V Praze existuje bezpočet vietnamských večerek. Ne jinak je tomu na Žižkově, kde momentálně bydlím. Do jedné prodejny, nacházející se ve vedlejší ulici od na našeho bytu, chodím obzvlášť ráda. Již šestým rokem ji vlastní rodina Tran. Na rozdíl od ostatních večerek v okolí je tato v provozu nonstop. Přímo nad večerkou mají Tranovi byt, ve kterém žijí i s dvěma syny.



Paní Tran přijela do Čech před 20 lety a to hned po studiích medicíny. V té době nenašla ve svém oboru uplatnění, a tak se rozhodla zkusit štěstí v Čechách, kam přijela za tetou, která tu již nějaký čas žila a pracovala. V Čechách se paní Tran provdala a s manželem mají dnes dva náctileté syny. Předtím, než si našetřili na vlastní byt s obchodem, pracovali Tranovi 4 roky v Sapě u jiných Vietnamců, kteří prodávali zboží maloobchodníkům. 

Dalších 5 let pracovali oba v čínské restauraci, která se nachází ve stejné ulici jen o pár metrů dál. S bývalými zaměstnavateli udržují Tranovi pevné přátelství. Obě rodiny se často navštěvují, děti spolu chodí do stejné školy a kdykoli je to potřeba, tak si navzájem vypomáhají.
 
Pravidelné společné večeře

Udržet ve dvou lidech v chodu nonstop prodejnu není žádný med. Ve večerce pracují manželé Tranovi na směny. Paní od 13 h. do 2 h. ráno, kdy ji vystřídá muž. Pro zboží jezdí jen pan Tran a to i několikrát týdně, jelikož jako jediný z rodiny umí řídit. Večerka o rozloze 40m2 nabízí klasický sortiment vietnamských večerek – potraviny, noviny, drogérii a domácí potřeby.

Pečivo, které se musí doplňovat denně, jim přiváží pekárny samy okolo páté hodiny ranní. „Pro větší nákupy chodím do supermarketu, ale co se týče pečiva, tak to chodím jedině sem, protože je vždy čerstvé,“povídá mi pan Radek, pravidelný zákazník, který si zrovna kupuje denní příděl chleba a rohlíků.

Přestože manželé pracují v obchodě, kde neexistuje zavírací doba, teplé večeře v rodinném kruhu nikdy nevynechávají. Je to totiž jediný čas, kdy se rodina sejde pohromadě, i když to znamená, že jeden z rodičů musí odskakovat do obchodu, kdykoli přijde zákazník. „Občas se dokonce stane, že jím mezi dveřmi, když chodí lidi nepřetržitě,“ ukazuje paní Tran na průchozí dveře, které spojují prodejnu s kuchyní.

A tak je pravidlem, že každý večer okolo šesté hodiny celou večerku provoní nějaký vietnamský pokrm, který paní Tran připravuje k večeři. „Snažím se vařit jen vietnamské jídlo, aby kluci nezapomněli. Ve škole obědvají české jídlo, tak doma večeří vietnamské.“ vysvětluje mi při vybalování sušenek Bebe. 



Opilci jsou všude

Všimnu si, že v zadní části obchodu se nachází i koutek s asijskými surovinami v podobě různých nudlí, sušených hub, omáček a instantních polévek. „Ano, Češi poslední dobou experimentují. Kupují si ingredience a doma zkouší vietnamské závitky, polévku Pho nebo smažené nudle. Občas se mě ptají na rady, jak to připravit.“ odpovídá na moji otázku, zda je o tyto suroviny zájem. 

Zdá se, že si tu paní Tran získala věrné zákazníky, které k ní chodí rádi. Během rozhovoru se dveře téměř netrhnou. Většina vypadá, že sem chodí ráda a pravidelně. Paní Tran s nimi sem tam prohodí pár slov. „Na víc není většinou čas, obchod je pro jednoho docela veliký. A lidi bohužel dost kradou a příležitost dělá zloděje. Musela jsem si nedávno nainstalovat kamery. Když jich sem přijde celá skupina, tak to nestíhám hlídat,“ povzdechne si při urovnávání novinového regálu. 

Dějí se tu však i horší nepříjemnosti. „Jednou mi jeden opilec dal takovou facku, že jsem spadla, převrátila celý regál s ovocem a krvácela jsem na hlavě. Přiběhl syn, když slyšel ten randál. Toho ten chlap taky zmlátil do krve. Museli jsme k tomu přivolat policii,“ líčí mi střet s opilým zákazníkem. Na můj dotaz, zda se nebojí, když po nocích musí takových lidí chodit hodně, se tato křehká žena na mě usměje a povídá smířlivě: „Nic jiného nám nezbývá, opilci jsou všude, ve dne i v noci. Člověk si to prostě nesmí tolik připouštět.“ 

Osvědčené recepty fungují nejlépe 

Rozhlížím se po večerce a napadá mě, zda někdy Tranovi nepřemýšleli o jiném druhu podnikání než ty, které jsou pro Vietnamce tolik typické - večerky, obchody s oblečením, nehtová studia, bistra. Podle mě nejsme jako obchodníci vlastně moc vynalézaví. Spíš se držíme zaručených receptů. Jeden přijde s dobrým nápadem, do měsíce to okopírují stovky dalších. Není nezvyklé najít místo, kde se nacházejí tři večerky a dvě restaurace, které nabízejí téměř shodné menu.

Paní Tran vysvětluje vietnamskou strategii s úsměvem: „Viděli jsme u ostatních Vietnamců, že to funguje, tak jsme šli rovnou do jistého. Večerku nemůže mít kde kdo. Je to hodně časově i fyzicky náročné. Češi pro nás nejsou konkurenti. Otevírají pozdě a zavírají brzo, na zákazníky se mračí, nejsou vůbec ochotní. My se snažíme dodat čerstvé potraviny s úsměvem. Náš zákazník náš pán. V ostatních odvětvích bychom tuto výhodu neměli.“ 

A tak mě napadá, zdalipak to není tím, že Vietnamci ve večerkách své obchůdky vlastní, a proto se víc snaží a jsou na zákazníky více příjemní? Vydělávají si na vlastní obživu, ve vlastním obchodě, motivace je tedy zcela jiná než v českých prodejnách. Tam pracují zaměstnanci a ne majitelé, a to velmi často za minimální mzdu a přísných podmínek.

Vydržet a věřit v lepší zítřky

Jako většina vietnamských rodičů prodávající v obchodech s oblečením nebo večerkách, tak i Tranovi obětují veškerý svůj čas především tomu, aby jejich děti měly lepší budoucnost a nemusely tolik dřít. Jejich staršímu synovi je 15 let a rád by příští rok studoval hotelnictví a turismus. Jeho o dva roky mladší bratr chodí do sedmé třídy. Občas vypomůžou mamince v obchodě, zejména když vaří večeři, ale spíše jsou v bytě a učí se. „Určitě nechci prodávat jako rodiče. Jednou bych chtěl pracovat v hotelu nebo mít vlastní restauraci. Ještě to nevím jistě, ale večerku po rodičích nepřevezmu.“ povídá mi sebejistě Tung a mladší Anh přitakává.

Na paní Tran je vidět nesmírná pokora a neutuchající optimismus, přestože dělá velmi namáhavou práci, kdy volný čas je jen vysněný pojem. Již 10 let bojuje s různými nemocemi, doktory navštěvuje téměř každý týden. A přesto dokáže být na zákazníky vždy milá a usměvavá. Doktoři ji doporučují změnu práce, aby měla více času na odpočinek. To si ovšem nemůže dovolit, a tak pracuje po nocích dál a věří, že to vše vydrží, než její kluci vystudují a zajistí si pohodlný život.



„Je mi jedno, co bude studovat, klidně hotelnictví, i když jsem si vždy přála, aby šel na medicínu nebo práva. To bych se už nemusela bát, že by se v životě ztratil. A byla bych na něho hrdá. Přece jenom Vietnamec doktor nebo právník. To už je přece jenom něco! Ale hlavní je, aby byl v životě spokojený,“ povídá mi paní Tran. Je vidět, že veškeré naděje na budoucnost vkládá do svých synů. 

„Chtěl bych jednou vydělávat hodně peněz, aby nemuseli rodiče tolik makat. Je mi líto, že musí teď tolik pracovat. Nemají vůbec žádný volný čas. Rád bych jim jednou koupil dům se zahradou. Aby mohli odpočívat, až budou v důchodu. Proto se ve škole hodně snažím. Vlastně nejen pro sebe, ale taky kvůli rodičům.“ vysvětluje Tung, co ho žene vpřed.


Psáno pro Kauzu 3.