Může demokratický stát existovat bez korupce? Nebo je korupce s demokracií tak úzce spjata, že jedna bez druhé nemohou existovat? A znamená omezení korupce i nevyhnutelné omezení demokracie? Nebo je tomu naopak?

V reakci na velkou míru korupce zaznívají ve veřejném prostoru často argumenty, že korupce je nutnou součástí demokratického státu. Demokracie prý bez korupce nemůže existovat, a proto se s ní občan musí smířit. Potírání korupce prý ústí v likvidaci demokracie a omezování osobních svobod. Dovedeno do důsledků: zničíme-li korupci, zničíme prý i svobodu a demokracii.

Omezovat veřejné činitele, nikoli občany
Omezení korupce cíleně zaměřenou regulací ovšem není útokem na svobodu občanů. Účinná pravidla proti korupci neomezují soukromé osoby (občany), ale především veřejné osoby, tedy politiky a jiné veřejné činitele, kteří jednají jménem demokratických institucí.

Na existenci demokratických institucí je současný model moderního státu založen. Jak se však ukazuje, demokratické instituce samy o sobě k zachování demokracie nestačí. Tyto instituce totiž mohou postupem času degenerovat v důsledku nemorálního či neetického chování osob, které je spravují. Degenerace demokratických institucí následně vede i k degeneraci demokracie samotné.

Vyřešíme korupci amputací veřejného sektoru?
V duchu hesla „čím méně státu, tím méně korupce“ je pro některé osoby z pravicové části názorového spektra jediným možným způsobem boje proti korupci omezení či úplné zrušení veřejných služeb. Odstraněním veřejného sektoru a zmrzačením státu prý odstraníme rovněž korupci, která v nich panuje. Podle této logiky je nutné léčit nemocného tak, že ho sprovodíme ze světa. To je zjevný nesmysl – i když je absurdní pravdou, že se zabitím pacienta rovněž odstraníme nemoc, kterou trpí.

Intenzita korupce a rozsah veřejných služeb poskytovaných státem spolu souvisí jen okrajově. To, že nízká míra korupce může být i tam, kde funguje rozvinutý veřejný sektor, dokazuje zkušenost zejména ze skandinávských zemí. V těchto zemích existuje rozsáhlá síť veřejných služeb a míra korupce je zde jednou z nejnižších na světě.

Pokud chceme žít v moderním demokratickém státě, veřejné služby a veřejné rozpočty není možné zcela zrušit – byť je možné vést debatu, jak široký by jejich rozsah měl být. Je společensky nepředstavitelné a i ekonomicky nesmyslné, aby si veškeré veřejné statky, jako například základní vzdělání, bezpečnost či ochranu životního prostředí, občané zajišťovali individuálně.

Zprivatizováním všeho veřejného proto problém korupce vyřešit nelze.I kdyby drtivá většina veřejných služeb měla být poskytována soukromými subjekty, vždy bude muset existovat veřejný subjekt, který určí, co bude za veřejné prostředky pořízeno a kdo bude dodavatelem veřejné služby.

Jak se odklání v soukromém sektoru?
Navíc ani soukromý sektor, jak se řada osob mylně domnívá, není vůči „odklánění“ imunní. „Korupce“ v soukromém sektoru – ve smyslu porušování povinností při správě cizího majetku a obdobné ekonomické kriminality – bují stejně jako ve veřejném sektoru. Je-li odděleno řízení a vlastnictví firem, vždy existuje prostor pro odklánění, zejména v oblastech, kde je obtížnější srovnávat kvalitu a kde se poskytují různé slevy, jako například v oblasti marketingu.

V situaci, kdy existuje jen minimální riziko odhalení, upřednostňují i manažeři v soukromém sektoru svůj osobní zájem nad zájmem firmy. Svoji pozici ve firmě zneužívají k osobnímu obohacení například tím, že přihrávají firemní zakázky dodavatelům či subdodavatelům, které oni sami skrytě spoluvlastní. Tito manažeři jednají na úkor firmy stejně jako veřejní činitelé na úkor státu.

Můžeme se z korupce proinvestovat?
Osoby z opačné, levicové části názorového spektra, kteří samotnou existenci veřejného sektoru za hlavní příčinu korupce nepovažují, tvrdí, že jsou-li občanům poskytovány rozsáhlé veřejné služby, je problém korupce druhotný. Pro zajištění růstu hospodářství, který je předpokladem pro poskytování těchto služeb, je prý třeba klást důraz na veřejné investice. Bude-li se díky tomu lidem lépe ekonomicky dařit, nebudou tak silně pociťovat, že jim korupce tahá peníze z kapsy. V důsledku toho se přestanou o korupci zajímat, a problém korupce přestane být důležitý.

Vysoká míra korupce a „odklánění“ ovšem účinek veřejných investic silně brzdí. Peníze z veřejných investic kvůli korupci buď vytečou na úplatcích přímo do zahraničí nebo se dostanou jen k několika málo vyvoleným firmám napojeným na politiky. Výsledný efekt prorůstových opatření v zemi zasažené systémovou korupcí je tak podstatně omezenější, než v zemi s nižší korupcí. V zemi s vysokou korupcí se veřejné peníze do širších sfér hospodářství téměř nedostanou.
Jak tedy na korupci?

Místo prorůstového pumpování peněz do ekonomiky a jejich následného „vylévání“ na konta v daňových rájích se proto jeví jako nejsmysluplnější prorůstové opatření omezení korupce a zlepšení fungování veřejné správy.

(Psáno pro www.korupcejakoparazit.cz)