„Už jsem věděl, že je situace neudržitelná, a že mě vyhodí. Pořád jsem žil ve strachu o život, seděl doma a byl jakoby paralyzovaný. Jakýkoliv hluk mi dělal blbě, měl jsem psychosomatické průjmy, nemohl jíst a byl na hranici psychického zhroucení. Málem jsem se zbláznil. Co nejpoctivěji jsem po vyhazovu předal veškerou agendu, zhruba devítisetstránkovou dokumentaci, aby na mě nic neměli. Následně jsem se z toho měsíce dával dohromady.“ (Jakub Klouzal, avizovatel korupce)

Představte si, že pracujete pro stát a narazíte na korupci. Třeba na nevýhodné smlouvy nebo zakázku. Dále si představte, že svou práci berete vážně a chcete, aby stát fungoval tak, jak má. Aby občanům poskytoval kvalitní služby a aby se veřejné peníze zbytečně nevyhazovaly. Nakonec si představte, že máte velkou odvahu, a korupci, na kterou jste narazil, popíšete, zdokumentujete a nahlásíte.

Statečnost, prospěšnost, opovržení
Co se stane? Za to, že jste se snažil svou práci vykonávat svědomitě a chtěl státu a občanům ušetřit peníze, vás vyhodí. Přijdete o práci a obživu. Budete psychicky na dně. Do toho budete dostávat výhružné anonymní telefonáty, ve kterých vám budou vyhrožovat ublížením na zdraví anebo dokonce smrtí. Novou práci neseženete, neboť budete považován za „udavače“, který kazí kšefty.

Přestože jednotlivé příběhy lidí, kteří nahlásili korupci, plní stránky novin a většina obyvatel s těmito osobami po lidské stránce soucítí, systémová ochrana avizovatelů korupce (whistleblowerů) je stále nahlížena negativně jako podpora „bonzáctví“. I přes ekonomickou prospěšnost jejich jednání jak pro stát, tak pro společnost se řada lidí na avizovatele korupce dívá skrz prsty. I když avizovatel korupce šetří státu i občanům peníze, neboť nahlášení korupce zpravidla přeruší tok veřejných peněz do soukromých kapes, ohlášení korupce je považováno za morálně problematické.

Česko jako supermarket, ve kterém se krade
Česko lze v souvislosti s korupcí s trochou fantazie připodobnit k supermarketu. Zboží v něm je nakoupené z daní občanů. Supermarket však každý rok hospodaří se schodkem několika desítek miliard korun, protože někteří lidé v supermarketu kradou. Personál supermarketu ovšem má jen omezené možnosti, jak se zlodějům bránit.

Ke dveřím supermarketu – obrazným hranicím ČR – není možné postavit kontroly, neboť jsme součástí volného evropského prostoru. Do supermarketu rovněž nelze nainstalovat kamery, aby se zjistilo, kdo krade. Ochrana lidských práv totiž zabraňuje, aby byli občané neustále sledováni. Jediným řešením, jak omezit krádeže v hypotetickém supermarketu, je proto ohlašování krádeží a ochrana osob, které mají odvahu a na zloděje ukážou.

(Jak nastavit efektivní pravidla pro ochranu avizovatelů korupce? Příště…)

Psáno pro www.korupcejakoparazit.cz