Zdravotnictví má za sebou velmi neúspěšné čtyři roky; voliči to náležitě ocenili. Budoucnost zdravotnictví nezáleží ani tak na výsledku voleb, jako na jednáních, z nichž vzejde osoba ministra. Ale už dnes je jasné, že volební výsledek zásadně změní poměr sil největší zdravotní pojišťovně, tedy i kontrolu nad miliardovými finančními toky.

Kdo ovládne zdravotnický bilion?
Zdravotním pojištěním proteče nyní již k 290 miliardám ročně, což za celé volební období činí hodně přes bilion korun. Rozdělování těchto peněz se stalo takřka nezávislé na občanech, reálně je ovlivňují dva nástroje: tzv. úhradová vyhláška vydávaná každoročně ministrem zdravotnictví, a smluvní politika řízená managementy zdravotních pojišťoven.
Oba tyto nástroje byly už před desetiletím zákonnými přílepky výrazně pokřiveny. Úhradová vyhláška je vydávána na základě libovůle ministra zdravotnictví (odbornější text pro zájemce viz např. zde). Z kontroly nad menšími zaměstnaneckými pojišťovnami byli občané vyřazeni zcela (proč je to špatně, viz laicky zde, ústavní stížnost zde). Struktura orgánů největší VZP byla změněna a zpolitizována tak, aby vyhovovala dvěma silným stranám ve stylu opoziční smlouvy (podrobněji ve starším blogu o volbě ředitele VZP). A právě VZP, přes kterou teče hodně přes 150 miliard ročně, bude proto dnešním výsledkem voleb zasažena nejvíce.
Udělejme si čas na jeden stručný paragraf zákona o VZP: „Správní radu tvoří 10 členů jmenovaných vládou a 20 členů volených Poslaneckou sněmovnou Parlamentu podle principu poměrného zastoupení politických stran v Poslanecké sněmovně Parlamentu. Členy Správní rady jmenované vládou jmenuje a odvolává vláda na návrh ministra zdravotnictví. Členy Správní rady volené Poslaneckou sněmovnou Parlamentu volí a odvolává Poslanecká sněmovna Parlamentu.“
Správní rada může úkolovat ředitele VZP, případně ho odvolat a zvolit nového. Ředitel VZP skrze své náměstky rozhoduje o úhradových dodatcích za miliardy. Tím nechci banálně tvrdit, že se ve zdravotnických financích krade; s jistotou však lze říci, že vzhledem k mizerné zákonné regulaci je zde riziko libovůle, pokřivení trhu či vytvoření soutěžní výhody enormní. V porovnání s finančními objemy veřejných prostředků, o které se zde jedná, jsou nějaké Čapí hnízdo nebo Pandury halířové položky; vedle zdravotnických stamiliard bledne i celé slavné lithium.
Po dnešku víme, že po dlouhých letech ztratí kontrolu nad Správní radou původní opozičně-smluvní strany. Naopak ji nově získají z velké části ANO, SPD či Piráti, kteří z dvaceti členů „za poslance“ budou mít přes deset. Bonus dalších deseti členů dostane ten, kdo obsadí vládu. Jakým způsobem, pozitivním či negativním, se to podepíše na chování VZP, je otázkou – jde však o klíčovou změnu, svým způsobem podstatnější než obsazení funkce ministra.
Z hlediska průhlednosti a veřejné kontroly je možná dobré znamení, že ve Správní radě VZP bude jeden či dva Piráti. Tedy za předpokladu, že se budou chovat stejně aktivně jako na pražském Magistrátu.

Ministr možná nebude „z fakultky“
Druhý zásadní faktor bude obsazení funkce ministra. Na to si ještě pár dnů či týdnů počkáme. Je ale dobré vědět, že cca 80% důležitých rozhodnutí ve zdravotnictví v praxi činila exekutiva, kdežto parlament býval v minulosti až příliš často degradován na debatní klub o zákonech, které se pak ani neschválily.
Ministr vydává veledůležitou úhradovou vyhlášku, zmíněnou výše, a pak ještě několi dalších neméně významných pro lékové trhy či vzdělávání zdravotníků. Především je ale pánem nad přímo řízenými nemocnicemi, což je soubor podniků s obratem skoro 70 miliard. Ministr může ze dne na den jmenovat či odvolat kteréhokoliv z ředitelů fakultních nemocnic, včetně těch donedávna prakticky nedotknutelných. Přes velké státní nemocnice jde mimo jiné většina moderní, nákladné léčby, tyto nemocnice každoročně nakupují léky, přístroje, služby, stavební práce atd. za desetimiliardy.
Po dlouhá léta platilo, že ministrem se stává někdo z prostředí fakultních nemocnic – nejde jen o dva ministry za ČSSD, ale i o několik předchozích. Stejně tak většina náměstků ministra, nyní úřednických, vzešla právě z těchto podniků. A naopak mnozí ředitelé či náměstci státních nemocnic byli též významnými straníky. Po těchto volbách není vyloučeno, že by se ministrem mohl stát někdo pocházející z jiné oblasti zdravotnictví, nebo dokonce nezdravotník. To by mohlo pro státní sektor i pro zdravotnictví jako celek znamenat zásadní sociologicko-politickou změnu.

Závěrem
Ještě pár slov obecně, proč jsem napsal v úvodu, že bylo řízení zdravotnictví v minulém období průšvih (ačkoliv jsem po minulých volbách napsal na tento blog optimistický článek, čímž se přiznávám k značnému nedostatku odhadu).
Po ekonomické stránce, do zdravotnictví šlo v ekonomické konjunktuře rekordní množství peněz od daňových poplatníků. Přesto rok 2017 končí bez rezerv. Projíst vše v tučných letech a neudělat si zásoby na hubená léta bylo špatnou politikou už za starozákonního faraona.
Po personální stránce, neodstranily se systémové příčiny nedostatku lékařů a dalších zdravotníků. Jen o platech to není, je to o překážkách vstupu do oboru, atestačních požadavcích, prostupnosti specializací. Budoucí vláda si nejspíš odskáče personální krizi, kterou již nepůjde sanovat ani zvyšováním platů – nebude je komu zvyšovat.
Po právní stránce, nepodařilo se udělat vůbec nic s ne-systémem zdravotnických úhrad, ačkoliv od 2013 víme, že je protiústavní. Nepodařilo se ani udělat nic s právními zdroji nesmyslné administrativy, která zdravotnictví dusí, stojí peníze a odčerpává pracovní kapacitu těch zdravotníků, které dosud máme.
A po lidské, pacientské stránce bylo mnoho namluveno o tom, jak je zdravotnictví špičkové a jeho dostupnost pro všechny bezvadná. Ale každodenní zkušenost těch pár desítek lidí, se kterými se potkávám na sportu či v hospodě, tomu nenasvědčuje. A asi nejsou výjimkou. Nejsem politolog, ale soudím, že právě kognitivní disonance mezi tím, co občané slyšeli od zdravotnických politiků z televize, a realitou, kterou viděli u nemocných ve svém okolí, víc než co jiného vedla k tomu, že volili "kohokoliv jiného", tentokrát konkrétně Okamuru, Babiše nebo Piráty.