Opouštím Ondru s Pavlem, kteří se vydávají dobývat Pik Lenina a sestupuji zpět do základního tábora. Bez zátěže to jde podstatně rychleji a i s přestávkami trvá sestup pouhé čtyři hodiny. Mám několik volných dní a rozhoduji se, jak je vyplnit. V blízkosti základního tábora jsou slané prameny, prakticky opuštěné a nenavštěvované čtyřtisícovky, množství jezer a jako neposlední možnost se nabízí cestování Ladou za krásami jižního Kyrgyzstánu.


Vše se nakonec vyřeší, když mi v základním táboře hlídač našeho vozu Mamatazíz sdělí, že se přímo v základním táboře bude konat třídenní festival kyrgyzských tradic. Do festivalu zbývají dva dny, které strávím mimo jiné jako lektor výuky řízení motorových vozidel. Mamatazíz ještě nikdy neřídil auto a tak mu nabídnu, zda by to nechtěl zkusit. Jako všichni Kyrgyzové má sklony šlapat autu na krk a vytáhnout z něj co to dá, ať je stav vozovky jakýkoliv. Je to poněkud napínavá zábava, ale Mamatazízovi to vykouzlí úsměv na tváři. Na oplátku mi připraví večeři a půjčuje svého koně.

První den festivalu přijede několik kamazů a místních, kteří pro účely celé akce vystavějí devět jurt. Stavba jedné jurty trvá tři až pět hodin v závislosti na množství lidí podílejících se na konstrukci. Pomáhám místním při stavbě a seznamuji se. Všichni mě vřele vítají a za chvíli mám pocit, že mé jméno zná snad každý z asi stovky Kyrgyzů, kteří dlouho do noci budují ono jurtové městečko. Jsem pozván do několika jurt na večeři a nejinak je tomu i druhého dne ráno, kdy mne zvou snídani, při které se tradičně podává čaj, nan, jablka, hroznové víno a pirožky.

Existuje sice harmonogram celého festivalu, ale na ten se moc zřetel nebere, pojmy jako hned, za chvíli či za hodinu zde nabývají jiného rozměru než v Evropě. Naštěstí má záštitu nad celým festivalem francouzské velvyslanectví a na organizaci se podílí i francouzská neziskovka, a tak program s několikahodinovým zpožděním přece jen začne. První pásmo je vyhrazeno lidové hudbě v podání čtveřice krojovaných Kyrgyzů, po kterých následuje kyrgyzská obdoba zápasu ve volném stylu. Další soutěží je souboj dvou mužů na koních, jejichž cílem je shodit toho druhého ze sedla. Veškerá zábava je téměř výhradně doménou mužů, kteří se soutěží buď přímo účastní anebo alespoň přihlížejí. Ženy se mezitím starají o chod jurt, kde je možno zakoupit jimi připravené speciality či vlněné a plstěné oděvy a doplňky. Poslední disciplínou dne je kyz-kumaj a je to jediná soutěž, které se účastní i ženy. Muž, který startuje na koni asi deset metrů za ženou, má za úkol na dvou set metrové vzdálenosti ženu dohnat a políbit.

Po skončení programu mne opět několik lidí zve do jurt na jídlo a na čaj. I když ve všech jurtách visí ceníky, všude mé peníze odmítli, prý že jsem jim pomáhal se stavbou jurty. Pozítří začíná ramadán a tak na každém rohu potkávám alkohol popíjející muže, kteří si chtějí nadehnat to, co si budou následující měsíc odpírat. Jedním z nich je i Zamir, kterýžto je povoláním policistou. Je sice v uniformě, ale zda je zrovna ve službě se raději neptám. Zve mě na vodku, pivo, kumys... Je to dlouhý večer.

Hned ráno potkávám Zamira, který přes noc záhadně ztratil hlas. Z posunků vyrozumím, že mě zve na vodku, tentokrát ho však zdvořile odmítám. Dnes je poslední den festivalu a konají se finální souboje jednotlivých disciplín, včerejší den byl pouze kvalifikačním. Navíc je na pořadu dne i závod koní na patnáct kilometrů. Vše proběhne relativně pokojně a nejúspěšnější účastníci obdrží televizor, DVD přehrávač a další moderní výdobytky.

Festival končí. Zúčastnilo se jej asi tisíc lidí, přičemž drtivá většina byly Kyrgyzové. Přišlo se na něj podívat i několik horolezců připravujících se na výstup na Pik Lenina, jejich počet patrně nepřevyšoval stovku. Loučím se s několika desítkami nových známých a jdu za slečnou Ladou. Po cestě potkávám dvě auta s defekty a jedno s urvaným kolem. Začíná sněžit.

ŠM