V jedné vietnamské písničce se zpívá: ,,Dnes se vracím do rodné země zavzpomínat si na dětská léta”. Já se teď taky vrátila do rodné země a do rodné vsi mého tatínka. A vzpomínám na dětská léta a prázdniny strávené v Thanh Hoa-que. Que ve vietnamštině znamená místo, kde se narodil můj otec. Ve Vietnamu se na otázku, odkud jsi, neočekává město, kde nyní žiju, ale kde se narodil otec.

Thanh Hoa se za poslední léta hodně změnil. Rýžová pole se zemědělci v tradičních kloboucích nezmizela, dokonce i naše stoletá rodinná chlouba - cay da (druh stromu) pořád stojí. Dům mé babičky v městečku patří k těm nejstarším. Ale přepychových vil je tu čím dál víc a po nových silnicích nejezdí už jen kola a motorky, ale i docela luxusní auta.

Naše rodina z tátovy strany je až neuvěřitelně rozvětvená. Táta je nejstarší z devíti dětí. Vzpomínám si , že při rodinné sešlosti se muselo jíst i na dvorku. Ráno šly tety na velký nákup. Celé dopoledne a odpoledne se smažilo, vařilo a peklo. Večeře často trvala až do noci. Sklenice a talíře řinčely hlasitěji než vietnamské cikády.

Když se u nás na vesnici zrovna něco neslaví, tak lidi po večerech koukají na televizi, poslouchají rádio a chodí na návštěvy k příbuzným a sousedům. I malé děti mají dovoleno hrát si nejmíň do setmění, ale ti větší se po večerech musejí pořádně učit. Já jsem o prázdninách po večeři nejčastěji zapadla do houpací sítě na zahradě, kde mi babička předčítala pohádky.

Thanh Hoa patří mezi nejrychleji se rozvíjející oblasti ve Vietnamu, ale pořád je tu dost lidí, kteří žijí na hranici chudoby. Někteří zemědělci pracující na rýžových polích i třeba 16 hodin denně a vydělají v přepočtu třeba jen nějakých 10 korun za den. Děti nejchudších rodin často ani nechodí pořádně do školy, místo toho pomáhají rodičům na polích.

Za vzdělání se ve Vietnamu platí, a ne málo. Jsou případy, kdy si celá rozvětvená rodina vybere nejnadanějšího člena a všichni přispívají na jeho studium. Až tento vyvolený dostuduje a vypracuje se, začne finančně vypomáhat celé rodině.

Na prázdninách jsem zbožňovala moře, které je z Thanh Hoa jen 17 kilometrů. A navíc, bylo to něco úplně jiného než v rušné Hanoji, kde jsem bydlela. Ty jízdy na buvolech a chytání vážek. A to ovoce! Na zahradách v Thanh Hoa se pěstují banány, grepy, pomela, u bran do zahrady domů mívají místní kokosové palmy, papaje a mnoho dalších druhů, jejichž české názvy neznám. Ovoce se tu jí přímo ze stromu. Nebo ještě lépe - rovnou na stromě!

V Thanh Hoa bývá ještě větší vedro než v hlavním městě, takže se prozatím loučím a jdu si na zahradu mezi palmy pověsit houpací síť. Doufám, že první noc v que budu spát pod hvězdami a zářivým měsícem. A bude se mi zdát o jízdách na buvolech a chytání vážek. A o babičce.