Deset dní v Česku uteklo jako nic a já už jsem zase na cestách - tentokrát v zemi svého prapradědečka. Francouzské kořeny tedy mám, ale francouzská větev v mém rychle rostoucím multikulturním stromku zatím chyběla. Díky programu ERASMUS budu dalších deset měsíců studovat (a možná psát blogy) ve Strasbourgu, snad nejevropštějším studentském městě.

Když jsem na začátku července letěla do Hanoje, přemýšlela jsem nad tím, jak oživím své staré, mlhavé vzpomínky a těšila se na své příbuzné a známé. Žádný stres, celá jsem zářila štěstím.

Během cesty do Strasbourgu jsem přemýšlela nad tím, jak navštívím všechna zajímavá místa, o kterých jsem se dočetla a která mi byla doporučena. Ale zároveň jsem byla ve velkém stresu. Když jsme přejížděli hranice s Německem, měla jsem sto chutí říct taťkovi, aby to otočil. A prožila bych další poklidný rok v Praze.

Budu muset zařizovat všechny papíry, účet, ubytování a pak poslouchat přednášky… a to všechno ve francouzštině? S francouzštinou jsem vůbec nepřišla do styku nejmíň od května a teď ji mám používat čtyřiadvacet hodin denně?

Jsem tu teprve čtyři dny a zatím se aklimatizuju, což za poslední měsíce dělám už nejmíň potřetí.

Když jsem se minulý rok přestěhovala do Prahy, každé ráno jsem se modlila, aby to další ráno bylo aspoň o chlup lepší. První dny ve Vietnamu jsem si říkala, že bych si na tamní život už asi nikdy nezvykla.

Nakonec jsem z obou míst odcházela opravdu nerada.

Asi jsem dítě cest. Už jako šestiměsíční plod v maminčině bříšku jsem letěla letadlem z ČR do Vietnamu.

Když se mi někde konečně zalíbí, hned to místo musím opustit, abych zkusila, kde všude a jak budou růst další větve. Třeba za pár let z tohoto mého malého multikulturního stromku vyroste vysoký, statný strom s hustou korunou a silnými, dlouhými, hodně propletenými větvemi. Snad má dost pevné a propletené kořeny.