Nemáte léčbu? Když všechno selže, čtete zákon
Největším problémem zdravotnictví není úbytek doktorů nebo nedostatek peněz, ale nedodržování pravidel, které je všemi považované za normální. Zákon říká jasně, kdy má pacient právo na hrazenou péči a kdy si jí naopak musí zaplatit. Absence vlády práva v tak důležité oblasti, jako je zdravotnictví, je z pohledu běžného občana kritickým selháním demokratických principů, horším a vážnějším než cokoliv, co natropí ústavní činitelé při sestavování vlády.
Dnes jsem se byl podívat do pořadu Máte slovo, tentokrát jen jako divák. Tento díl byl postavený na příběhu pacienta s rakovinou, jehož léčbu neschválila pojišťovna, takže rodina musela za léky zaplatit hodně přes milion korun. Takové případy s kolegy a pacientskými sdruženími pravidelně řešíme, už po několik let. Mají celkem jednoduchý algoritmus:
Buď jde o lék mající stanovenou úhradu, tedy ze zákona nárokový. Pokud se ho pacient nemůže z jakéhokoliv důvodu dobrat, žádá pojišťovnu o zajištění dostupnosti léčby, případně ji na splnění této povinnosti žaluje. Pokud pojišťovna prokáže, že péči řádně nasmlouvala, ale smluvní nemocnice bezdůvodně pacienta odmítla, žaluje se na splnění ta nemocnice. Simple, dear Watson! Funguje to někdy dokonce i bez žaloby, stačí splnit „bobříka znalosti práva“ a být připraven právo použít.
Nebo jde o lék, který úhradu dosud nemá, případně pacient nesplňuje její podmínky; v takovém případě pacient požádá revizního lékaře o výjimečnou úhradu podle § 16 zákona o zdravotním pojištění. Pokud jde o jedinou možnost léčby, revizní lékař žádost schválí. Pokud o jedinou možnost nejde, žádost zamítne a uvede, jakou jinou hrazenou léčbu může pacient využít. Revizní lékař někdy rozhodne opožděně nebo absurdně, ale to lze spravit urgencí, odvoláním nebo soudní žalobou. Není to o moc složitější, než žádat o stavební povolení na garáž, je to standardní správní řízení. Úspěchu lze zdařilo dosáhnout i u velmi drahé léčby, pokud byla jedinečná. Jak to? Protože zákon na to přiznává nárok.
V Máte slovo však opět úředníci a lékaři hodinu diskutovali o tom, že „zákon není jednoznačný“, že „se musí pracovat na tom, aby se změnil“, že „v systému není dost peněz na všechno“, že lékaři „jsou nuceni nepředepisovat nákladné léky“ a podobně. Rolí úředníka ovšem není špekulovat o tom, jestli je zákon dobrý nebo špatný; úředník má zákon dodržovat a naplňovat. Rolí a jediným smyslem existence právníků je zákon uplatňovat a vymáhat; je-li příliš obecný, musí ho umět vyložit podle standardních pravidel vyučovaných na fakultě a obhájit si svůj výklad před soudem, ne si planě stěžovat, že by radši nějaké hezčí a jednodušší paragrafy. Rolí pojišťovny není vymezovat nárok pacienta, ale řádně zajišťovat úhradu všeho, co jí zákon popisuje jako péči hrazenou, a to pokud možno co nejúspornějším nákupem. A rolí lékaře je správně navrhnout svému pacientovi léčbu, nikoliv si hrát na Boha a ekonoma v jedné osobě a rozhodovat, kterým pacientům se přidělí a kterým se nepřidělí. Pokud jsou pravidla úhrad léčby, nastavená Parlamentem v zákoně, ekonomicky neudržitelná, je jen na Parlamentu, aby je změnil. Než se tak stane, musí být dodržován v podobě, ve které je dnes, a to vůči každému jednotlivému pacientovi.
Nepotřebujeme nové zákony. Ty stávající jsou dostatečné. Jsou dokonce i vymahatelné. Problém je, že nejsou vymáhané.
Bohužel, i tato diskuse ukázala, že pacient nalezne při hájení svých práv pomocnou ruku nejsnáze na konci svého vlastního ramene – nebo, s trochou štěstí, v dobře fungujícím pacientském sdružení, které mu k tomu vytvoří návod. Chaos ve zdravotnictví a rutinní nedodržování zákonných nároků se v dohlednu nezmění, asi proto, že to kromě pacientů všem vyhovuje. Reformu zdravotnictví směrem k právnímu státu si musí každý pacient zařídit sám – tím, že se seznámí se svými právy, příště se odmítnout nenechá a nebude si platit to, co může na žádost dostat schváleno od pojišťovny. Když nejsme schopni zvolit si takové politiky, kteří by zajistili automatické dodržování práva institucemi placenými z našich daní, musíme si to odpracovat sami. Pro vážně nemocné v současném českém zdravotnictví proto obzvlášť silně platí: Když všechno selže, čtěte zákon!
Dnes jsem se byl podívat do pořadu Máte slovo, tentokrát jen jako divák. Tento díl byl postavený na příběhu pacienta s rakovinou, jehož léčbu neschválila pojišťovna, takže rodina musela za léky zaplatit hodně přes milion korun. Takové případy s kolegy a pacientskými sdruženími pravidelně řešíme, už po několik let. Mají celkem jednoduchý algoritmus:
Buď jde o lék mající stanovenou úhradu, tedy ze zákona nárokový. Pokud se ho pacient nemůže z jakéhokoliv důvodu dobrat, žádá pojišťovnu o zajištění dostupnosti léčby, případně ji na splnění této povinnosti žaluje. Pokud pojišťovna prokáže, že péči řádně nasmlouvala, ale smluvní nemocnice bezdůvodně pacienta odmítla, žaluje se na splnění ta nemocnice. Simple, dear Watson! Funguje to někdy dokonce i bez žaloby, stačí splnit „bobříka znalosti práva“ a být připraven právo použít.
Nebo jde o lék, který úhradu dosud nemá, případně pacient nesplňuje její podmínky; v takovém případě pacient požádá revizního lékaře o výjimečnou úhradu podle § 16 zákona o zdravotním pojištění. Pokud jde o jedinou možnost léčby, revizní lékař žádost schválí. Pokud o jedinou možnost nejde, žádost zamítne a uvede, jakou jinou hrazenou léčbu může pacient využít. Revizní lékař někdy rozhodne opožděně nebo absurdně, ale to lze spravit urgencí, odvoláním nebo soudní žalobou. Není to o moc složitější, než žádat o stavební povolení na garáž, je to standardní správní řízení. Úspěchu lze zdařilo dosáhnout i u velmi drahé léčby, pokud byla jedinečná. Jak to? Protože zákon na to přiznává nárok.
V Máte slovo však opět úředníci a lékaři hodinu diskutovali o tom, že „zákon není jednoznačný“, že „se musí pracovat na tom, aby se změnil“, že „v systému není dost peněz na všechno“, že lékaři „jsou nuceni nepředepisovat nákladné léky“ a podobně. Rolí úředníka ovšem není špekulovat o tom, jestli je zákon dobrý nebo špatný; úředník má zákon dodržovat a naplňovat. Rolí a jediným smyslem existence právníků je zákon uplatňovat a vymáhat; je-li příliš obecný, musí ho umět vyložit podle standardních pravidel vyučovaných na fakultě a obhájit si svůj výklad před soudem, ne si planě stěžovat, že by radši nějaké hezčí a jednodušší paragrafy. Rolí pojišťovny není vymezovat nárok pacienta, ale řádně zajišťovat úhradu všeho, co jí zákon popisuje jako péči hrazenou, a to pokud možno co nejúspornějším nákupem. A rolí lékaře je správně navrhnout svému pacientovi léčbu, nikoliv si hrát na Boha a ekonoma v jedné osobě a rozhodovat, kterým pacientům se přidělí a kterým se nepřidělí. Pokud jsou pravidla úhrad léčby, nastavená Parlamentem v zákoně, ekonomicky neudržitelná, je jen na Parlamentu, aby je změnil. Než se tak stane, musí být dodržován v podobě, ve které je dnes, a to vůči každému jednotlivému pacientovi.
Nepotřebujeme nové zákony. Ty stávající jsou dostatečné. Jsou dokonce i vymahatelné. Problém je, že nejsou vymáhané.
Bohužel, i tato diskuse ukázala, že pacient nalezne při hájení svých práv pomocnou ruku nejsnáze na konci svého vlastního ramene – nebo, s trochou štěstí, v dobře fungujícím pacientském sdružení, které mu k tomu vytvoří návod. Chaos ve zdravotnictví a rutinní nedodržování zákonných nároků se v dohlednu nezmění, asi proto, že to kromě pacientů všem vyhovuje. Reformu zdravotnictví směrem k právnímu státu si musí každý pacient zařídit sám – tím, že se seznámí se svými právy, příště se odmítnout nenechá a nebude si platit to, co může na žádost dostat schváleno od pojišťovny. Když nejsme schopni zvolit si takové politiky, kteří by zajistili automatické dodržování práva institucemi placenými z našich daní, musíme si to odpracovat sami. Pro vážně nemocné v současném českém zdravotnictví proto obzvlášť silně platí: Když všechno selže, čtěte zákon!