Mt 5:13 Vy jste sůl země; jestliže však sůl pozbude chuti, čím bude osolena? K ničemu již není, než aby se vyhodila ven a lidé po ní šlapali.
Adam Vojtěch na ministerstvu zdravotnictví selhal. Ne proto, že byl právník, ale proto, že právníkem být přestal.

Fáze naděje

V roce 2014 vypadalo Ministerstvo financí jako místo, kde není ostuda pracovat. Jako náměstci přišli lidé jako Lukáš Wagenknecht nebo Simona Hornochová, zdravotnické oddělení se pustilo do kontrol dávných nešvarů ve zdravotních pojišťovnách, vše koordinoval mladý referent Mgr. Vojtěch. Zdravotnictvím sice nedotčený, ale absolvent dobré právnické školy, příjemného vystupování, s potřebnou razancí.

Fast forward to 2018. Mgr. Vojtěch, nyní již s MHA za jménem, nastupuje na zdravotnictví, s ideálními předpoklady dát ho do pořádku. Fungující ekonomika, výrazná parlamentní většina, podpora premiéra, absence „dluhů“ vůči zákulisním hráčům ve zdravotnictví. Skvělá pozice pro tvrdá, ale naléhavě potřebná opatření. Narovnat úhrady tak, aby peníze šly za pacientem a nemocnice dostávaly stejné platby za stejnou práci. Prověřit rozdávání peněz pojišťovnami skrz individuální smlouvy se spřátelenými poskytovateli. Odbourat nelegální praktiky a obcházení veřejných zakázek při nákupu léků a materiálu. Omezit nepotismus a melouchaření ve státních nemocnicích. Vyhnat lobbyisty z ministerských komisí a nahradit je profesionální státní správou. Všechny tyto nešvary nový ministr jako dobrý právník rozpoznal, slovně tepal a sliboval nápravu.

Fáze zklamání

Sliby se slibují, blázni se radují. Do roka po nástupu se ministr obklopil poradci z prostředí lobbyingu a postupně jim rozdal místa ve státních organizacích a správních radách. Lékovou politiku začal reálně tvořit nikdy nikým nevolený politický náměstek, výstupem byla série epic fails jako pokus udržet ceny léků mimo veřejnou kontrolu skrz memorandum s farmafirmami nebo opakovaný selhavší pokus protlačit přes Parlament monopolizaci lékového trhu skrz tzv. emergentní systém. Vynález „neadresných bonusů“ umožnil pokračovat v dělbě provizí mezi farmafirmami, distributory a vybranými nemocnicemi, na úkor zdravotního pojištění. Dodavatelé zdravotnických prostředků dostali svoji novelu zákona, která zafixovala ceny, určené kuloárními dohodami v pracovních komisích ministerstva a narychlo "přeprasené" přes poslance do zákona (o něco později poslanci zjistili, že nechtěně ze zákona vyhodili příspěvek na brýle pro seniory). Na úrovni ministerstva se přemnožily různé komise, složené z neúředních osob, a na místo práva se opět začalo o penězích daňových poplatníků rozhodovat skrz „umění dohodnout se“. Úhradová vyhláška nadále rozděluje peníze dle „historické reference“ – bohatí zbohatli, chudí v regionech chudými zůstali. Audit smluv a úhrad na VZP vyzněl do ztracena. Volby do orgánů zdravotních pojišťoven se navzdory nálezu Ústavního soudu podařilo ministerskému týmu znefunkčnit, což uvidíme již za dva týdny ve volbách do Správní a Dozorčí rady ČPZP, největší zdravotní pojišťovny hned po VZP. Většinu z toho Adamu Vojtěchovi nekázal ani Andrej Babiš, ani hnutí ANO, ani ČSSD nebo komunisti, šlo o práci jeho vlastního týmu.

Adam Vojtěch se tak za tři roky ve funkci z nadějného právníka-reformátora stal jen odvarem předchozích ministrů-bafuňářů – a to odvarem slabým, neboť neměl ani jejich autoritu, ani schopnosti. Tím více se stával závislým na svých poradcích, kteří sami nepřekročili stín „šnajdroidů“ (pamatujete ten pojem z časů boje ANO proti korupci?). Dokud šlo neřešené problémy zalepit desítkami miliard, které do rozpočtu zdravotnictví odváděli daňoví poplatníci, vše jakžtakž fungovalo. Ale náraz typu COVID-19 neměl ministr a jeho tým šanci ustát – s epidemií se nejde domluvit, v té je nutno stát účinně a po právu řídit. Chaotická opatření proti koronaviru z jara, sestřelená správním soudem, byla jen jedním z mnoha důsledků neschopnosti ministra vybudovat si za tři roky fungující úřad.

Ztráta respektu

Mou osobní úctu tento ministr pozbyl ve dvou momentech. První je o mnoha penězích i životech, byť zní suše a teoreticky. Ministr zkraje roku 2019 bil na poplach v médiích, že kdyby uspěli senátoři, kteří podali stížnost k Ústavnímu soudu na neférové úhrady ve zdravotnictví, tak se může zhroutit celý systém úhrad zdravotní péče. Ministr-právník prostě nemůže obhajovat systém úhrad, který funguje jen díky porušování Ústavy a v případě prosazení základních práv skrz soud se rozsype. Dobrý právník ví, že není žádného porušování práva bez obětí. Ministr, který při nástupu přísahal na Ústavu, musí zajistit, aby byla dodržena, a úhradový systém přepracovat - ne někdy v budoucnu, ale hned ve své první úhradové vyhlášce. Být slušný k slabým a historicky podfinancovaným - i za cenu tvrdého přístupu k bohatým a mocným, kteří z "dohodnutých" pravidel dlouhodobě tyjí. V krajských volbách by to hnutí ANO přidalo aspoň pět procent, takto si zásluhu na pojmenování a nápravě dvacet let známých křivd připíší senátoři, veskrze opoziční.

Druhý moment, důležitější, byl o jediném životě, navíc potenciálním. Především kvůli úhradové vyhlášce loni zkrachovala nemocnice v Rumburku, porodnice tam ale zanikla už v roce 2017. Od té doby nebyla v 50-tisícovém šluknovském výběžku zajištěna předepsaná 60-minutová dostupnost základní nemocniční péče - do Děčína i do České Lípy je to přes hory daleko. Ministr to nemohl nevědět, lidé kvůli tomu demonstrovali na náměstí. Na zdravotním výboru Sněmovny vystoupil místní občan s příběhem rodičky, která v zimě nestihla dojet do porodnice v Děčíně a plod se nepodařilo zachránit navzdory dobré práci lékařů. Dodnes si pamatuji moment, když občan domluvil a a předsedkyně výboru se přítomného ministra zeptala, co on na to - roztažené dlaně do gesta "dávám od toho ruce pryč", následovaná projevem ve smyslu, že je to věc Ústeckého kraje, pojišťoven, prostě kohokoliv jiného než ministra, na Výbor to ani nepatří. Nesmysl. Občané mají z Ústavy právo na život a ochranu zdraví, stát má tomu odpovídající povinnost a ministr musí zajistit, aby byla naplněna. Jak výsledku dosáhne, je jeho volba - může nařídit nápravu pojišťovnám, domluvit se s krajem či obcí, nebo třeba v místě potřeby vybudovat přímo řízenou nemocnici státu - ale ruce pryč od porušování základních práv dát nesmí, to se na právnické fakultě učilo v druháku. Na Šluknovsku není zákonná dostupnost péče zajištěna dodnes a odstoupivšího ministra není větší škoda než pacientů, které tyto poměry budou stát zdraví nebo život.

Závěrem ze síně tradic

Na fakultě nás učili o dávno mrtvých římských právnících, tehdy jsme nevěděli pořádně proč, s věkem na to přicházíme. Po jednom z nich se dochoval citát: "Si a iure discedas vagus eris et erunt omnia omnibus incerta" - pokud sejdeš z cesty práva, staneš se bloudem a vše se pro všechny stane nejistým." Důležitá větička. K čemu je právník, když sejde z cesty práva? Zmenší se na přehnaně ambiciózního kravaťáka s dobrou angličtinou, kterých je kolem kopírek v poradenských firmách třináct do tuctu. Adam Vojtěch po příchodu na ministerstvo postupně z cesty práva sešel, proto se stal (navzdory perfektnímu outfitu) vágusem - bloudem a v úhradách i v řízení státu v epidemii zanechal chaos.

Snad, pro férovost, kvůli zákulisním tlakům v 330-miliardovém resortu, od určitého momentu nešlo zůstat ministrem zdravotnictví a současně se nezpronevěřit principům zákonnosti a vlády práva. V takové volbě zvolil jiný právník a ministr, Robert Pelikán, odchod z politiky. Adam Vojtěch na ministerstvu setrval bez ohledu na svou postupující právní i věcnou bezmoc. Nedopadlo to dobře. Budiž to mementem pro jeho nástupce.