Koncem února zemřel pacient v sanitce poté, co jej z „kapacitních důvodů“ odmítly dvě brněnské fakultní nemocnice. Komise ministerstva zdravotnictví včera vydala stanovisko, že je vše O.K. a nikdo nechyboval. Takový závěr je podle platných zákonů nemožný, viníkem je pravděpodobně nemocnice, méně pravděpodobně záchranka. Pozůstalí zasluhují odškodné, budoucí pacienti bezpečnější a lépe řízenou péči.

Hodnotit škodní případy jen na základě mediálních zpráv je vždy obtížné pro neznalost všech detailů, je proto vhodná zdrženlivost. Ovšem v případě, kdy pacient zemřel v sanitce poté, co jej nemocnice odmítla převzít, je takřka nemožné, že by nikdo nebyl za úmrtí právně odpovědný. Závěr ministerské komise, že nedošlo k pochybení, působí proto velmi nepravděpodobně.

Co o případu víme?
Dle reportáže ČT24 koncem února naložil vůz záchranné služby na brněnském Žerotínově náměstí staršího muže, kterého do pěti minut přivezla do nejbližší Fakultní nemocnice u svaté Anny. Protože ho tady ale z kapacitních důvodů odmítli přijmout, stála sanitka s pacientem přes půl hodiny v areálu nemocnice. Dispečing záchranky mezitím žádal o příjem v dalších brněnských nemocnicích, též bezůspěšně. Posádka sanitky se pokoušela pacienta resuscitovat, uvedli jej na umělou plicní ventilaci, přesto nakonec v sanitce zemřel.

Co říká zákon?
Odmítnout pacienta v neodkladném stavu není možné. § 48 zákona 372/2011 Sb. o zdravotních službách sice říká, že "poskytovatel...může odmítnout přijetí pacienta do péče, pokud...by přijetím pacienta bylo překročeno únosné pracovní zatížení...; překročením únosného pracovního zatížení se rozumí stav, kdy by zajištěním zdravotních služeb o tohoto pacienta došlo ke snížení úrovně kvality a bezpečnosti zdravotních služeb poskytovaných pacientům již přijatým." Tentýž paragraf však v odstavci 3) uvádí, že "poskytovatel nesmí odmítnout přijetí pacienta do péče podle odstavce 1 nebo ukončit péči o něj...jde-li o pacienta, kterému je třeba poskytnout neodkladnou péči, jde-li o porod nebo jde o zdravotní služby, které jsou nezbytné z hlediska ochrany veřejného zdraví...".
Pokud tedy nemocnice odmítne sanitku s rodící ženou nebo s pacientem v neodkladném stavu, jedná vždy protiprávně. Nemůže se vymlouvat ani na kapacitní důvody, které by ji jinak k odmítnutí pacienta opravňovaly - ty se vcelku logicky uplatní jen v případě péče, která může počkat.
Obdobné pravidlo je obsaženo též v zákoně 373/2011 Sb. o zdravotnické záchranné službě. Jeho § 6 odst. 2) stanoví, že "cílový poskytovatel akutní lůžkové péče je povinen převzít pacienta do své péče, pokud jeho kontaktním místem byla možnost přijmout pacienta potvrzena zdravotnickému operačnímu středisku... Cílový poskytovatel akutní lůžkové péče je povinen na výzvu zdravotnického operačního střediska...převzít pacienta do své péče vždy, je-li pacient v přímém ohrožení života." Cílovým poskytovatelem je vždy nejbližší nemocnice, která je způsobilá "odborně zajistit pokračování poskytování zdravotní péče pacientovi, odpovídající závažnosti postižení zdraví nebo přímému ohrožení života". Ani zde u pacientů přímo ohrožených na životě, vcelku pochopitelně, žádná výjimka umožňující odmítnutí z kapacitních důvodů není.

Potřeboval pacient neodkladnou péči?
Takřka jistě ano. Neodkladnou péčí se podle § 5 zákona o zdravotních službách rozumí "péče, jejímž účelem je zamezit nebo omezit vznik náhlých stavů, které bezprostředně ohrožují život nebo by mohly vést k náhlé smrti nebo vážnému ohrožení zdraví...". I bez znalosti zdravotnické dokumentace můžeme snadno konstatovat, že pacient, který musel být již ve voze záchranné služby resuscitován, jeho stav se zhoršoval a do půl hodiny v sanitce zemřel, neodkladnou péči jednoznačně potřeboval. Pokud přesto nebyl přijat do nemocnice, šlo o zjevné porušení jeho základních práv.

Kdo pochybil a kdo ponese právní odpovědnost?
Nemocnice se hájí tím, že od záchranářů v telefonátech nezaznělo slovo "akutní", za takové situace prý mohly pacienta odmítnout, protože měly plnou obsazenost lůžek.
Ano, hypoteticky je možné, že záchranáři naložili do sanitky člověka v kritickém stavu, obvolávali fakultní nemocnice, mezitím se pacienta pokoušeli bez úspěchu resuscitovat, za celou dobu však nesdělili ani svému dispečinku, ani cílovým nemocnicím, že vezou akutní stav. Kdyby to tak bylo, potom by opravdu nemocnice nechybovala, neboť by se domnívala (byť mylně), že jde o odkladný případ a může jej odmítnout z kapacitních důvodů. V takovém případě by ale vina za úmrtí padla na záchrannou službu, jejíž pracovník nedokázal zjistit či včas sdělit dispečinku a nemocnici, že jde o akutní stav.
Jak to bylo doopravdy, může zjistit případný soud z komunikace mezi posádkou vozu, dispečinkem a nemocnicí (resp. nemocnicemi), která se nahrává. Osobně považuji za velmi, velmi nepravděpodobné, že by se nemocnice o neodkladnosti případu nedozvěděla. Naopak, jsem přesvědčen, že již skutečnost, že pacienta veze rychlá záchranka, svědčí o tom, že patrně o neodkladný případ půjde, důkazní břemeno ohledně oprávněnosti odmítnutí bude proto na straně nemocnic a vzhledem k okolnostem bude velmi těžké ho unést.

Viníky nejsou zdravotníci, ale především systém
Odmítání sanitek s rodičkami či neodkladnými případy je dlouholetý neřešený problém. Ze známějších případů, v dubnu 2010 porodila žena před dveřmi porodnice na Bulovce, v roce 2014 odmítlo pacientku s otravou sedm z patnácti pražských nemocnic a žena v sanitce strávila 82 minut. Jde o opakující se problém. Ministři zdravotnictví jej řešili jen slovně, k nápravě ani důsledným postihům viníků nedošlo. Jedná se přitom často o ty nejvýznamnější nemocnice, které se chlubí certifikáty kvality a bezpečí, které prošly akreditacemi, kde na každý informovaný souhlas existuje povinně lejstro; důležité věci však zjevně nefungují a mezi zdravotníky o nich panuje neznalost. Odmítání pacientů je ukázkový příklad; nejde jen o odmítání sanitek, ale též odmítání vážně nemocných kvůli "přečerpání paušálu", protiprávní odesílání pacientů "do spádu" a další.
Přitom zrovna u organizace záchranné služby existují příklady dobré praxe - na Vysočině byl například zaveden systém elektronické komunikace záchranek s nemocnicemi, kde záchranář v sanitce může získat takřka ihned důležitá data od nemocnic o dosavadní léčbě akutního pacienta, aby se v časové tísni rozhodnul co nejlépe, a současně může snadno předat pacienta včetně všech důležitých informací cílové nemocnici. Díky tomu je mnohem méně pravděpodobné, že by cílová nemocnice odmítla pacienta v mylném dojmu, že jde o neakutní případ.
Opomenout nelze ovšem ani souvislost se zneužíváním záchranek, což se také neřeší. Zbytečné výjezdy mohou být způsobeny nezodpovědností pacienta, který nic neplatí, může však též jít o důsledek špatné dostupnosti "běžné“ či pohotovostní péče, kterou systém nezvládá pacientům zajistit a kterou pak záchranka a nemocnice draze a neefektivně supluje. Pokud sanitky do nemocnice přivážejí opilce, hypochondry či lehce nemocné, kteří se jinde nedomohli péče, může se stát, že na opravdu akutního pacienta nezbude v nemocnici čas ani ochota – jak v pohádce o pasáčkovi, který z legrace volal o pomoc před vlky. Soudní vyvození odpovědnosti poté, co se škoda stala, již pacientovi nepomůže.

Co právo umí a neumí vyřešit?
Pozůstalí údajně podali trestní oznámení. Pokud vůbec na někoho dopadne trestní odpovědnost, tak patrně na „posledního v řadě“, tedy zdravotníka, který rozhodl o odmítnutí péče. To nápravu nepřinese, jen to zvýší frustraci zdravotníků-zaměstnanců, kteří nemají pravomoc ani měnit systém, ani tvořit vnitřní pravidla nemocnic.
Vhodnějším postupem je žaloba o náhradu škody, kterou již lze směřovat proti nemocnici či proti záchranné službě, podle okolností. Jejím terčem jsou „instituce“, ne „prostí zdravotníci“, případný postih za organizační nedostatky tedy již cílí vhodněji. Brněnské soudy již v minulosti projevily vůli výrazně zpřísnit částku odškodnění, pokud šlo o organizační chybu, které šlo předejít. Pokud protiprávní odvezení dítěte od matky po porodu doma bylo soudem „oceněno“ na dvě stě tisíc korun a záměna dětí na víc než tři miliony, co by bylo přiměřenou satisfakcí při odmítnutí péče umírajícímu pacientovi? Deset milionů? Dvacet? Třicet? Ačkoliv se úplně neztotožňuji s „americkým“ přístupem k sankčním náhradám škod, zde by byl na místě, už kvůli generálně preventivnímu účinku.
Škodní právo ale přesto není nástrojem pro systémovou změnu – ta patří do oboru práva ústavního a volebního. Za 250 miliard, které si platíme na zdravotní pojištění, si podle mého přinejmenším zasloužíme neumřít v sanitce na dvoře fakultní nemocnice po odmítnutí „z kapacitních důvodů“. Ministerská komise zjevně zaujala opačný názor – prý je vše v pořádku, nikdo nepochybil, zapomeňte. Tento přístup k řízení zdravotnictví soudy nevyřeší; myslím však, že by měl být občany zohledněn v příštích volbách.