Drncáme se třicítkou zpátky k mostu přes Kyzyl-Suu. Asi v půlce nás předjíždí motorka se sajdkárou a na ni tři týpci. Valí opravdu solidně, na těch hrbolech všichni nadskakují jak na divokém býkovi. Samozřejmě všichni bez přilb. Přidáváme a závodíme s nimi, dojedeme je, když jim zapadne přední kolo do příkopu. Sportovně čekáme a potom je necháme ujet.

V Sary-Taši je první restaurace na cestě. V domečku o dvou pokojích, jeden slouží jako hospoda, bar a obchod do hromady a druhý používá mladý pár jako obyvák, kuchyň, koupelnu i ložnici dohromady. Zatímco zde jíme kyrgyzský guláš, místní muži přichází po jednom, dávají panáka vodky a pokračují zase někam dál do vesnice. Ramadán neramadán.

Odpadky nahromaděné za tři týdny už přetékají z našeho auta ven. Mamatazíz a další kyrgyzové nám radili, ať je hodíme do řeky, ale jsme poctiví zápaďáci a všechno naházíme na dlouho hledanou skládku.

Cestu do Oše se stavujeme ve městě Gulču. Jeden postarší Kyrgyz poradil Štěpánovi, že zde je starý karavanseráj, který stojí za prohlídku. Bohužel, když ho ve městě hledáme, zjistíme, že ho před deseti lety strhly.

V Oši, nejprve zastavujeme u restaurace, kde jsme byli minule a opravdu se nám tam líbilo. Tentokrát ji však najdeme zavřenou, prý zkrachovala. Když hledáme jak nejvýhodněji směnit valuty, narazíme na zvláštní ekonomický jev. Banka nakupuje dolary i eura, za více než je prodává směnárna za rohem. Zkoušíme, jestli to myslí vážně a vyděláváme asi 100 Somů. Dalo by se na tom získat mnohem víc, ale to není náš styl :)

Míříme do Arslanbabu, malého městečka známé pro své obří plantáže vlašských ořechů. Alexandr Makedonský prý odsud dovezl tyto plodiny zpět do řecka, odkud se rozšířily do Evropy. U cest již nepostávají koni jako v horách, ale především oslíci. Všude je živo, náklaďáky svážejí do pozdního večera lidi z polí, je čas zklizně . Na večer se chystáme k jít spát k vodopádům. Spousta lidí nám sice řekla, že se tam žigulem nedostaneme, ale to už jsme slyšeli hodněkrát a vždy jsme do cíle dorazili.

Cesta je špatná, kamenitá, vede mezi staveními směrem do hor. Asi po třech kilometrech je v ní takový příkop, že se žigul málem zlomil vejpůl. Za přihlížení obyvatel ho pracně tlačíme nazpět. Naštěstí se postarší manželé z vedlejšího domečku nabízejí, že si u nich na zahradě můžeme zaparkovat auto a ať jdeme spát k nim. Ráno se vydáváme pěšky na prohlídku vodopádu. Ondra má teplotu, tak nikam nejde.

Při vjezdu vysolíme každý 400 Somů, domácí turisté to mají samozřejmě zadarmo. Už nás ty dvojité ceny na některé věci štvou, tak nejsme na výběrčí zrovna nevlídnější. U jezera si dáváme oběd s partou Uzbeků, padnou i dvě flašky vodky, ale kvalita je dost slabá. Po procházce dostihne teplota pro změnu Pavla.

U ranního mytí v řece zaslechneme výkřik od Ondry, myslíme si, že mu studená voda nesvědčí, pak ale zjišťujeme, že to byla jenom neposlušná sandále, která si vyrazila po proudu. Tentokrát však přes veškeré úsilí botu nedokážeme zachránit.

Jedno jezero nám nestačilo a tak vyrážíme k profláknutému Issyk-Kulu na východ od metropole. Cesta je to dlouhá, do Biškeku přijíždíme po půlnoci. Pavel si vyzkouší, jak lze vykonávat potřebu s krásným výhledem uprostřed města. Ony ty naše teploty byli totiž i s bonusy :)

Issyk-Kul je takové malé moře, relaxujeme na pláži a kolem nás se motají oslíci s krávami. Je to ale zábava jen na chvilku a tak vyrážíme prozkoumat místní vesnici. Nakonec skončíme v restauraci od místních Rusů. Hned je jasně vidět rozdíl k přístupu k obsluze, dostáváme ochutnávky a číšník s kuchařem kolem nás skáčou a zjišťují, jestli je všechno v pořádku. Spořádáme lagmana, pelmeně a šaslik z kachny, všechno je výborné.

Příště vyprávění z gej klubu v Biškeku…



Pavel Michalec, Ondřej Bednář