Nedělně odpočinkový díl volného seriálu "Radšej knígu". Tentokrát na pořadu 1x básník a reforma britské psychiatrické péče, 1x izraelsko-palestinský konflikt a pokusy o dialog, a 1x německá zkušenost péče o těžce postiženou dceru, reportážní román s názvem "Alles inklusive. Aus dem Leben mit meiner behinderten Tochter". Protože nebyl přeložen do češtiny, rozepíšu se o něm trochu podrobněji. S příběhem Ivana Blatného má společnou otázku po hodnotě života, který nevytváří finanční přínos.



Básník - román o Ivanu Blatném od Martina Reinera se dá číst jako trojí druh výpovědi.

1. jako (zejména literární) dějiny 20. století. Blatný se narodil r. 1919, zemřel 1990 a tuhle linii autor vědomě podtrhuje - str. 572:
"Blatného život je fascinující ukázkou, jak se zcela pasivní jedinec může stát ztělesněním velkého Osudu. Dramatická doba si do něj promítla, co potřebovala. ... Ať už byl považován za blázna či za básníka, znamenalo to vlastně totéž: byl jiný."

2. a tím se dostáváme k druhé linii - Blatného život jako ztělesnění archetypu. Na hraně normality byl od mládí, a od jisté doby si svou výlučnost hlídal a pěstoval. Podrobná recenze knihy přibližující tenhle aspekt je např. na Respektu. M. Reinerovi se podařilo vykreslit osobnost, která nemá žádnou z běžných tužeb (mít rodinu, děti, stálý vztah), a dokonce ani touhu po domově. Jediné, co ho v pozdějším věku zajímalo, bylo zajištění základních potřeb (postel, jídlo, kapesné na cigarety a občas na prostitutky) - a možnost psát. Naopak publikování ho téměř dvě desetiletí vůbec nezajímalo.

3. exilová část románu se pak dá číst i jako výpověď o reformě psychiatrické péče ve Velké Británii. Blatný žil nejprve v obrovské, ale postupně inovátory vedené instituci - a následoval přesun do komunity, do menších skupinek.

Autor sesbíral nespočet materiálů, od spisů StB po rozhovory s ošetřujícími lékaři, současně o Blatném skvěle vypovídají jeho vlastní verše, v pozdním období psané vícejazyčně, do knihy na mnoha místech zakomponované:

"Budižkničemu se toulá po ulicích města
always under pressure of the moral institutes"

Doporučuju zejména příznivcům poezie a taky zájemcům o literární drby, akorát to je fakt bichle, a místy spíš výzkumný text, ne tolik literatura. Ale fakt jen místy.



Kniha o tom, jestli je možné přátelství mezi Izraelkou a Palestincem

Kniha s českým titulem Kdo je to, sakra, Kafka? je jakousi koláží mikrosituací, jimž čelí Izraelka a Palestinec pokoušející se o přátelství. I název odkazuje k rozdílnosti - vědět, kdo je Kafka, je pro Izraelce s evropskou minulostí naprostá samozřejmost. Ne tak pro jejich sousedy.

Za většinou z nich jsem si představovala, jak je autorce někdo vyprávěl, ona si poznamenala reálie, a pak to navěsila na kostru příběhu o "natáčení filmu v Jeruzalémě" a na hlavní hrdinku, své alter ego. Současně je to kniha velmi dobře zprostředkovávající šílené dopady vlastně permanentního válečného stavu na psychiku všech zúčastněných, tedy na oba národy. A to je myslím i její největší slabina: ve snaze být co nejobjektivnější a nezastírat, jaké předsudky a reálné špatné zkušenosti se sebou mají obě strany, nezobrazuje živé hlavní hrdiny. Pokud chcete přiblížení všedního života v Jeruzalémě, pro Izraelce i Palestince, určitě po ní ale sáhněte. I pokud vás zajímá, proč se situace nijak nezlepšuje. Ale nečekejte dechberoucí román, spíš fakta a typizované představitele obou národů.



Zkušenost matky, které se narodí velice těžce postižené dítě
V čem je to jedinečná kniha? S láskou, humorem a věcností přibližuje novinářka Mareice Kaiser ostatním situaci, kterou si nikdo nepřeje zažít. Ultrazvukům a pozitivnímu průběhu těhotenství navzdory lékaři dlouho netuší, co vězí za kombinací mnoha postižení novorozené Gréty, včetně hluchosleposti a vážných problémů s vyměšováním i dýcháním. Díky jedinečnému zdravotnictví holčička přežije a rodiče zjišťují, co jim nabízí německý sociální systém, a oč naopak musí zabojovat. Psaní odvolání na pojišťovnu a neustálé domluvy s pediatrem a lékárnou jsou stejně důležitou součástí knihy jako popis samotné péče a vývoje vztahu matky k dítěti, které je úplně jiné, než si představovala.

V německé recenzi knihy je obšírně diskutováno, jak složité to mají rodiče dětí s těžkým postižením. Že společnost předpokládá, že jeden z rodičů (matka) zůstane doma a stane se pečovatelem 24/7. A že se na řadě věcí, které by pojišťovna měla hradit, "ušetří", protože se rodiče nebudou byrokraticky handrkovat a buď si dané pomůcky či pomoc pořídí sami, anebo to vzdají. Stejně tak je výrazná kritika školek, které Grétu odmítly přijmout.

Ve srovnání s českým systémem ovšem koukám s otevřenou pusou, s čím vším v Německu pomáhají
Gréta je opravdu náročná pacientka, potřebuje kontrolovat kyslík a nemá jasný rytmus dne a noci: odpočinek mají rodiče na střídačku. Po kolapsu obou proto Mareice hledá možnosti umístění do pobytového zařízení. Je jí to proti mysli, oba se s mužem o dceru chtějí postarat doma. Konečně zjistí, že mají nárok na noční službu. Pojišťovna platí kvalifikovaného člověka, který je u jejich dcery v noci, aby se vyspali!
Podobně přijde, když má už druhou (zdravou) dceru a ta chodí do školky, na to, že mají nárok i na doprovod do zařízení.
- Samozřejmě, tato podpora není 100% spolehlivá, nasmlouvaní pomocníci jsou taky někdy nemocní nebo nemůžou, ale v zásadě funguje.

A jakým způsobem to autorka popisuje? Jako skandál, že jim tuto podporu pojišťovna nejprve zamítla. Jako smutnou skutečnost, že si vše musela vypátrat sama. A jako samozřejmost, že si ona s mužem chtějí udržet kvalifikaci a práci.

Chci předeslat, že když se nad tím člověk trochu zamyslí, její postoj je ekonomicky opodstatněný: financování noční služby vyjde pojišťovnu levněji než umístit dítě do zařízení, a rodiče, kteří platí daně, vyjdou líp než ti, kteří jsou na příspěvku na péči a stát za ně platí sociální a zdravotní - a navíc po případném úmrtí toho, o něhož se starali, mají dost mizerné vyhlídky.

Stejně mě ale překvapilo, jak samozřejmě Mareice Kaiser bere německý blahobyt. Že ani na okamžik nepřipustí, že se ocitla v bezprecedentní dějinné situaci, kdy je možné, aby společnost brala jako hodnotu sám život. A že veškerá ta péče a podpora opravdu zkrátka něco stojí.

Tím vůbec nechci říct, že by to mělo být jinak. Popsaný příběh je nicméně naprosto výjimečný tíží postižení, vytrvalostí rodičů ve snaze žít dál co "nejnormálněji" - i zatvrzelou averzí vůči jakémukoli negativnímu přístupu. A to je ten bod, kde se s autorkou neshodnu. Školky, které se Gréty zalekly, taky zčásti chápu (mají nárok na asistenta k ní, ale i samotné shánění takové osoby navíc je zkrátka náročné).

Fascinují mě ale samozřejmě ty školky, kde takovéto dítě přijmou a neříkají "to nejde". Mareice Kaiser o své zkušenosti vytvořila blog, a v rozhovoru s jinou maminkou těžce postižené dcery z Frankfurtu je řečeno to, co běželo hlavou mně: "Neuměla jsem si představit, že tak těžce hendikepované dítě jako je to moje, by mohlo normálně chodit do školky. Byla jsem se tam tedy nejdřív podívat a byla jsem z toho úplně paf (total baff :-) ). Vychovatelé a ostatní děti se k jinému podobně těžce postiženému dítěti chovali úplně v pohodě a samozřejmě a bylo plně zapojené do běžného provozu."

Přeju si, aby se nám k podobnému přístupu taky dařilo přibližovat. Současně mám ale pochopení pro to, že je někdy těžké uvěřit, že to fakt jde, když to člověk na vlastní oči nezažil. Takovéhle knížky pomáhají měnit naši představivost - a ve finále myslím i společnost.