Taiwan se zbavuje břemene mimulosti a z voleb vyšel jako sebevědomý demokratický stát.

V sobotu se konaly na Taiwanu prezidentské volby, v nichž se ziskem více než 56 % zvítězila Tsai Ing-wen (v české transkripci Cchaj Jing-wen), kandidátka liberálně levicové Demokratické pokrokové strany (DPP), která se ujme funkce 28. května. Kandidát Kuomintangu získal pouhých 31 % hlasů.

Kuomintangu nepomohlo ani nedávné osobní setkání stávajícího prezidenta Ma Ying-jeou (Ma Jing-ťiou) s čínským prezidentem Si Ťin-pchingem v Singapuru, v médiích označované za epochální událost čínských dějin, ani strategie vyvolávání strachu u voličů. Tvrdilo se, že pokud zvítězí DPP, způsobí to destabilizaci situace v celém regionu.

Tsai Ing-wen studovala v USA a v Británii a doktorát z práv obhájila na London School of Economics. Působila jako vysokoškolská učitelka, ale ve státní administrativě a politice se pohybuje již více než dvacet let, zpočátku jako nestraník. Od roku 2008 je předsedkyní DPP. Tsai je zkušenou a oblíbenou političkou a od počátku byla jasnou favoritkou letošních voleb.

Na Taiwanu volili nového prezidenta a zároveň nový parlament (v parlamentních volbách DPP také zvítězila a získala 68 ze 113 křesel „Legislativního dvora“). Kampaň se odvíjela ve znamení narůstající nespokojenosti s asertivním chováním Číny a vládní politikou ústupků. Čínsko-taiwanské vztahy mají spletitou historii a vyplatí se připomenout jejich hlavní problémy, neboť v nejbližší budoucnosti lze očekávat, že Čína začne vyvíjet proti Taiwanu tlak a bude při tom používat právě historické argumenty.

Ostrov Taiwan (česky dříve znám také jako Formosa) byl do roku 1945 japonskou kolonií. Po porážce Japonska ve druhé světové válce byl Taiwan vrácen Čínské republice, která v té době vedla občanskou válku s komunisty vedenými Mao Ce-tungem. Když komunisté v roce 1949 zvítězili, uchýlila se vláda Čínské republiky v čele s Čankajškem na Taiwan oddělený od pevniny úzkou mořskou úžinou. Čankajšek se cítil vládcem celé Číny, jehož vládu dočasně uzurpovali „komunističtí bandité“, a s ohledem na studenou válku USA podporovaly jeho nároky.

Tak se stalo, že Čínská republika fakticky ovládající pouze Taiwan, i nadále reprezentovala v OSN celou Čínu. To se změnilo až v říjnu roku 1971, v době sbližování USA a ČLR v rámci jejich společné protisovětské strategie. Taiwan se ocitl v mezinárodně politické izolaci a dnes ho uznává pouze několik malých zemí v různých částech světa, mezi nimi například Vatikán.

Čankajšek zavedl na Taiwanu nedemokratický režim a mimo jiné tvrdě potlačoval jakékoliv projevy identifikace domácích obyvatel s Taiwanem jako pravým vlastním domovem. Tím měla pro všechny být ztracená Čína, a tak se děti učily v hodinách vlastivědy o Nankingu jako o hlavním městě své země, zatímco Taiwan, kde žili, měli nahlížet jen jako jednu z mnoha provincií své vlasti – Číny.

Situaci dále vyostřovalo složení obyvatelstva. K čínským osadníkům, kteří se na ostrově usazovali od 17. století a považovali se za starousedlíky, s příchodem Čankajška přibyly téměř dva milióny přistěhovalců, kteří byli po všech stránkách zvýhodňováni. Do základního sporu mezi „místními“ a „přistěhovalci“ zasahovaly také tradiční animosity uvnitř místních komunit, zejména mezi těmi, kdo kdysi na Taiwan přišli z provincie Fu-ťien, a příslušníky skupiny Hakka (odkud mj. pochází nová prezidentka).

V pestré směsici různých etnických a regionálních sounáležitostí vystupují ještě prapůvodní obyvatelé Taiwanu, domorodci převážně austronézského původu, kteří byli již v 19. století vytlačení čínským etikem do hor. Různé skupiny taiwanských obyvatel se odlišují jazykem, zvyky a částečně i sociálním postavením a k jejich užšímu prolnutí postupně nastává teprve v poslední době.

Po smrti Čankajška nastalo postupné politické uvolnění, roku 1985 poprvé ve volbách kandidovala DPP a když se v roce 1988 (tehdy ještě ne na základě všeobecných voleb) stal prezidentem Lee Teng-hui, spustil politické reformy směřující k plné demokratizaci země. Lee Teng-hui byl členem Kuomintangu, avšak původem byl taiwanský starousedlík a ve své politice se odpoutal od někdejší fixace politické reprezentace Čínské republiky na iluzorní návrat na pevninu.

Nastartoval novou politiku zvelebování Taiwanu jako vlasti všech, kdo na ostrově žijí. Tento směr postupně vedl k realistické politice, z níž v průběhu 90. let vzešel Taiwan jako moderní demokratický stát s transparentním právním systémem, jehož obyvatelé si zakládají na politických a občanských právech.

ČLR nikdy neuznala faktickou nezávislost Taiwanu a stále tvrdí, že ostrov je její „poslední zatím neosvobozenou provincií“. Ve své politice vůči Taiwanu se ČLR odvolává na tzv. Konsensus z roku 1992, utajený dokument, podle kterého se zástupci obou stran shodují na tom, že existuje pouze jedna Čína. Dohoda zároveň umožňuje, aby každá strana chápala „jednu Čínu“ ze své vlastní perspektivy – to jest buď jako ČLR, nebo jako Čínskou republiku. ČLR je připravena jednat o jakýchkoliv záležitostech dotýkajících se vztahu s Taiwanem jedině s takovou politickou reprezentací, která tento „konsensus“ uzná.

O existenci dohody mnozí pochybují (například bývalý prezident Lee Teng-hui zastává názor, že neexistuje) a jiní tvrdí, že prostě nemá smysl, protože skutečný konsensus ve věci vymezení Číny a Taiwanu nebyl dosažen. Každopádně staví Taiwan, který mezitím přestal mít ambice vládnout celé Číně, do nevýhodné pozice. Pokud konsensus neuzná, nemůže jednat s ČLR ani o elementárních praktických problémech tak zvaných „vztahů přes úžinu“ a také mu například brání upravit starou ústavu Čínské republiky, která je stále v platnosti.

Pocit sounáležitosti s ostrovem a nové pojetí taiwanské identity se dále rozvíjely za vlády prvního prezidenta z řad DPP Chen Shui-piena (Čchen Šuej-pien) zvoleného poprvé v roce 2000 (s těsným výsledkem Chen vyhrál i druhé volební období a ve funkci zůstal až do roku 2008). Chen Shui-pien vyhrál volby s programem, v němž byl příslib samostatnosti Taiwanu, na což ČLR reagovala vojenskými manévry v bezprostřední blízkosti ostrova a ostrou rétorikou.

Za vlády DPP parlament ČLR také přijal tzv. protiodštěpenecký zákon, podle kterého je ČLR oprávněná v případě vyhlášení nezávislosti zakročit proti Taiwanu jakýmikoliv prostředky, aby uhájila „celistvost svého území“. ČLR zároveň zahájila mezinárodní diplomatickou ofenzívu směřující proti tomu, aby Taiwan, který mezitím ustoupil od nároků na celou Čínu, rozvíjel bilaterální styky.

Taiwan se snažil získávat spojence účastí v různých mezinárodních iniciativách a také prostřednictvím zahraničních investic a humanitární pomoci. Známý je případ Makedonie, která hned po svém vzniku v roce 1993 byla uznána Čínskou lidovou republikou a uzavřela s ní diplomatické styky. O šest let později navázala Makedonie diplomatické styky také s Taiwanem. ČLR na to reagovala zablokováním rezoluce OSN o prodloužení působení mírových sil OSN UNPREDEP na jejím území a Makedonie nakonec ustoupila, rozvázala styky s Taiwanem a veřejně deklarovala politiku jedné Číny.

Období osmileté vlády DPP (2000 až 2008) spadá do doby největšího růstu ekonomiky v ČLR, z něhož profitovaly firmy z celého světa, avšak taiwanské firmy měly přístup do Číny velmi obtížný a navíc pocítily úbytek zahraničních investic přemísťujících se do Číny. Taiwanská ekonomika postupně začala zpomalovat a těžce jí zasáhla také krize v roce 2008, zatímco v Číně byl dopad krize mírný.

V obavách ze zhoršujících se hospodářských výsledků a s nadějí, že přístup na čínský trh Taiwanu pomůže znovu nastartovat ekonomiku, mnoho Taiwanců zaujalo pragmatický postoj a ve volbách roku 2008 volili Kuomintang, jehož předseda Ma Ying-jeou propagoval zlepšení vztahů z Čínou. K jejich rozhodnutí přispělo také zklamaní, že Taiwan navzdory příkladným politickým reformám nedokázala získat mezinárodní uznání, a nejistota, zda se Čína nakonec nepokusí ostrov připojit vojenskou akcí. Svou volbu zopakovali Taiwanci podruhé v roce 2012, tentokrát již s těsnějším výsledkem, když prezident Ma Ying-jeou získal 51.60 % oproti kandidátce DPP (a letošní vítězce voleb) Tsai Ing-wen s 45.63 %.

Prezident Ma prosazoval politiku sbližování s ČLR, avšak s příslibem voličům, že to v žádném případě neznamená rezignaci na suverenitu Taiwanu. Obyvatelé Taiwanu zpočátku jeho politiku podporovali. Potěšila je zejména taková opatření jako přímé letecké spojení mezi Taiwanem a Čínou (dříve se létalo přes Hong Kong), snazší získání cestovního povolení do Číny, možnost studia a cestování v Číně.

Podnikatelé uvítali novou příležitost v Číně investovat a prodávat tam taiwanské zboží. Ztrátu pracovních míst související s přesunem části výroby z Taiwanu do ČLR měly nahradit nové příležitosti v turistickém ruchu. Taiwan sice zaplavilo velké množství turistů z ČLR, nicméně očekávaný hospodářský růst se nedostavil, mimo jiné i proto, že taiwanská ekonomika se otevřela čínským investorům podporovaným svou vládou a místní drobné a střední podniky, kterých je na Taiwanu tradičně mnoho, jim mohly jen těžko konkurovat.

Příliv čínských peněz měl za následek také prudký růst cen nemovitostí a v důsledku toho se bydlení ve městech stalo v podstatě nedostupné pro mladé lidi. Ve druhém období vlády prezidenta Ma Ying-jeoua tak začala růst nespokojenost s jeho hospodářskou politikou i politickými kompromisy, které dělal vůči čínské vládě.

Když se pak prezident chystal v roce 2014 protlačit parlamentem, kde měl Kuomintang také převahu, další balík opatření liberalizujících podnikání v oblasti služeb, nespokojenost přerostla v pouliční protesty, během nichž se rozvinulo studentské hnutí označované jako slunečnicové. Studenti dokázali vytvořit funkční struktury a za vydatné podpory veřejnosti téměř měsíc úspěšně blokovali parlament, aby zákony nemohly být přijaty.

Paralelně další studentská skupina vystoupila proti změnám v osnovách a učebnicích, které vycházely vstříc čínské interpretaci dějin. Prezident a vláda nakonec studentským požadavkům ustoupili a přislíbili, že další dohody o sbližování s Čínou budou připravovány transparentním způsobem a na základě konzultací s širokou veřejností. Všeobecnou nechuť mladých Taiwanců vůči překotnému sbližování s Čínou dále posílilo potlačení studentských protestů v Hong Kongu na podzim 2014 požadujících všeobecné volební právo.

Ze slunečnicového hnutí vzešla nakonec také nejmladší taiwanská politická strana s názvem, který lze přeložit jako Síla dnešní doby (anglicky New Power Party). Založil ji zpěvák oblíbené kapely Chthonic Freddy Lim (Lin Čchang-cuo). On i celá kapela se angažuje v otázkách lidských práv, ženské rovnoprávnosti a nezávislosti Taiwanu. Freddy Lim byl v letech 2010–2014 předsedou Amnesty International Taiwan, dlouhodobě vystupuje na podporu Tibetu a také aktivně podporoval studentské demonstrace slunečnicového hnutí. Jeho strana šla do voleb s jednoduchými a jednoznačnými hesly „všeobecná lidská práva“, „občanské svobody“ a „taiwanská nezávislost“ a nakonec uspěla ve všech pěti obvodech, kde kandidovala. V novém parlamentu bude mít pět křesel.

DeníkReferendum, 18. ledna 2016