Do včerejška jsem nepředpokládala, že se dostanu do novin jako kriminální živel, hned vedle Janouška a BIS. IDnes a pak i LN v pátek na webu uveřejnily článek, z něhož se dovídám, že jsem „šéfovala“ hodnotící komisi, která posuzovala výkon Orientálního ústavu Akademie věd a že „pod mou taktovkou“ bylo hodnocení tak zmanipulované, že jsem své jednání musela vysvětlovat na policii (Jan Gazdík: „Džihád na vědecké půdě: orientalisté válčí s vedením Akademie“). Autor článku také píše, že ve čtvrtek jsem nebyla k zastižení -– nejspíš tedy mám, proč se skrývat. Pokud nechci vypadat jako zlovolná likvidátorka české orientalistiky skrývající se před médii, musím veřejně říct pár slov, jakkoliv bych raději psala o něčem jiném.

Nemíním vysvětlovat proces hodnocení, které probíhalo podle jasně daných pravidel a kritérií, mezi nimiž důležitou roli hrálo postavení výsledků vědecké práce jednotlivých ústavů v mezinárodním kontextu. Pouze uvedu na pravou míru, že jsem byla členkou, nikoliv šéfkou mezinárodně obsazené hodnotící komise, a hodnocení bylo kolektivní záležitostí, nikoliv rozhodnutím jednotlivce. Důvody, proč Orientální ústav nedopadl nejlépe, si lze snadno dohledat na webových stránkách ústavu, kde jsou osobní bibliografie badatelů. Lze tam nalézt i tak kuriózní výkony, jako jsou 3 odborné články (z toho 1 recenze) za 30 let práce v ústavu na plný úvazek. Řada badatelů včetně ředitelky ústavu -– zdůrazňuji, že ne všichni -– zároveň zřejmě nevidí rozdíl mezi vědeckou prací a různě náročnou popularizací a ve svých bibliografiích uvádějí ve stejné kategorii bez rozdílu odborné studie a (zpravidla mnohem početnější) populární články, uveřejňované i v takových časopisech, jako je Vlasta nebo Svět v obrazech.

Místo, aby se ředitelka Orientálního ústavu chytila za nos a vedla ústav k jinému způsobu práce, rozhodla se reagovat na nepříznivé hodnocení tím, že na mě podala žalobu pro poškození hospodářských zájmů a snad doufá, že vysoudí ten necelý milion a půl, o který vedení Akademie na základě výsledků hodnocení zkrátilo dotaci Orientálnímu ústavu. Jako další krok si patrně kdosi z ústavu objednal tendenční článek v novinách, ve kterém autor naznačuje, že jsem se dopustila čehosi nezákonného a nemám čisté svědomí. Pokud by ovšem autora článku zajímal i můj názor na věc, snadno by mě našel, moje e-mailová adresa je dostupná na webu filosofické fakulty a e-maily čtu denně. Pokus o dehonestaci v duchu vpravdě estebáckém – pustí se nesmyslná fáma, ono z ní něco ve vzduchu zůstane – je smutným svědectvím o neutěšeném stavu naší společnosti, žurnalistiku nevyjímaje.

Hlavní důvod, proč píšu tento článek je ale jiný. Jímají mě obavy, že někteří akademici snad prahnou po zničení smyslu existence svých vlastních institucí. Diskreditují stále ještě ve společnosti přetrvávající přirozenou autoritu vědců („kauza“ Orientálního ústavu vytváří dojem, že i vědci se jen handrkují o peníze a neváhají se při tom uchýlit k pochybným praktikám) a zpochybňují profesní hodnověrnost vědecké činnosti (hodnocení výsledků je nepoctivé, teprve soud zjedná nápravu). Obávám se, že podobné výstupy škrtací vládě mohou usnadnit „upravit“ rozpočet na vědu, aniž by to vzbudilo u veřejnosti negativní ohlas.

Ale vůbec nejhorší je, že postup Orientálního ústavu směřuje k podkopání autonomie rozhodování vědecké komunity ve věci kvality -– a jedině takové rozhodování může přispět k rozvoji české vědy. Příčí se to zdravému rozumu. Představme si, že by proběhl soud a přes právnické kličky by se Orientálnímu ústavu podařilo dosáhnout zrušení odborného posudku, přičemž na posuzovatele by dopadly finanční sankce. Je to stejné, jako by dítě dostalo ve škole čtyřku a rodiče na učiteli vysoudili lepší známku a odškodnění. Je jisté, že pod vlivem takového precedentu by všechny děti brzy měly samé jedničky, sotva by však byly lepšími žáky. Pokud tedy paní ředitelce OÚ skutečně záleží na české orientalistice, jak se nechává slyšet v inkriminovaném článku, měla by se místo právního kličkování poohlédnout po někom vhodnějším do čela ústavu.