Zahraniční politika Spojených států amerických za Bushovy administrativy připomínala variaci na slavný citát Abrahama Maslowa: „Pro toho, kdo vlastní velké kladivo, vypadá pak každý problém jako hřebík.“ V případě Afghánistánu (ani Iráku) už nemá smysl plýtvat energií na hádky o tom, zda bylo rozhodnutí USA vojensky intervenovat mimo rámec OSN a dokonce i NATO legitimní. Důležitá je přítomnost a hlavně budoucnost.

Z evropské perspektivy se Afghánistán víc než hřebíku podobá z kopce jedoucímu autu, kterému nefungují brzdy. Evropští spojenci USA do něj nasedli a mají teď na výběr dvě možnosti. Buď vyskočí za jízdy a možná tak zachrání sebe, ale auto téměř jistě nabourá a vzplane. Nebo v autě zůstanou a ponesou riziko až do konce. Ten může dopadnout úplně stejným výbuchem jako v prvním případě, anebo zdárným dojezdem po dlouhé cestě po svahu dolů (byť se zlomeninami a krvácením).

Ale upusťme od nedokonalých příměrů. Situace v Afghánistánu se nelepší. Centrální vláda vládne leda tak v centru, warlordi se mezi sebou perou o zbytek země - samozřejmě kromě jihu, kde situaci kontroluje Tálibán. A to přesto, že mu po krku tvrdě jdou speciální jednotky, včetně té české. Celá země se stala proxy válčištěm pro široké okolí a jako magnet přitahuje všechny džihádisty, kteří mají s Američany nějaký ten nevyřízený účet. Americká „válka proti teroru“ tak paradoxně teror živí a rozšiřuje.

Je škoda, že si někteří lidé stále neuvědomují, že terorismus nevznikl 11. září 2001. Že lidé v jiných částech planety se nerodí s již naprogramovanou nenávistí k západnímu světu. Ke skutečným kořenům terorismu patří mimo jiné do očí bijící kontrast mezi bohatstvím Západu a „Jihem“ a západní zahraniční politika. Ta je totiž často oprávněně vnímána jako neokoloniální. Připočtěme řadu ekonomických, politických a sociálních frustrací obyvatelstva muslimského světa v kombinaci se zneužíváním a nejednotným výkladem Koránu. My se však příliš často zaobíráme pouhými symptomy terorismu a mlátíme kladivem po hlavách negramotných partyzánů běhajících po afghánských kopcích.

Auto už je ale rozjeté. Vyskočíme, nebo se pokusíme tu divokou jízdu ukočírovat? Byť jsem členem strany, která má averzi k ne zcela nezbytným vojenským zásahům, pokládám druhou možnost za zodpovědnější. Důraz na rekonstrukci Afghánistánu a posílení afghánské armády a policie, jedna z priorit NATO, je krok správným směrem. Praxe ale pokulhává. Například v evropské misi EUPOL, která má za cíl reformu a výcvik afghánské policie, působí pouze dva Češi (od prosince čtyři). V rekonstrukčním týmu v provincii Lógar je pak poměr českých vojáků ku civilistům (kteří implementují právě onu rozvojovou část mise) dvě stě ku osmi. U ostatních spojenců jsou poměry podobné. Nekonečný boj s Tálibánem, při němž pravidelně umírají civilisté, přitom hru o srdce Afghánců nevyhraje. Stejně jako ji nevyhraje snaha zničit maková pole, mnohdy jejich jediný zdroj obživy.

Proto je nutné důkladněji se zamyslet nad cíli mise v Afghánistánu a přizpůsobit tomu i prostředky. Měl by být implementován program Opium pro medicínu, který by zlegalizoval pěstování máku na výrobu léků tišících bolest, jejichž nedostatkem trpí skoro celý africký kontinent. Měli bychom upustit (stejně jako Němci) od pokračování účasti na operaci Trvalá svoboda na jihu země a naopak posílit vojenskou účast v Lógaru. Pochopitelně za podmínky navýšení civilní části rekonstrukčního týmu a jeho rozpočtu na rozvojové projekty. Měli bychom se výrazněji zapojit do výcviku afghánské policie a armády. Je třeba rozšířit legitimitu a dosah centrální vlády, například intenzivnějším bojem proti korupci a oslabením warlordů v provinciích. Diplomatická jednání s Tálibánem by měla pokračovat a stejně tak by bylo dobré podpořit snahu Pákistánu dostat pod kontrolu dění v oblastech přilehlých k afghánským hranicím.

Světlo na konci afghánského tunelu je a s trochou vůle a štěstí ho můžeme dosáhnout. Do budoucna bychom si měli odnést velké ponaučení, mimo jiné o prioritách. To proto, aby vojáci OSN působící v Africe už nemuseli dále na hlavě nosit modré igelitové pytlíky místo přileb a bezradně přihlížet masovým tragédiím, jaké se dnes odehrávají v Kongu, Súdánu, Čadu, Somálsku a na spoustě dalších míst. České angažmá v zemi, kde Tálibánci polévají školačky na cestě do školy kyselinou jen proto, že jsou ženy, má jistě smysl. Zůstane ale neúspěšné, pokud se neposílí jeho nevojenský, tedy civilně rekonstrukční charakter. Afghánistán potřebuje nový, ucelený plán rozvoje a Česká republika by jeho vypracování měla při setkáních se spojenci systematicky podporovat.