Důvěra občanů v poslance je menší než důvěra v uklízečky. Snaha oblafnout stát v nejrůznějších situacích je národním sportem. Příčina? Zase ta korupce...

Korupce je jednou z příčin nedůvěry občanů ve stát. Korupce má za následek, že lidé nevěří svým zvoleným zástupcům. Nevěří, že peníze, které jim ve formě daní svěří, použijí k prosazování veřejného zájmu. Z opačného pohledu vysoká míra korupce umožňuje občanům, aby si sami sobě ospravedlnili, proč neodvádějí státu daně.

Proč nedůvěřujeme státu a politikům?
Rozsah nedůvěry ve vlastní stát se v plné nahotě objevil během nedávné „horké fáze“ ekonomické krize. Zatímco ve Spojených státech amerických nabízeli nejbohatší občané v čele s miliardářem Warrenem Buffetem, že budou dobrovolně platit vyšší daně, aby státu pomohli z dluhů, a v některých skandinávských zemích platili lidé daně navíc z vlastní iniciativy, reakce českých miliardářů na podobnou výzvu byla odmítavá.

Řada z nich ji odbyla tvrzením, že daně navíc platit nebudou, protože státu nedůvěřují a mají obavu, že jeho představitelé odvedené peníze rozkradou. Byť se jim z velké části nelze divit, je namístě se ptát, proč je nedůvěra v demokraticky zvolené představitele v Česku o tolik nižší než v zemích na západ a na sever od nás.

Pro lepší pochopení, odkud tato nedůvěra vyvěrá, lze použít drobnou ilustraci. Dejme tomu, že představitel státu přijde jednou za rok k občanovi a nařídí mu, aby odevzdal třetinu svého výdělku. Občan nic neřekne a bez odmlouvání vypíše šek na požadovanou částku. Poté si za zády odplivne a zamručí nadávku. Představitelé státu použijí část vybraných peněz na provoz státu, část na své výplaty a nemalou část nenápadně zašantročí. V takovéto situaci nemůže mezi občany a představiteli státu vzniknout vzájemná důvěra.

Chybí kultura skládání účtů
Důvěra v moderním státě mezi státem a občanem vzniká na základě skládání účtů. Občan si platí stát a jeho představitele, kteří mu skládají účty. Nicméně aby si občan mohl zkontrolovat, co pro něj stát a politici udělali, musí mít iniciativu a odvahu je o to žádat. Naproti tomu stát a jeho představitelé musí podávat občanům informace o tom, co pro ně za jejich peníze učinili. Díky tomuto vzájemnému vztahu si představitelé státu mohou u občanů vybudovat alespoň elementární důvěru.

V České republice se kultura skládání účtů, označovaná v anglicky mluvících zemích jako „accountability“, bohužel ještě neprosadila. Je příznačné, že čeština pro anglický výraz „accountability“ nemá odpovídající slovo. Jestliže dědictví totalitního režimu zanechalo v některých lidech strach cokoli po představitelích státu požadovat, éra postkomunismu zase prosadila myšlenku, že skládání účtů je „zbytečná byrokracie.“

Pokud však občané nevyžadují po politicích, aby jim skládali účty, není divu, že politici nechápou, že by měli být služebníky občanů a veřejného zájmu, a považují se spíše za ty, kterým je vše dovoleno. Takové chování politiků zpětně nemotivuje občany k tomu, aby odváděli daně a nesnažili se nejrůznějšími kličkami stát oblafnout.

Kvalita vládnutí k důvěře nestačí
Někteří mohou namítat, že důvěra se nebuduje na základě skládání účtů, ale na základě kvality poskytnuté služby. Bude-li zákazník se službou spokojen, vytvoří si k jejímu poskytovateli důvěru. Stejně tak poskytne-li stát občanům kvalitní služby, lze předpokládat, že občané v něj budou mít důvěru, aniž by jeho představitelé museli skládat účty. Tento na první pohled zřejmý argument má ovšem jeden zásadní nedostatek.

U klasických výrobků, jako jsou potraviny, elektronika nebo auta a rovněž u některých služeb, lze kvalitu poznat vcelku snadno. Tuto kvalitu však nelze určit tam, kde zvolení zástupci mají prosazovat veřejný zájem. Napíše-li poslanec zákon a prosadí ho, poskytl mi kvalitní službu nebo nikoli? Je zákon výhodný pro mě, pro souseda, co má malou firmu, nebo pro dodavatele elektrické energie? Když je zákon výhodný pro jednoho, není nutně výhodný i pro druhého.

Navíc u výrobku nebo služby se člověk může rozhodnout, zda je chce či ne, a eventuálně si může vybrat jiné. Naproti tomu zákon si občan vybrat nemůže a už vůbec ne, zda ho bude dodržovat. V důsledku toho je obtížné, ne-li nemožné, budovat důvěru občanů k politikům pouze na základě kvality schválených zákonů či přijatých rozhodnutí.

Důvěra na základě poskytování informací? Jde to a snadno!
Ve veřejném prostoru je proto nutné vytvářet důvěru na základě poskytování informací: politik musí občana informovat o tom, co za jeho peníze dělá. V dnešní době to moderní informační technologie dovolují bez velké námahy a za vcelku nízkých nákladů.

(Jak převést skládání účtů do konkrétní praxe je podrobně popsáno v Receptu 2: Monitoring politiků pomocí elektronického veřejného diáře na www.korupcejakoparazit.cz)