Farmakognozie je vědní obor, který se zabývá léčivými prostředky přírodního původu. Nejčastěji se termínem myslí využití léčivých rostlin, termín ovšem zahrnuje i látky živočišného a minerálního původu.

Ačkoliv je využívání rostlinných prostředků k léčení staré jako lidstvo samo, podrobnější informace máme především ze starověku. První civilizace, po které nám zůstaly rozsáhlé záznamy o léčivých přípravcích, je starověká Čína. Popisy pocházejí zejména z pátého až třetího tisíciletí před našim letopočtem a největšího rozkvětu jejich užívání dosáhlo pravděpodobně během dynastie Jin (kolem 1500 př.n.l.).

Další významnou civilizací, po které se zachovaly četné popisy léčivých přípravků, je Egypt. Rovněž pocházejí zejména z období kolem roku 1500 př.n.l. a popisují například užití mateřídoušky, pelyňku, fenyklu, jalovce a dalších rostlin. Na hliněných tabulkách z Mezopotámie se pak zachovaly zmínky o užívání opia nebo ricinového oleje.

Dalším obdobím rozvoje se stala antika. V antickém Řecku přírodní léčivé prostředky využíval například „otec medicíny“ Hippokrates (460–370 př.n.l). Theofrastos (371–287 př.n.l.) se pak stal autorem pravděpodobně prvního herbáře.

V antickém Římě pak působil lékař, lékárník a botanik Pedanius Dioscorides (40–90 n.l.), který napsal dílo De Materia Medica, pětidílnou encyklopedii bylinného lékařství. Toto dílo značně předběhlo dobu a bylo využíváno jako lékopis dlouhých patnáct set let, tedy až do začátku novověku. Ve svém díle popsal například užití vrbové kůry v léčbě bolesti. Z vrby byl později získán salicin (od latinského salix – vrba), od kterého vedl již jen krůček ke kyselině acetylsalicylové, která se užívá proti bolesti a horečce dodnes.

Dalším významným zástupcem je slavný lékař Galén (129–216 n.l.), který experimentoval s mícháním rostlinných přípravků, kterým se někdy na jeho počest říká „galenika.“

Ve středověku došlo v Evropě k zásadnímu úpadku medicíny celkově a zejména i praktikování bylinkářství. Naopak v tomto období dochází k prudkému rozkvětu islámské medicíny, která navázala na řeckou tradici. Středověkou islámskou medicínu si asi každý spojí se slavným lékařem Avicennou (980–1037), který je považován za otce moderní medicíny. V Evropě došlo ke vzkříšení medicíny a užívání bylin až počátkem novověku.

K opravdovému rozvoji studia rostlinných prostředků ovšem došlo až začátkem 19. století a začalo docházet k prvnímu izolování účinných látek z rostlin. Příkladem může být například morfin (1803), atropin (1819) nebo kokain (1860). Z psychedelik pak můžeme zmínit meskalin izolovaný roku 1896. Na samém konci 19. století pak přišlo první získávání léčivých přípravků syntetickou cestou. Například roku 1899 byla syntetizována již zmíněná kyselina acetylsalicylová.

Ve dvacátém století došlo k útlumu studia léčivých rostlin a začala éra syntetických léčiv, což znamená látek, které se v přírodě nevyskytují. Na druhou stranu rostliny byly stále vnímány jako potenciální zdroje sloučenin, od kterých se dají nové syntetické látky odvozovat. K návratu k rostlinným léčivým přípravkům došlo až na přelomu 20. a 21. století, kdy se zvýšilo nejen jejich využívání, ale zejména míra jejich zkoumání.

Navzdory tomu, že naše civilizace využívá syntetické léčivé přípravky, dle Světové zdravotnické organizace (WHO) je na světě stále 70–80% populace odkázáno právě na přírodní léčivé prostředky. To si asi málokdo uvědomuje, protože žijeme v něčem, čemu říkám „evropsko-americká informační bublina“, která nám umožňuje ignorovat dění ve světě. K tomuto zjištění jsem dospěl po pobytu v Jižní Americe a Indii.

Při studiu medicíny jsem pak zjistil, že přírodní látky jsou obsaženy v mnoha hromadně vyráběných léčivých přípravcích a další velká část účinných látek je sice syntetická, ale byla od přírodních látek odvozena. V Lékopise českém je uvedeno mnoho rostlinných přípravků, které mají status léčivého přípravku a najdeme je pod ATC skupinou V11. Mohlo by se to zdát jako drobnost, ale podle mého názoru se jedná o poměrně zásadní věc. Nechci dělat reklamu konkrétnímu produktu, tak řekněme, že si v lékopisu najdeme léčivý přípravek „Čaj z květu bezu černého.“

Čaj z květu bezu černého si můžeme koupit v jakémkoli obchodě od mnoha výrobců. Nikdo vám ovšem nedokáže zaručit, z čeho je ten čaj reálně vyroben co do obsahu léčivých látek, kontaminace a podobně. Spadají totiž buď pod „potraviny pro zvláštní výživu“ nebo pod „doplňky stravy“.

Kontroly se provádějí minimálně a neexistují žádné normy ani pro obsah vlastní drogy, natož pak třeba účinných látek. Pokud si ovšem v lékárně koupíme čaj, který je registrován jako léčivý přípravek, pak musí mít stanovený obsah drogy, účinné látky, splňovat udávanou čistotu apod. Kontroly provádí Státní ústav pro kontrolu léčiv (SÚKL). Také u těchto přípravků funguje farmakovigilance, tedy sledování a zkoumání nežádoucích účinků, kterou v České republice provádí SÚKL, v Evropě EMA (Evropská léková agentura – European Medicines Agency) a celosvětově pak Světová zdravotnická organizace (WHO).

Co se pak týká nových léčiv přírodního původu, můžeme uvést celou řadu léků na diabetes mellitus 2. typu, lidově řečeno cukrovky. K léčbě se používá skupina léčiv souhrnně označovaného jako PAD (perorální antidiabetika) a velká část z nich je přírodního původu. Například skupina inhibitorů SGLT2 byla odvozena od phlorizinu, což je flavonoid obsažený v kůře a listech jabloně.

Další přírodní látky, které asi každého napadnou, ve spojitosti s přírodním původem, jsou antibiotika. Například peniciliny a cefalosporiny jsou odvozené od produktů plísní. Paradoxně další antibiotika byla získána z bakterií, konkrétně z rodu Streptomyces, ze kterého byla získána skupina zvaná antracykliny. Stejně tak makrolidy byly původně zcela přírodní látky, ačkoliv dnes se spíš využívají jejich syntetické deriváty. Ve spojitosti s rozvojem rezistence bakterií na současná antibiotika narůstá potřeba nových skupin antibiotik.

V laické veřejnosti je velice populární diskuze nad antibiotickým využitím česneku, cibule, křenu nebo zázvoru. Účinné látky těchto rostlin mají sice silný antibiotický efekt, který je prozkoumán, ovšem jejich medicínské použití není možné, protože v potřebných koncentracích vykazují silné toxické účinky. Jinými slovy by sice zabily bakterie, ale člověku by také výrazně ublížily.

Při život ohrožujícím otoku mozku je indikováno užití mannitolu, což je sacharid poprvé izolovaný z jasanu zimnáře (Fraxinus ornus). Na podporu dýchání se běžně v nemocnicích podává teofylin a jeho deriváty. Teofylin byl původně získáván z čajovníku čínského (Thea sinensis).

Další obor medicíny, kde se rutinně používají rostlinné látky nebo jejich blízké deriváty je onkologie. Mezi velice rozšířená cytostatika užívaná v léčbě solidních nádorů patří vinca-alkaloidy původně získané z barvínku menšího (Vinca minor). Podobně je na tom skupina taxanů původně získaných z tisu.

Poměrně nově se v medicíně rozvíjí směr imunomodulace, ve které se uplatňují například beta-glukany, což jsou přírodní látky a jejich syntetické deriváty. Přírodními zdroji beta-glukanů jsou zejména houby jako například houževnatec jedlý nebo hlíva ústřičná.
Dalšími přírodními látkami jsou například léčiva na ovlivnění množství tuků v krvi, tzv. statinů, které jsou rovněž produkty plísní – lovastatin z Aspergillus terreus nebo mevastatin z Penicillium citrinum.

V psychedelickém výzkumu se dnes vyskytují syntetické látky, ale při bližším pohledu zjistíme, že u většiny z nich se dají snadno vysledovat jejich přírodní předci. Nejrozšířenějším psychedelikem užívaným ve výzkumu je bezesporu LSD. Aktuálně je v běhu nebo se v nejbližší době rozběhne přes sto výzkumů s celkovým počtem subjektů přes šest tisíc. LSD je sice syntetická látka, ale řadí se mezi námelové alkaloidy původně pocházející z houby paličkovnice nachové (Claviceps purpurea) a je blízce příbuzné se zcela přírodním psychedelikem LSA. Dalším zkoumaným psychedelikem je psilocybin, ačkoliv v porovnání s LSD je počet studií a zařazených subjektů poměrně nízký. Jedná se o čistě přírodní látku pocházející z hub rodu Psilocybe.

V poslední době se uvažuje o experimentálním využití psychedelického tryptaminu 5-MeO-DMT, který se vyskytuje v sekretu žab čeledi ropuchovitých (např. Bufo alvarius) nebo ve velkém množství rostlinných rodů, např. Anadenanthera nebo Diplopterys.

Také se pracuje s atypickým psychedelikem Salvinorinem A, který pochází z šalvěje divotvorné (Salvia divinorum). Působí na kappa opioidní receptory, a tedy existuje snaha od něho odvodit léky proti bolesti působící na opioidní receptory, které by ovšem nezpůsobovaly závislost.

Stále jsou objevována zajímavá přírodní psychedelika. Například na konci devadesátých let objevili manželé Alexander a Ann Shulginovi psychedelické tryptaminy v mořských houbách. Jednalo se o 5-bromo-DMT a 5,6-dibromo-DMT v houbách Smenospongia aurea, Smenospongia echina a Verongula rigida. Zmíněné psychedelické tryptaminy jsou stále málo prozkoumané.

Ačkoli by se mohlo zdát, že dnešní medicínu ovládá čistá syntetika, není to pravda. Většina dnes v medicíně užívaných látek nejsou sice přírodní látky, ale jsou od nich chemicky odvozeny a jsou s nimi velice blízce příbuzné. Spousta léčiv jsou pak čistě přírodního původu a velké množství čajových směsí nebo rostlinných extraktů je v České republice dokonce chápáno a legislativně ošetřeno jako léčiva.

Stejně tak existuje přes tisíc klasických psychedelik, z čehož drtivá většina jsou zcela syntetické látky. Navzdory tomu mají nejblíže ke klinickému využití přírodní látky nebo jejich blízce příbuzné deriváty.

Například v Amazonii roste velké množství neprozkoumaných rostlin a v již objevených rostlinách stále známe jen málo účinných látek. V současné době se na tuto oblast upíná pozornost mnoha univerzit a na výzkum je vyčleněno poměrně velké množství grantů. Vědci tam jezdí zkoumat rostliny a ptát se tamních curanderos na jejich recepty a vědění. Bohužel stále západní civilizaci zajímá více ropa a vzácné kovy pod kořeny stromů a nohama lidí.


Vojtěch Cink
Česká psychedelická společnost
23. 9. 2018