Premiér Babiš anoncoval na středu vyhlášení nouzového stavu. Opatření proti COVID-19, která zasahují do základních práv a do chodu ekonomiky, jsou projevem moci. Ukážeme si, kdo touto mocí smí disponovat podle Ústavy, kdo s ní dosud nakládal reálně, a co na pravidlech této „hry o trůny“ změní vyhlášení nouzového stavu.

Rozcvička: Může kocour Micík rozhodovat o základních právech občanů?
Nemůže. Ani kdyby o o koronaviru věděl díky rozhovorům s profesorem Flegrem úplně všechno. Právo nařizovat jiným, co musí nebo nesmí, není otázka odbornosti, znalostí ani akademické pozice. Pravomoc nakládat s mocí přiděluje Ústava ČR, která i v epidemii stanoví „who is to be master“.
Za minulý půlrok jsme udělali zkušenost se dvěma režimy zásahů do práv:
- Opatření vydávaná vládou v režimu nouzového stavu
- Opatření vydávaná Ministerstvem zdravotnictví podle zákona o ochraně veřejného zdraví (ZOVZ)
Nouzový stav zatím nemáme, začneme proto tím druhým.

REŽIM ZÁKONA O OCHRANĚ VEŘEJNÉHO ZDRAVÍ

Jeden ministr vládne všem, jeden jim všem káže
Jeden všechny přivede, do lockdownu sváže. Ale jen kdyby soudy koukaly stranou.
Režim ZOVZ dává ministru zdravotnictví pravomoc činit protiepidemická opatření, která vydává na základě vlastního uvážení – nepotřebuje ani souhlas vlády, ani Parlamentu. ZOVZ zdánlivě stanoví tuto pravomoc velmi široce, § 69 ZOVZ ve výčtu toho, co může ministr udělat, uvádí i dosti vágní „zákaz nebo nařízení další určité činnosti k likvidaci epidemie nebo nebezpečí jejího vzniku“. Zdánlivě tedy může ministr vydat dle ZOVZ libovolně tvrdý zákaz vycházení nebo omezit provoz maloobchodu a služeb.
Městský soud v Praze ale v dubnu této pravomoci nakreslil hranici, když zrušil opatření ministra Vojtěcha o zákazu vycházení, omezení maloobchodu a služeb. Soud přitom konstatoval, že jediný ministr nemůže ani v epidemii činit „plošná a razantní opatření“, tyto velké zásahy do práv by musela činit vláda, a to v režimu nouzového stavu.

Mocenské souvislosti
Výrok soudu považuji za rozumný a potřebný, protože:
- U opatření dle ZOVZ neexistuje nad ministrem zdravotnictví dostatečná kontrola. Nepotřebuje souhlas vlády, tedy ostatních ministrů včetně koaličních, ti mohou jen smutně přihlížet; odvolat ministra lze jen v součinnosti premiéra a prezidenta.
- Volený parlament může taktéž jen přihlížet, resp. ministra pouze planě interpelovat, což je reálně k ničemu. I kdyby parlament vyslovil nedůvěru vládě, ministr zdravotnictví by mohl klidně opatření vydávat dál, i v demisi.
- Kdyby svým opatřením ministr zdravotnictví reálně zasáhnul či ovlivnil konání voleb, což si v případě epidemie lze bez větší fantazie představit, tak by bylo občanům znemožněna cesta, jak se vlády (potažmo jejího člena – ministra zdravotnictví) zbavit, což by otevíralo nežádoucí skulinu směrem k diktatuře.
- V neposlední řadě, ZOVZ nepamatuje na náhradu škody, kterou ministerská opatření způsobí; ministr by tak mohl opatřeními zlikvidovat celá odvětví ekonomiky bez jakékoliv ochrany majetku těch, kteří tím byli dotčeni.
Nový ministr pan profesor Prymula tento výrok soudu zjevně respektuje, což lze ocenit. Patrně proto, pokud hodlá výrazněji omezit volný pohyb, navrhoval vládě vyhlášení nouzového stavu. Kdyby volný pohyb zakázal sám, soud by mu takové opatření po žalobě kteréhokoliv občana s vysokou pravděpodobností zrušil.

REŽIM NOUZOVÉHO STAVU

Větší vládní a parlamentní kontrola
Pro „opravdu velké“ krize předvídá Ústavní zákon o bezpečnosti ČR režim nouzového stavu. Ten funguje následovně:
- Nouzový stav vyhlašuje vláda jako celek (při nebezpečí z prodlení tak může učinit i premiér s tím, že vláda to musí do 24 hodin schválit).
- Vláda by měla v aktu vyhlášení nouzového stavu aspoň v hrubých rysech označit, do kterých základních práv a svobod bude zasahováno (např. do svobody pohybu nebo do práva na podnikání).
- Vláda musí neprodleně o vyhlášení nouzového stavu informovat Poslaneckou sněmovnu. Sněmovna může nouzový stav zrušit. Nouzový stav nemůže trvat déle než 30 dnů.
- Už při vyhlášení nouzového stavu, nebo kdykoli poté, může vláda vydat konkrétní krizová opatření (např. uzavření škol, zákaz setkávání více než 10 lidí aj.). Kdykoliv se ale krizová opatření přestanou Sněmovně líbit, může vládě nouzový stav zrušit, s čímž padnou i v jeho rámci vydaná opatření.
- Tato „prováděcí“ krizová opatření mají patrně charakter „jiných právních předpisů“, proto je může předložit k přezkumu přímo Ústavnímu soudu například skupina 10 senátorů, 25 poslanců, ombudsman či zastupitelstvo kraje.
- Pokud z konkrétních krizových opatření vydaných za nouzového stavu vznikne komukoli škoda (která nepochybně vznikne), nahrazuje se postupem dle Krizového zákona. Vláda proto musí teoreticky zvažovat i ekonomický kontext svých opatření, nechce-li zruinovat státní rozpočet na těchto náhradách.

Mocenské souvislosti – proč opozice protestuje?
Z ústavněprávního hlediska je režim nouzového stavu vhodnější, než by bylo vydávání plošných opatření „pouhým“ jedním ministrem, neboť umožní mnohem silnější demokratickou zpětnou vazbu:
- O opatření rozhoduje vláda ve sboru – mohou se k nim tedy vyjádřit i další ministři, jejichž resorty budou dotčeny (školství, finance, průmysl a obchod…), ministr zdravotnictví je jen jeden z hlasujících. Zohlední se tedy i nezdravotnický kontext.
- Sněmovna získává možnost zrušit příliš přísná či nevhodná opatření tím, že rozhodne o zrušení nouzového stavu jako celku. To by u opatření podle ZOVZ činit nemohla.
- Premiér bude muset s nouzovým stavem před Sněmovnu předstoupit, opozice jej tedy bude moci průběžně „grilovat“, zejména upozorňovat na případné nelogičnosti a legislativní nedokonalosti v opatřeních (kterých byla na jaře spousta)
- I přehlasovaní opoziční poslanci či senátoři budou moci snadno poslat konkrétní krizová opatření k přezkumu soudem – což je důležité zejména pro případ, že by opatření fakticky zasáhla volby.
Nedává mi tedy příliš smysl, proč opozice proti využití režimu nouzového stavu, ústavněprávně korektního, nyní protestuje. Oproti režimu „vše vydává Prymula dle ZOVZ“ se totiž možnosti parlamentní kontroly rozšíří, ne oslabí. Odpor opozice by dával smysl jen tehdy, pokud by považovala současné hrozby za málo významné a zvažovaná opatření za nepotřebná – to ale od žádné z opozičních stran nezaznělo.

POLITICKÉ SOUVISLOSTI
Osobně si nemyslím, že by aktuální vládní činitelé plánovali zavést diktaturu nebo situaci vážněji zneužít. Přesto je zajímavé modelovat, jaké možnosti dával režim opatření dle ZOVZ a jaké možnosti dává nouzový stav, z hlediska politické moci a odpovědnosti.

Duben: „Veškerá opatření vydává Vojtěch“
Pokud by na jaře pravomoc vydávat jakákoliv opatření zůstala ministru Vojtěchovi, jak bylo zvažováno těsně před rozsudkem správního soudu, reálnou kontrolu nad státem a ekonomikou by nabyl premiér Babiš (předpokládejme, že pan Vojtěch dělal jen co se mu řeklo). Pan Hamáček i další koaliční ministři by se ocitli na vedlejší koleji, stejně tak prezident i Parlament. K čemu by to bylo premiérovi dobré? „Vítězem nad jarní epidemií“ by se stal mediálně Vojtěch a ANO. Nadto by ministr (resp. premiér) dostal do ruky možnosti rozhodovat, která odvětví budou znovuotevřena „teď“ a která „až potom“ – což v paralelní hře podnikatelů a oligarchů představuje nemalou ekonomickou páku. Ministr Vojtěch sice uspěl ve volbách 2017 a byl tedy politikem, ale vyvodit vůči němu osobně politickou odpovědnost z případných špatných opatření by bylo spíše iluzorní.

Září: „Veškerá opatření vydává Prymula“
Pokud by nyní pravomoc vydávat jakákoliv opatření připadla ministru Prymulovi, nastala by paradoxní situace, kdy by reálnou vládu nad ekonomikou i základními právy získal člověk „z ulice“ (bez urážky – míněno z hlediska, zda byl někým volen). Pan Prymula se voleb neúčastnil, kromě dávné zvažované kandidatury za SPOZ, jeho moc je tedy odvozena výhradně z toho, že si ho vybral premiér a jmenoval prezident. A pokud by se oba tito pánové nerozhodli jinak, veškerou moc skrz opatření dle ZOVZ by nadále držel on. Reálně, ministr Prymula by se mohl vzbouřit dokonce i Babišovi, pokud by Zeman využil svého „zažitého práva“ neodvolat ministra nebo nejmenovat až do voleb jeho nástupce, což by mohl i vcelku důvěryhodně odůvodnit nutností nepřepřahat za epidemie. Ze stejného důvodu by bylo neúčinné i vyslovení nedůvěry vládě. Kdyby šlo řídit stát opatřeními dle ZOVZ, reálná moc by skončila u tandemu Zeman-Prymula, přičemž z hlediska politické odpovědnosti prezident již znova kandidovat nemůže a pro Prymulu jako nestraníka by teoreticky mohly být preference ANO či kterékoliv jiné strany zcela lhostejné. A situace, kdy opatření se stamiliardovým dopadem může činit osoba bez politické odpovědnosti, není nikdy dobrá. Znovu, to nepíšu proto, že bych konkrétně pana Prymulu považoval za potenciálního diktátora – právo funguje obecně.

Říjen: „Nouzový stav do konce epidemie“
Proto považuji plánované vyhlášení nouzového stavu za v zásadě příznivou zprávu. Opatření v něm činěná budou pod dohledem Sněmovny, včetně zástupců opozice (kteří zde rok před volbami získají svůj Rhodos, na němž budou moci ukázat, zda umějí skákat). Pokud dobře zvolíme senátory a zastupitelstva krajů, budou nás moci chránit před excesy vlády svými podáními k Ústavnímu soudu. Premiér se nebude moci vyhnout odpovědnosti za řízení státu poukazem na to, že za vše špatné může „vyměnitelný“ ministr zdravotnictví. A podnikatelé získají větší naději na náhradu škod, což snad vládu povede ke střídmějšímu nakládání se zákazy a omezeními.

Závěrem
Za sebe bych byl nejraději, kdyby žádná epidemie nebyla. Pokud už je, dal bych přednost situaci, jaká je například ve skandinávských či jihoasijských státech, kde reakci na epidemii řeší vysoce profesionální, po léta budovaná hygienická služba, která se těší vysokému respektu veřejnosti i politiků a ti do její práce nemluví. Pokud nám ovšem ani toto není dáno v důsledku dlouholeté personální devastace resortu zdravotnictví a pokud je zároveň ve společnosti konsensus, že nějaká opatření potřebujeme, potom zůstává nejmenším zlem dodržet postup dle Ústavního zákona o bezpečnosti ČR – tedy nouzový stav. Koneckonců, dodržet Ústavou dané postupy je správné za všech okolností.