Stejně jako při léčení těla je třeba při léčení společnosti nejdříve určit diagnózu. Předtím, než se začne vytvářet řešení (zákon), je třeba popsat, v čem je problém (proč vůbec musíme zákon přijímat) a co jsou jeho příčiny (s čím se má vlastně zákon vypořádat).

Zákony jsou nesrozumitelné a stále se novelizují. Navíc jsou často napsány tak, aby korupci podporovaly, nikoli omezovaly. Prostě pro kočku. Jde jen o obvyklé žalozpěvy nebo je s českými zákony skutečně něco v nepořádku?

Léčení těla versus léčení společnosti
Zákony mají léčit společnost z jejích neduhů. Srovnejme proto léčbu společnosti s léčbou nemocného člověka. Porovnejme, zda nemoci společnosti léčí stát stejně dobře, jako lékař léčí nemoci těla. Předtím než začneme být nemocní, obvykle cítíme, že na nás něco leze, že nejsme obrazně řečeno „ve své kůži.“ Pak nás začne třeba bolet v krku.

Co udělá člověk v takové situaci? Půjde k lékaři. Lékař zjistí, co mu je, a určí diagnózu. Je to angína nebo rakovina hrtanu? Obdobně společnost dříve než onemocní, rovněž cítí, že na ní „něco leze.“ Novináři píší o problémech, občanská společnost vydává varovné signály, něco je cítit ve vzduchu.

Co udělá stát, jestliže je společnost nemocná? Určí diagnózu? Zjistí, jaká konkrétní nemoc se o společnost pokouší, a podle toho naordinuje léčbu? Nikoli. Tím nejdůležitějším, tedy diagnózou společenského problému, se při vytváření zákonů v podstatě nikdo nezabývá.

Ideologie a opisování místo diagnózy
V horším případě se politici slepě řídí svou ideologií. Na jakoukoliv společenskou nemoc ordinují svůj univerzální aspirin: jedni stále ordinují „méně státu“, druzí se stejnou pravidelností žádají vyšší zdanění bohatých a více přerozdělování.

V lepším případě předtím, než stát začne společnost léčit z nějakého neduhu, se jde zeptat sousedního státu, jaké léky zrovna bere. Poté předepíše stejný lék, který viděl u souseda. Ovšem už si zpravidla nedá tu námahu, aby zjistil, z jaké choroby se soused vlastně léčí. Společnost má zápal plic a potřebuje antibiotika. Stát ovšem podává projímadlo, protože viděl, že ho bere soused. Politici se tváří, že léčí, a doufají, že občan nepozná, že léčí úplně něco jiného, než co společnost trápí.

Příklad falešné léčby: anonymní akcie
Ilustrativním příkladem v tomto ohledu může být zrušení anonymních akcií. Česko trápil a stále trápí problém rozkrádání veřejných peněz přes veřejné zakázky a dotace. Co udělal český stát s tímto neduhem? Podíval se k sousedovi do Rakouska a zjistil, že u tamních firem ruší anonymní akcie. Rozhodl se proto, že to samé udělá v Česku a zruší anonymní listinné akcie u českých firem.

Rakousko však rušilo anonymní akcie nikoli proto, že by se tam rozkrádaly veřejné peníze přes anonymní fi rmy, ale protože potřebovalo vyřešit jiný problém – praní špinavých peněz. Český stát sice použil stejný lék jako soused, avšak na zcela jinou nemoc. V konečném důsledku proto neduh nevyléčil. Lékem v tomto případě samozřejmě není anonymní akcie vrátit, ale důsledně kontrolovat, kdo vlastní akcie firem, které dostávají peníze z veřejných rozpočtů.

(O tom, jak vytvářet smysluplné a srozumitelné zákony, více na www.lexperanto.cz)