Povedlo se i v Senátu, nyní se čeká na M. Zemana. Od začátku roku 2025 už by nemělo být možné děti do věku tří let umisťovat do “kojeneckých ústavů”. (Až na zákonem stanovené výjimky.) Právě toto období vývoje dětí je podle mnoha odborných studií zcela zásadní. Proto jsme se zasadili o to, aby malé děti nemusely vyrůstat v ústavech. Děti potřebují alespoň jednu stabilně přítomnou milující náruč.



Námi předkládaný návrh byl důkladně konzultován s odborníky napříč obory. Jeho znění dávalo šanci na schválení Sněmovnou. V zásadě šlo o to převést do celorepublikové praxe to, co už dnes v mnoha krajích funguje. Navzdory tomu, že rodinná politika a péče o ty nejmenší je slepou skvrnou nejen současné vlády, tato změna se díky mému návrhu podpořeného napříč mnoha stranami už téměř stala realitou.

Nyní se jedná o cca 230 dětí do tří let věku v celé republice. K dispozici jsou pěstouni na péči o děti, které z nějakého důvodu nemohou být v péči biologických rodičů. Novela obsahuje i kompromisní řešení pro děti s postižením a větší skupiny sourozenců. Budu se zasazovat o to, aby to byl začátek rozvoje terapeutického pěstounství a maximální podpory lidí, kteří si domů vezmou dítě s postižením. Jsme jednou z posledních zemí Evropy, kde takové ústavy stále existují. A proto jsem ráda, že jsme s touto změnou konečně pohli.

A kam děti půjdou? Co s nimi bude? Trvalí i přechodní pěstouni jsou lidi důsledně školení, kontrolovaní, s mnoha povinnostmi, ale stále s málo právy. Co vše obnáší pěstounství, skvěle popisuje ze své praxe pěstounka Lidka Boháčová.

O tom, jak snadné je dostat se do “kojeňáku”, jak funguje pěstounství a co všechno je ještě potřeba, jsem psala v blogu už na jaře. Důležitost tohoto zákona a jeho důsledky jsem také opakovaně řešila na posledních sněmovních schůzích. Snažila jsem se a apelovala na všechny, aby byla novela zařazena do programu schůze. V červenci bohužel tuto novelu ještě nepodpořili ani ti, kdo se k ní stavěli kladně, ale na té srpnové se už podařilo novelu prohlasovat. Totéž se následně podařilo i v Senátu. S ohledem na aktuální zdravotní stav pana prezidenta zatím ale nedošlo k jejímu podpisu.

Zároveň se podařilo prosadit valorizaci pěstounských odměn/mezd, což je další z důležitých bodů v této transformaci a důležitý signál směrem nejen k pěstounům. To i další okolnosti novely jsem shrnula v tištěném rozhovoru i v televizní debatě. Co dál? Musíme pracovat na rozvoji a podpoře náhradních rodin pro děti s postižením, zřizovat komunitní/menší zařízení a v neposlední řadě se věnovat tématu terapeutických pěstounů.

Za tuto novelu se dlouhodobě stavěla mj. Asociace náhradních rodin ČR, Lumos, Díky pěstounství, Asociace dítě a rodina, Vteřina poté, iniciativa Vyrůstat doma, Iniciativa 8000 důvodů. Obrovskou podporu celé věci dalo i hodně jednotlivců, kteří se zajímají o práva dětí a aktivně se snaží o zlepšení situace v ČR, mezi nimi například i Ágnes Němečková, členka Výboru pro práva dítěte.

Díky všem, kdo pomáhají! Je Vás mnoho, od organizací, přes odbornou veřejnost, po jednotlivce. Já jsem spolu s dalšími jen poslední dílek pomoci ve Sněmovně. Budu se snažit i nadále, aby v příštích měsících a letech nedošlo v celém procesu k nějakým zádrhelům a taky, aby se i nadále dařilo zlepšovat situaci dětí a rodin!

Navrch přidávám dopis, který do pošty přišel jak mně, tak i dalším poslankyním a poslancům. Jedná se o autentickou zkušenost, která byla spojena s výzvou k přijetí potřebných (výše řešených) zákonů:

“Dobrý den, vážení a milí, moc prosím za děti v kojeneckých ústavech. Jsem maminkou 2 dětí, a moje první dcera se narodila zároveň s holčičkou, které dali v porodnici jméno Broňa … Ta jen ležela zabalená v erárních dekách, oblečena v erární bílé košilce, v plínkách od sponzora, nikdo si jí nevšímal, nikdo ji nepochoval, nikdo se na ni neusmál. Matka se jí vzdala po porodu a tak jen čekala, jako kus hadru na to, až pro ni přijede teta z kojeňáku. Přitom ta náruč maminky, kterou jsme zažili téměř všichni, je něco, co nenahradí ani hodná teta z kojeňáku … Dodnes si vyčítám, že jsem pro to neudělala víc, a tak jako vždy, když si na to vzpomenu, mně i teď tečou slzy po tvářích a manžel se jen láskyplně usmívá neb ví … Drž se, Broňo, a vy všichni, uzlíčkové v erárních košilkách …”

Stejně tak jsou autentické některé další příběhy těch, kdo si brali děti z ústavů do své péče. Bohužel, někdy to je i takto:

“Přebírala jsem dítě ve 2 a půl letech. Nikdy neviděl slunce, trávu, nechodil, nemluvil, protože byl v té skvělé, odborné péči ústavu. Dle jeho papírů těžce psychomotoricky retardovaný s prognózou, že nebude sám chodit, mluvit, číst, psát, ani udržovat čistotu. V té úžasné péči odborníků ve 32 měsících odpovídal 8 až 10 měsícům. U nás se jako zázrakem dal do pořádku. Číst se naučil ve 4 letech. Díky cvičení Vojtovy metody 7krát denně vše dohonil. Letos odmaturoval a dostal se na vysokou školu.”

“Já vím, co si přála moje pěstounská dcera, protože se u nás doma naučila mluvit a protože si z kojeneckého ústavu a dětského domova hodně pamatuje. Pamatuje si, že byla sama a že ji nikdo neměl rád. Několik let po příchodu z ústavu se zoufale rozplakala vždycky, když někde slyšela plakat miminko. Byla tehdy přesvědčená, že miminka pláčou, protože nemají maminku. Propouštěcí zprávy informovaly o problémovém, mentálně retardovaném a téměř nevzdělavatelném dítěti, které bylo medikováno psychofarmaky. Totéž dítě, mimochodem velmi citlivé, empatické a od prvního roku v rodině bez medikace, absolvovalo základní školu na samé jedničky a studuje střední školu s maturitou na vyznamenání. Má velký talent na zpěv a na jazyky. Projevil by se ten talent v ústavu? Já tedy za sebe a za děti, které jsem vychovávala, nemohu souhlasit s tím, že je ústavní péče v pořádku.”

“Také jsem jako přechodná pěstounka přebírala z dětského centra (tedy kojeneckého ústavu) sedmiměsíční dítko. Také nám bylo řečeno a dána odborná lékařská zpráva, kolika závažnými problémy trpí, dostalo punc postiženého dítěte, které má dědičnou genetickou vadu… Posléze vyšlo najevo, že dítě vůbec genetickou vadu nemá. V té době totiž nebylo ještě hotové genetické vyšetření, ale punc postižení již mělo z ústavu hotový. Ač nejsme zdravotníci, tak jsme poctivě cvičili, chodili po vyšetřeních, dávali dítěti podněty a průběžně se podařilo, že skoro všechny ty diagnózy tak nějak vyšuměly. Dítě začalo v 15 měsících samo chodit, naučilo se s menším zpožděním to, co bylo potřeba, později dokázalo nastoupit do mateřské školy. Nyní ve 4 letech mluví ve větách a funguje jako řada jeho vrstevníků. Nikdy nezapomenu moment, kdy jsme s tímto dítětem v 7 měsících vyšli poprvé ven na procházku, a na jeho údiv v očích, když poprvé nad kočárkem vidělo nebe, sluníčko, stromy, slyšelo psa, cítilo vítr… A proto jsem pro, aby děti do 3 let mohly vyrůstat zásadně v rodinách, které jim umožní správný a přiměřený vývoj a dodají motivaci k životu.”

Závěrem chci poděkovat všem, kdo roky pečují o děti s plným nasazením. Jsem si dobře vědoma toho, že ve skupinkách šesti až osmi dětí není individuální péče zkrátka možná. Pojďme se ale nyní zaměřit na to, co bude, a jak nejmenším dětem zajistit co nejlepší individuální podporu. Čas na změnu je do ledna 2025, ale věřím, že leccos zvládneme rychleji. Ovšem je stále ještě na řadě úřad pana prezidenta.

P.S.: Zaujal Vás blog? Sledujte mou práci na Facebooku, Instagramu nebo Twitteru.

P.P.S.: Stojíte o podrobnější informace? Odebírejte pirátský newsletter ze sociální oblasti a/nebo kterýkoliv jiný.