet s drzým, ukecaným a ztřeštěným banánovým dítětem.

Poprvé jsem letěla za rodinou ve Vietnamu v patnácti. A hrozně jsem se tam za sebe styděla. Nerozuměla jsem všemu, co říkali mí příbuzní. Nechala jsem se několikrát na trhu oškubat, protože jsem neuměla smlouvat. Nebyla jsem zářný příklad Việt Kiều (vietnamský výraz pro Vietnamce žijící v zahraničí). Takže ihned po příjezdu zpět do Čech jsem si začala hledat vietnamské kamarády a pilovat vietnamštinu a více se zajímat o rodnou zem a její kulturu. Jo je to tak. Mateřština - to je jediný jazyk, ve kterém bychom neměli říkat „promiňte, nerozumím“.

Není to tak, že „promiňte, nerozumím“ říká každý v chvíli, kdy se narodí? Někdo se narodí tam, kde i studuje a žije. Někdo se po narození stěhuje a pak se musí přizpůsobovat jiným zvykům, jinému jazyku. Rozhodně by při tom procesu přizpůsobení neměl zapomínat na to, odkud je. Na tyto úvahy mě přivedla zajímavá literární soutěž „Čeština je i můj jazyk“, na kterou jsem narazila během hledání nové práce. Pořádá ji nezisková organizace META pro žáky základních a středních škol. Možná kdyby takové soutěže probíhaly v době mých školních let, mohla jsem si některé věci uvědomit mnohem dříve.