Takže jsme znova v Biškeku, stavujeme se obchodu pro flašky ruského standartu. Dáme sprchu, nahodíme párty hadry a vyrážíme do města.

První se jdeme podívat do klubu, který je na střeše místního mrakodrapu. Výhled je opravdu ukázkový. Objednáme si drinky, které tu v přepočtu stojí kolem 50 Kč. Všichni nám doporučují beton (Becherovka s tonikem). Celkem se diví, když jim prozradíme, že je to alkohol z Česka.

Hraji tu ale špatnou hudbu, tak padne návrh zajít do místního gej klubu, kde je nejlepší dj ve městě. Nejsme proti. Klub je přehlídka extravagantních oblečků, ale ženy od mužů se dají ještě odlišit v pohodě. Na závěr nám ještě dj na naše přání zahraje Stromaeho, venku dáme poslední pivko a jdeme spát.

Další den si obstaráváme dárečky domů, konvičky, oblečení, cigarety… Pavel s Ondrou si nechají udělat i místní sestřih. eden vypadá jako Spock a druhý má na hlavě trvalou, která se asi nosila v 60. Letech.

Při západu sluníčka vyjíždíme směr Kazachstán. Na hranicích jde vše hladce, slabé 3hodinky. Cestou do Turkestánu nás potkávají pravé pouštní vedra a poprvé nám začíná blbnout termostat. V Turkestánu prohlížíme jednu ze 2 Kazašských památek UNESCO mauzoleum ze 14. Století.

Celou dobu se dá říct, že jedeme pouští. Občas se podél silnice volně pasou velbloudi, vegetace žádná. Motor se nám už solidně přehřívá. Benzín tu všude dávají jenom na talony. Tak kupujeme pár litrů ve vesnici u domorodce, abychom s tím alespoň dojeli do města Aral, tam už snad něco seženeme.

Ještě asi 20 let nazpět sahalo Aralské jezero. Dnes je tu přístav s pár loděmi, ale bez vody. Ta již ustoupila a je přes 60 km daleko. Na náměstí se ládujeme pirožkami, když tu přistoupí muž a začne se po nás ohánět pěstmi. Nebijeme se s ním,máme totiž plné ruce chutného jídla. Náhodný agresor se ale za našich nadávek rychle někam ztratí. Podle místních prodavaček, které celý výjev sledovali, jde o místního blázna.

Od jednoho místního pána dostáváme pozvání k němu domů, že u něj můžeme přespat. Hodně nadává na Nazarbaeva (autoritativní prezident) a naopak miluje Evropu. Prý slaví narozeniny a má volno v práci. Vyzkouším tak pravou kazašskou báňu a národní jídlo bišbarmak. Loučíme se brzo ráno a před námi je asi 500 km do Aktobe.


Pavel Michalec, Ondřej Bednář