„Miláčku, co bude dnes k večeři?“
„MacDonald, zlato.“
Tak takhle fakt dopadnout nechci. Donedávna jsem se ještě držela přísloví: Láska sice prochází žaludkem, ale ta největší i tím prázdným. Přesto jsem se nakonec sama v Hanoi přihlásila do kurzu vaření. Rok života na koleji mě sice donutil sem tam si něco uvařit, ale tchýni bych tím asi neuchvátila.

Takže po zbytek dovolené strávím každý den 3 hodiny za plotnou. V 38 stupňovém vedru! Maminka ale říká, že když to vydržím, tak má cena na trhu manželek poroste hódně vysoko.

Každopádně pokud se díky kurzu dobře neprovdám, tak se alespoň dost dobře pobavím. Učím tady totiž spolužáky česky.

Ve skupině je nás 16 - zhruba od 14 do 30 let. Nás holek je 13. Tvoříme takovou malou rodinku, kde panuje přátelská atmosféra. Jen po obědě přichází boj. Rozhoduje se o tom, kdo bude mýt nádobí. Naštěstí k tomu většinou donutíme klučičí menšinu.

Náš učitel je v Hanoi známým šéfkuchařem. Má ve statní televizi i vlastní pořad o vařeni. Na první pohled vypadá spíš jako přísný profesor chemie, ve skutečnosti jsem vtipnějšího pána snad ještě nepotkala. Během vaření nám stihne vysvětlit, které jídlo bychom měli či neměli vařit pro velevážené hosty – například tchána a tchýni. Učí nás, jak v Hanoi poznat dobrou restauraci a kam raději ani nechodit.

Dohromady bych se za měsíc měla naučit 50 jídel. Vaříme hlavně tradiční vietnamské pokrmy - hovězí, kuřecí nudlové polévky, jarní závitky, pečeme, smažíme, restujeme, obalujeme všechny možné druhy masa, ryby, mořské plody a zeleninu. Jenom psí maso jsem zatím v seznamu nenašla. Jinak ale ochutnávám snad všechno, co se dřív hýbalo a žilo.

Pro zpestření vaříme i některá evropská a další světová jídla: třeba kari, poulet marengo, kuře po španělsku, hlemýždě, žáby po provensálsku nebo salát á la russe.

Po skončení hodiny už to taková sranda není. Jelikož jsem ještě nesebrala dost odvahy řídit v Hanoi motorku, jezdím do školy na kole. Tady snad ani neexistuje žádné dopravní pravidlo. Denně mi pár lidí vynadá za pomalou jízdu. Nohy mám celé odřené od motorkářů. Najedou do vás, neomluví se, ještě se vám vysmějou (v lepším případě) nebo vám vynadají. Všichni troubí.

Přesto už teď vím, jak se mi bude po bláznivém životě v Hanoi stýskat.