Říká se, že svět je nejkrásnější z koňského sedla. Já ale tvrdím, že nádheru panenské přírody středního Vietnamu zažijete jedině na motorce.

EASYRIDERS Z DA NANG

Minulý rok v září jsme s Jakubem strávili čtyři týdny objevováním krás mé rodné země. Chtěli jsme se
vydat prozkoumat kus Vietnamu i na motorce. Nicméně já sotva uřídím auto a mému snoubenci zas
trošinku chybí balanc. Rozhodli jsme se tedy motorky pronajmout i s řidiči. Před odletem jsme narazili na
videa Because we camp. Jde o pár Američanů Campovi, kteří cestují po světě a natáčí ze svých cest videa,
kde projeli centrální Vietnam s Uyen, který si říká Easyrider a provází turisty na motorce již přes 20 let.



Po příletu do Da Nang jsme se sešli s Uyen v jeho domě, abychom domluvili detaily naší výpravy. Každý
jsme měli svého řidiče, na osobu to stálo 60 dolarů za den. Já jsem jela s Uyenem a Jakub s Anh. Po
společné domluvě jsme si vybrali dvoudenní výlet po Ho Chi Minhově stezce s přespáním v horách.

Narodila jsem se v Hanoji, hlavním městě Vietnamu, kde je soustředěná politická moc, jež drží pevně
v rukou komunistická strana. Chodila jsem tam do první třídy a dodnes si pamatuji, jak jsme se učili
recitovat Ho Chi Minhovy básně a pravidelně si o hodinách četli jeho pohádky.

Ho Chi Minh, „ten, kdo osvětluje cestu“ byl vietnamský politik, vůdce boje za národní osvobození. Pro
Vietnamce (zejména ze severu) je strýček Ho něco jako otec vlasti. Většina má na oltáři jeho fotku a
modlí se k němu při každé významnější příležitosti. Je považován za vůdce osvobození Vietnamu od
francouzské nadvlády a nastolení socialistického režimu v Severním Vietnamu i represi proti odpůrcům
nezávislosti a socialismu. Lid si získal i skromným stylem života a uměleckými díly, ve kterých zdůrazňoval
potřebu spojení sil a nutnost se dělit s okolím.

POZOR, FRČÍME!

Program byl bohatý, a tak jsme druhý den vyrazili už v osm hodin ráno. Da Nang jsme opouštěli jízdou
podél pobřeží. Po návštěvě chrámu Lady Buddhy na okraji města jsme zastavili v rybářské vesničce, kde
stála na pláži velká loď. Podle Uyenova vyprávění byla loď postavena jako oltář na počest zdejších rybářů,
kteří před lety zahynuli na moři. Kvůli špatnému předpovědi počasí se nestihli vrátit na břeh, utonuli, a
jejich těla se nikdy nenašla. Ve vesnici po nich zůstaly ovdovělé ženy, a proto se vesnici začala říkat
Vdovská.

Po tragédii dostaly vdovy od vlády peníze. Z Da Nang začalo do vesnice proudit davy ženichů, kteří si
chtěli vzít vdovy za ženy. Nicméně v té době také obrovsky narostl počet sebevražd. Muži se sem totiž
chtěli přiženit jen ze zcela zištných důvod. A jakmile se dostali k penězům, vdovy bezohledně opustili.



Další zastávkou byly Mramorové hory pár kilometrů za Da Nang. Jedná se o rozsáhlý komplex
buddhistických chrámů a jeskyní s nádhernými výhledy díky poloze na kopci. Prošli jsme vše pěšky, což
čítalo asi 500 schodů, tudíž jsme propotili několik litrů vody i obě trika skrz na skrz.

Přestože turistů zde bylo hodně, vládl tady docela klid. Sem tam jsme viděli se procházet usměvavé
mnichy s vyholenými hlavami v oranžových talárech. Bylo vidět, že se o areál starají velmi dobře. Všude
bylo uklizeno a památky vypadaly zachovale. U jednoho chrámu jsme narazili i na malé opičky, které se
v zahradě volně pohybovali.



Když jsme nabrali dech, pokračovali jsme po klikatých cestách hustě porostlým pralesem, které
vystupovaly čím dál výš, až jsme dojeli na kopec, který už na první pohled působil hodně ponurou
atmosférou. Ještě aby ne, když se jednalo o bývalé vojenské středisko. Postavili ho Francouzi za dob
kolonizace, kdy okupovali celou Indočínu (Vietnam, Laos, Kambodža) od roku 1887 se souhlasem prodemokratického
jižního Vietnamu.

Poté, co Francouze porazil Vietcong (vojska komunistického severního Vietnamu) v roce 1954 v bitvě u
Dien Bien Phu, správu střediska převzali Američané. Ti do Vietnamu vstoupili v roce hned v roce 1955 a
odešli až po 20 letech, když v roce 1975 skončil konflikt známý jako vietnamská válka. Dnes se z těchto
pevností stala historická památka, na které jsou dosud vidět četné dírky po kulkách. Docela děsivý
pohled. Zvlášť když jsem si představovala, že se procházím na místech, kde umírali lidé.



VOLÁNÍ DIVOČINY

Po krátkém výletu do vietnamské historie jsme pokračovali směrem k vodopádům, které rozhodně
nepatří mezi hlavní turistické destinace. Nacházel se totiž hluboko v lesích a nebyla tam ani noha. Koupali
jsme se v křišťálové vodě sami, mezitímco Uyen a Anh hlídali motorky i všechny naše věci. Nutno
podotknout, že jsme si u nich museli nechat i doklady a peněženky. Trochu jsme se toho zdráhali, ale
naštěstí naši důvěru nezklamali. Vše pečlivě hlídali a ničeho se nedotkli.



Blbli jsme u vodopádu, až nám zvarhantěly prsty. Osvěžení a nasátí energií jsme nasedli znova do sedla a
skrz klikaté cesty uprostřed zarostlé divočiny jsme frčeli směrem k čajovým plantážím. Byly trochu nižší
než v jiných krajích. Zdejší pole totiž nevynikají rozsáhlými čajovníky. Spíš tu se tu pěstují kávovníky nebo
skořicové sady.



U jedné vesnice jsme pak přibrzdili, abychom ochutnali čerstvou skořici, kterou Uyen vydloubal ze
stromu. Pár kousků jsme si ořízly a dodnes mám zbytky v kuchyni. Nikdy jsem čerstvou skořici nejedla. Je
to velký rozdíl oproti té sušené. Chuť je příjemně sladko-pálivá. Domorodci to tady žvýkají místo žvýkačky.



Pořád stoupáme výš. Musím se zhluboka nadechnout a zadržet dech, aby my slehly ušní bubínky. Rozdíl
v nadmořské výšce je už poměrně značný. Zastavujeme se v malé vesničce, kde nám Uyenův známý
ukazuje, jak se vaří domácí rýžovice. Rýže se vaří ve velkém hrnci a stoupající pára je zachycena malou
trubkou, která vede do plechového válce, kde alkohol pomalu kvasí. Na první pohled nic
komplikovaného. Ale upřímně nevím, jestli bych si to riskla pít. Na můj dotaz, zda tu všichni stále dobře
vidí, pan domácí nechápavě zíral.



PRAO VE SPOLEČNOSTI ŠVÁBŮ A JEŠTĚREK

Jen co jsme se dostali z dostatečné dálky, aby se nám vůně rýžovice vypařila z nosových dírek, začalo
prudce pršet. A to jako že fakt prudce. Počasí ve Vietnamu je jak emočně flexibilní ženská během
mensesu. Obloha je azurově modrá, slunce pálí, a do toho začne z ničeho nic šílená bouřka připomínají
konec světa.

Nicméně jsme dojeli až do cíle vysokohorské vesnice Prao, která je domovem etnické menšiny Co Tu,
která je jednou z 54 menšin oficiálně uznávané Vietnamem. Ubytovali jsme se v pokoji s překrásným
výhledem na hory. Jediné co jsme ani trochu neuvítali, byli naši spolunocníci v podobě švábů a ještěrek.

K večeři nám majitelky hostelu připravily naprosto famózní kulinářský zážitek. Ochutnali jsme smažené
horské slepice na citrónu, hovězí na grilu, sojový sýr s rajčaty a orestovanou zeleninu na česneku. Maso
tu chutnalo mnohem sladčeji a měkčeji než obvykle. Asi je to tím, že tu zdejší zvířata můžou volně běhat
po lesích.



NÁRODNOSTNÍ MENŠINA CO TU A JEJICH DĚSIVÉ ZVYKY

Druhý den jsme vyrazili opět brzy ráno, abychom jako první navštívili vesnici, kde žijí obyvatelé Co Tu dle
vlastních tradic a zvyků. Ve dne zůstávají ve vesnici jen muži a malé děti. Chlapi tu jen tak celý den lelkují,
chodí do hlavního domu stojící na vysokých trámech, kde se pořádají všechny důležité společenské
události. Společně tady popíjí, klábosí nebo hrají karty.

Mezitím jejich ženy vstávají již za rozednění, aby šly prodávat na trh. Pak jdou do lesů, aby obstarávaly svá
políčka. Večer se vrací, aby uvařily večeři a poklidily. Prý tu není úplně neobvyklé, že tu chlapi po
celodenním chlastání vlastní ženy znásilňují. A když jim nejsou po vůli, tak tu lítají i facky a občas to zajde
tak daleko, že musí zasáhnout samotný vůdce vesnice, kterým je obvykle nejstarší muž klanu.

Ženy menšiny Co Tu jsou velmi pracovité a nejsou zvyklé na pohodlí. Byla jsem brzo ráno navštívit trh,
kde prodávaly jak Vietnamky, tak i Co Tu ženy. Zatímco Vietnamky měly stánky pod střechou se stolem a
židlemi, Co Tu prodavačky dřepěly na zemi, kde měly zboží vystavené. Prodávaly většinou, co jejich
zahrádka dala – lesní plody, banány, zeleninu a oříšky. Za těch pár dongu si pak koupily od Vietnamek
maso, nudle a koření. Rýži totiž vypěstují samy.



Dohromady ve Vietnamu žije 76 tisíc obyvatel z této menšiny. Jak jsem poznala, jejich oblíbeným
zvířetem je buvol. Každoročně se tu slaví období, které předchází dozrání rýže. Uprostřed vesnice je
napíchlý buvol, kolem kterého všichni tančí a modlí se za štědrou úrodu. Náčelník kmene pak buvola
zpracuje a rozdělí každé rodině kus masa.

Členové Co Tu se dají celkem lehce poznat od Vietnamců. Jsou mnohem menšího vzrůstu a nosí tradiční
oděv v černo – červených barvách. Ženské jsem viděla zásadně v sukních, které si samy pletou. Narozdíl
od H´mong (což je největší vietnamská etnická menšina žijící například v Sapě) jsou jejich kroje mnohem
méně barevné.

Domy nebyly nijak zamčené, některé ani neměly dveře. Nebylo tedy těžké nahlédnout nenápadně
dovnitř jejich obydlí. Žasla jsem, jak žili všichni jen v jedné místnosti. Žádné oddělené pokoje. Jen postele
po okraji a uprostřed cosi jako kuchyň. No jestli tu jsou v něčem oproti zbytku společnosti napřed, bude
to sexuální výchova.

Co se týče toalet, tak jsou velmi ekologičtí. Prý si v lese každá rodina udělá hlubokou díru, kam se chodí
ulevovat. A když se díra naplní, jednoduše ji zasypou půdou a vyhrabou si další. Nechtěla bych vidět, jak
to dělají opilí chlapi v noci, kdy nesvítí měsíc.

Přestože se negramotnost zde snižuje, některé zvyky se tu dosud bedlivě udržují. Jak tu žijí všichni spolu
v jedné vísce, tak se tu lidé berou mezi sebou. Není tedy divu, že se čím dál častěji rodí postižené děti.

Za vesnicí jsem si podél cesty všimla několik zajímavých staveb, které připomínali malé náhrobky. Uyen
bezprostředně zastavil a povyprávěl nám o náboženských zvycích Co Tu. Přiznám se, hrůzou mi přitom
naskočila husí kůže. Členové menšiny Co Tu se nepohřbívají do země, nýbrž do menšího altánku. Ten se
vyrábí z kmene stromů, který se vydloube a nechá zaschnout. Pak se do něho vkládá mrtvé tělo
zesnulého. Dříve byla spolu se zemřelým pohřbená i jeho manželka, aby bylo se o něho řádně postarala i
na onom světě. A to i přesto, že je zcela zdravá a živá! Naštěstí se dnes takové praktiky už nevykonávají.



PO STOPÁCH HO CHI MINHA

Najíždíme jsme na Ho Chi Minhovu stezku, o které jsem slyšela i doma, neboť můj taťka sloužil na vojně
právě v Da Nang a po této stezce sám chodil. Dvouproudová silnice o celkové délce 1,235 km byla
postavená během vietnamské války v provincii Quang Binh. Východní část je lemovaná domy,
restauracemi a denně tu projedou desítky kamiónů. Západní část je pro turisty mnohem přitažlivější,
jelikož vede skrz džungle a hory, kde narazíte jen na pár benzínek.



My jsme vyšlapali vyhlídka uprostřed zeleného ráje. Už jen samotná cesta k vyhlídce byla slast pro oči.
Všude samá zeleň, která se tyčila vysoko kam až oko dohlédne. Do toho se ptáci snažili ukřičet zvuky
našich motorek. Povylezli jsme po cihlových schodek pěkný kus. Nicméně nám byly odměnou dech
beroucí výhledy do ničím nerušené přírody. V tu chvíli jsem si plně uvědomila, jak neskutečně je moje
rodná země krásná.