Už od pradávna hrály ropuchy důležitou roli v lidské mytologii a medicíně. V mnoha kulturách měly žáby rituální význam a žabí jedy byly považovány za všelék.

Žáby rodu Bufo

Rod Bufo obsahuje přibližně dvě stě zástupců. Sekrety jednotlivých druhů se mezi sebou liší obsahem látek. Mezi látky obsažené v sekretu patří i dvě velmi potentní psychedelika: 5-OH-DMT a 5-MeO-DMT. Zatímco bufotenin (5-OH-DMT) je obsažen v sekretu všech žab rodu Bufo, ropucha koloradská (Bufo alvarius) je jediná ropucha, u které bylo prokázáno 5-MeO-DMT, v sušeném žlázovém sekretu je ho obsaženo 5–15 %. Ropucha koloradská žije kolem hranice USA a Mexika, konkrétně v Arizoně (USA) a v poušti Sonora (Mexiko).

Ropuchy byly od pravěku znázorňovány v podobě piktogramů, maleb a malých sošek. Využívání ropušího sekretu bývá spojováno už s Homo neanderthalensis. Sekret byl používán k loveckým, věšteckým a rituálním účelům.

Tzv. doktrína znamení („doctrine of signatures“) je nejvíce spojená s řeckým lékařem a botanikem Pedaniem Dioscoridem a řeckým lékařem Galénem z Pergamonu. Doktrína říká, že pokud rostlina připomíná některou část lidského těla, může být použita na její léčbu. Později byla rozšířena i pro používání materiálu živočišného původu a ropuchy byly spojovány s pohlavními orgány a plodností obecně.

Kromě morfologie bývaly prý ropuchy spojovány s plodností díky svému životnímu cyklu, kdy je jejich aktivita spojená s jarem a jarními dešti. Obojživelníci mívají v mytologii silné spojení s životem, smrtí a bývají symbolem ženy.

Symbolickému významu také přispívá to, že ropuchy cyklicky mění kůži, a proto mají význam sebeobnovy. Ropuchy také tráví zimu hibernací, takže to vypadá, jako by na jaře vstávaly z mrtvých. Tyto aspekty života ropuch mohly dávné lidi fascinovat a mohou vysvětlovat jejich kulturní a rituální význam.

Olmékové (Mexiko) například užívali žáby B. marinus. Na jejich obřadním místě poblíž San Lorenza bylo objeveno velké množství ostatků těchto ropuch. Obecně bylo nalezeno velké množství artefaktů s vyobrazením ropuch, a to v Mexiku a Střední Americe. Jedná se zejména o malé sošky a nádoby. Nicméně ještě nikdy nebyla provedena chemická analýza těchto artefaktů, takže není známo, zda byly nějak spojeny s konzumací ropuších sekretů.

Stejně tak neexistuje žádná nepřerušená tradice užívání sekretu Bufo alvarius a současná podoba užívání je produktem fantazie dnešních neošamanů, i když je inspirována jihoamerickými tradicemi užívání Bufo marinus, které ještě v minimální podobě přežívají v severní části Jižní Ameriky.

Ropuchy také hrály roli v symbolice vikingů a v jejich pohřebních výbavách byly objeveny bronzové sošky ropuch. Další tradice užívající ropuchy jako symbolu můžeme najít na Sibiři nebo v Tibetu. Ve středověku se pak můžeme setkat s ropuchami jako s alchymickými symboly nebo v rámci honů na čarodějnice.

Pokud odhlédneme od užívání ropuch k vyvolání změněných stavů vědomí, mají tito obojživelníci obrovské místo v lidovém léčitelství celého světa. Například v Číně se používal přípravek zvaný ch’an nebo kyushin – perorálně jako diuretikum, lokálně pak na bolest zubů a proti krvácení dásní. V této indikaci se nabízí jednoduché vědecké vysvětlení, a to přítomnost adrenalinu a noradrenalinu v sekretu, protože tyto látky slouží jako vazokonstrikční činidla (stahují cévy).

Od žabího jedu byl odvozen lék prodávaný v šedesátých letech ve Francii pod obchodním názvem BUFON. Měl sloužit jako hemostatikum a ke stimulaci adrenergních žláz.

Do moderního povědomí přivedl ropuchy Art Klebs na konci šedesátých let. Založil církev postavenou na užívání psychedelik, nazval ji The Neo-American Church a vydával newsletter pojmenovaný „Divine Toad Sweat.”

V roce 1984 pak Albert Most vydal knihu Bufo Alvarius: Psychedelic Toad of the Sonoran Desert, ve které odhalil existenci své církve nazvané „Church of the Toad of the Light.” Ve své knize kromě jiného popisuje, jak žábu chytit, jak z ní získat sekret a jak ho kouřit.

Sloučeniny obsažené v sekretu ropuch se dělí podle chemické struktury. První skupinou jsou tryptaminy, mezi které patří bufotenin a 5-MeO-DMT a které mají psychedelický efekt.

Druhou skupinou jsou pak bufadienolidy, které mají glykosidovou povahu. Vykazují srovnatelný účinek jako toxiny obsažené v náprstníku lékařském (Digitalis sp.). Ovlivňují iontové kanály v srdci, což může vést k arytmiím a potenciálně i k srdeční zástavě. Mezi tyto toxiny patří marinobufagin, proscillaridin, bufotalin a další.

Experimentálně bylo dokázáno, že ropuchy jsou přirozeně imunní jak proti vlastním toxinům, tak proti toxinům pocházejícím z rostlin rodu Digitalis. Stejně tak jsou hadi často imunní proti vlastním jedům. Takže až se vás dítě zeptá, co se stane, když se had kousne do jazyka nebo když ropucha olízne svůj jed, můžete je ujistit, že zůstanou živí a zdraví.

5-MeO-DMT

Ačkoli je 5-MeO-DMT samo o sobě schopno vyvolat odpověď na serotoninových receptorech, je v těle dále demethylováno na aktivní metabolit 5-OH-DMT (bufotenin). Až následně dochází k přeměně na neaktivní metabolity pomocí enzymu monoaminooxidázy A (MAO-A). 5-MeO-DMT bylo poprvé izolováno z kůry Dictyoloma incanescens. Zdroje 5-MeO-DMT se často používají jako přísady do ayahuascy.

Některé výzkumy ukazují, že 5-MeO-DMT by mohlo být syntetizováno v lidském těle, konkrétně v šišince (corpus pineale) a v sítnici. Rovněž bylo v malých množstvích detekováno v lidských tělesných tekutinách, konkrétně v moči, krvi a mozkomíšní tekutině.

5-MeO-DMT se požívá různými cestami: inhalačně, intravenózně, sublinguálně, intranazálně a spolu s inhibitory MAO i perorálně, například v rámci ayahuascy.

5-MeO-DMT má vysokou afinitu k serotoninovému receptoru 5-HT1A a je 4–10x potentnější než DMT. Bufotenin (5-OH-DMT) jako aktivní metabolit pak působí na 5-HT2A receptor, ke kterému má mnohem vyšší afinitu než 5-MeO-DMT.

Po vzoru ayahuascy se dnes často 5-MeO-DMT užívá s nejrůznějšími inhibitory MAO: s léky jako například moklobemid, nebo s extrakty z routy syrské (Peganum harmala) obsahujícími harmalové alkaloidy jako harmalin, harmin nebo tetrahydroharmin (THH).

Kombinace 5-MeO-DMT s inhibitory MAO vede k příznakům serotoninové toxicity, resp. serotoninovému syndromu. Serotoninový syndrom je potenciálně život ohrožující stav projevující se vysokým krevním tlakem a tepovou frekvencí, silným pocením, poruchami vědomí až bezvědomím, poruchami svalové koordinace až křečemi, zvýšenou teplotou až horečkou a průjmem.

Bufotenin (5-OH-DMT)

Bufotenin je psychedelikum asi nejvíce zatížené mýty, polopravdami a dokonce vědecky posvěcenými nepravdami. Psychedelický efekt bufoteninu byl zpochybňován a dokonce se šířily fámy o jeho vysoké toxicitě. Bufotenin je ale samozřejmě poměrně potentní psychedelikum a jeho toxicita je poměrně nízká, resp. srovnatelná s ostatními klasickými psychedeliky.

K rozšíření těchto polopravd a nepravd jednak vedly naprosto metodicky chybné studie z padesátých a šedesátých let a především pak článek „Bufo Toads and Bufotenine: Fact and Fiction Surrounding an Alleged Psychedelic,“ který roku 1996 publikovali Thomas Lyttle, David Goldstein a Jochen Gartz. Cílem článku bylo vyvrátit mýty ohledně ropuch a bufoteninu, avšak zafungoval zcela paradoxně tak, že naopak některé mýty posílil nebo dokonce vytvořil. Například uvádí, že neexistuje žádný vědecký důkaz spojující bufotenin a psychoaktivitu.

Přesně opačný pohled má McBride, který v úvodu ke svému review z roku 2000 píše, že experimenty prokazují u bufoteninu stejnou psychoaktivitu jako u LSD nebo 5-MeO-DMT.

První pokus s bufoteninem se uskutečnil 12. října 1956 v Ohiu. V rámci tohoto experimentu byl bufotenin podán intravenózně čtyřem vězňům a výsledky byly publikovány roku 1957 v časopise Science. Mezi fyzické projevy patřil pocit svírání na hrudi, nevolnost, zrychlený tep, pocit sevření hrdla, svírání v břiše, rozšíření zornic, mírná bolest hlavy, návaly horka v obličeji, zvýšené pocení, ve velkých dávkách zvracení a nystagmus.

Subjekty popisovaly pseudohalucinace v podobě barevných teček a pruhů a popisovaly velké uvolnění a obtížnou koncentraci. Jako nezvratný důkaz psychedelického efektu považuji slova vězně, který řekl: „Slova nepřicházejí. Nedokážu popsat, jak se cítím.“ Někteří autoři se snažili vysvětlit vizuální projevy nedostatečným prokrvením zrakového nervu, nicméně tato slova se dle mého názoru nedají vysvětlit jinak než intenzivní psychedelickou zkušeností.

McLeod a Sitaran podali bufotenin intranazálně a nedošlo k žádnému účinku. Poté podali bufotenin intravenózně a nepozorovali žádné kardiovaskulární ani gastrointesticiální obtíže, které popsal Fabing a Hawkins. Naopak jasně potvrdili psychoaktivitu bufoteninu.

Zastánci teorie, že bufotenin není psychoaktivní, se opírali o to, že bufotenin neprochází přes hematoencefalickou bariéru (dále BBB). Průchodnost přes BBB se dá definovat pomocí několika faktorů - často se používá rozdělovací koeficient (partition coefficient). Rozdělovací koeficient psilocinu a 5-MeO-DMT je 3,30, zatímco u bufoteninu pouhých 0,06. Experimentálně bylo stanoveno, že hodnota 1,40 je minimálně potřebná k tomu, aby psychedelikum vyvolalo účinek u člověka, optimální hodnota je pak stanovena na 3,14.

Psilocin a bufotenin mají stejný sumární vzorec – jedná se o OH-DMT, v případě psilocinu je hydroxylová skupina na pozici čtyři, zatímco v případě bufoteninu na pozici pět. Tento zdánlivě drobný rozdíl má ale zásadní význam pro prostup hematoencefalickou bariérou, protože psilocin může vytvořit pseudocyklické uspořádání, které mu umožňuje snadno projít. Toto uspořádání není u bufoteninu možné.

McBride konstatoval, že vysvětlením psychedelického efektu bufoteninu by mohla být změna propustnosti BBB. Ta nastává například při vysokém krevním tlaku, typicky při hypertenzní krizi. Experimentálně je tohoto stavu dosahováno podáváním vasopresorů jako například adrenalinu. V těchto studiích bylo prokázáno, že při prudkém nárůstu krevního tlaku začne BBB propouštět i molekuly, pro které je běžně neprostupná, například albumin nebo fibrinogen.

Vliv zvýšení krevního tlaku však v případě bufoteninu nepřipadá v úvahu, protože po podání čistého bufoteninu nebylo nikdy zaznamenáno signifikantní zvýšení tlaku. Ovlivnění propustnosti BBB by tedy bylo nejpravděpodobněji způsobeno přítomnosti katecholaminů v ropuším sekretu. Například sekret ropuchy obrovské (B. marinus) obsahuje až pět procent čistého adrenalinu. Po požití ropušího sekretu bylo zvýšení krevního tlaku zaznamenáno, což by mohlo vést ke zvýšení propustnosti BBB a tedy i vstupu bufoteninu do mozku.

Asi největší světlo vnesl do problematiky psychedelického účinku bufoteninu svým článkem Jonathan Ott. Nezabýval se žábami, ale rostlinnými zdroji bufoteninu (rod Anadenanthera), nejčastěji v podobě šňupacích směsí. Tyto směsi obsahují primárně bufotenin, i když se v nich dá detekovat i malé množství dalších tryptaminů. Analýza semen A. pelegrina objevila 7,4% bufoteninu, 0,04% 5-MeO-DMT a 0,16% DMT. Analýza A. colubrina zaznamenala až 12,4% bufoteninu a 0,06% každého ze zmíněných tryptaminů. Jasný psychedelický efekt těchto směsí tedy musí být způsoben bufoteninem.

Ott použil bufotenin izolovaný z A. colubrina var. cebil a studii provedl technikou autoexperimentu. První způsob podání byl intranazální a jako prahovou dávku pro toto užití stanovil 40 mg čisté báze. Všechny dávky nad 40 mg vykazovaly psychedelické účinky a nezaznamenal při nich žádný diskomfort nebo nežádoucí účinky.

Dalším způsobem podání je sublinguální. Je zajímavé, že bufotenin i 5-MeO-DMT vykazují při sublinguálním podání naprosto stejnou farmakokinetiku jako při podání intranazálním. Hraniční dávka je tedy 40 mg.

Dále požil bázi perorálně. Semena stromů rodu Anadenanthera se přidávají i do alkoholických nápojů jako například chichas v Peru a Argentině. Ott vyzkoušel 100 mg bufoteninu v kapsli, aby se vyhnul kontaktu bufoteninu se sliznicí úst. Při druhém pokusu zvolil stejně podaných 20 mg bufoteninu v kombinaci s 40 mg harmalinu. V obou případech cítil psychedelický účinek. Užití zdrojů bufoteninu s MAO inhibitory má dlouhou tradici, protože před jejich kouřením nebo šňupáním se často žvýkaly liány Banisteriopsis caapi.

Inhalační podání má rovněž dlouhou tradici, protože upravená semena rodu Anadenanthera se často kouřila spolu s tabákem. Ott zkoušel inhalovat 2, 4, 6 a 8 mg bufoteninu a všechny dávky označuje za jednoznačně psychoaktivní.

Musím ocenit Ottův zápal pro vědu – rozhodl se vyzkoušet i rektální podání. V Jižní a Střední Americe se ayahuasca i různé produkty ze semen a listů stromů rodu Anadenanthera podávaly také v podobě rektálních nálevů. Navzdory mé oddanosti vědě bych tohoto experimentu asi nebyl schopen, protože je daleko za hranicemi mé komfortní zóny. Ott má ale hranice očividně jinde a experimentálně stanovil jako hraniční dávku 50 mg bufoteninu spolu s 10 mg harmalinu.

V závěru svého článku Ott rozebírá metodické nedostatky pokusů z padesátých a šedesátých let, které vedly k vytvoření mylné představy, že je bufotenin nebezpečný a že není psychoaktivní. Například pokusy z roku 1959 byly provedeny intranazálním podáním a bylo použito méně než 14,3 mg bufoteninu. Pro připomenutí – Ott stanovil jako minimální dávku pro intranazální podání 40 mg.

Článkem bych rád vnesl trochu vědeckého světla do v poslední době nesmírně populárního užívání ropuších sekretů. Ačkoli psychedelické tryptaminy v sekretech jsou relativně bezpečné, kombinace s katecholaminy a toxiny v sekretu může mít vážné zdravotní důsledky, může vést i ke smrti a několik úmrtí již bylo zaznamenáno. Užívání sekretu B. alvarius nebo 5-MeO-DMT pak může mít rovněž dalekosáhlé psychologické dopady, protože 5-MeO-DMT je nesmírně potentní psychedelikum.


Vojtěch Cink
Česká psychedelická společnost
28. 11. 2018

Literatura:

Erspamer V, Vitali T, Roseghini M, Cei JM. 5-Methoxy- and 5-Hydroxyindoles in the skin of Bufo alvarius. Biochem Pharmacol. 1967;16(7):1149-1164. doi:10.1016/0006-2952(67)90147-5

Fabing H, Hawkins J. Intravenous Bufotenine Injection in the Human Being. Science. 1956;123(3203):886-887. doi:10.1126/science.123.3203.886

Chen KK, Kovaříková A. Pharmacology and toxicology of toad venom. J Pharm Sci. 1967;56(12):1535-1541. doi:10.1002/jps.2600561202

Lyttle T, Goldstein D, Gartz J. Bufo Toads and Bufotenine: Fact and Fiction Surrounding an Alleged Psychedelic. J Psychoactive Drugs. 1996;28(3):267-290. doi:10.1080/02791072.1996.10472488

McBride MC. Bufotenine: Toward an Understanding of Possible Psychoactive Mechanisms. J Psychoactive Drugs. 2000;32(3):321-331. doi:10.1080/02791072.2000.10400456

Ott J. Pharmanopo-psychonautics: Human intranasal, sublingual, intrarectal, pulmonary and oral pharmacology of bufotenine. J Psychoactive Drugs. 2001;33(3):273-281. doi:10.1080/02791072.2001.10400574