Jak se z vášnivé debaty narodil dnešní návrh a jak jsme zápasili nejen se zastaralými předpisy, ale také se širokou negativní kampaní profesionální elity, a jak jsme se jako odpověď na kritiku snažili o maximální transparentnost vůči občanům v mnoha prezentacích - např. v Mánesu a v Martinickém paláci. A nakonec o tom, jak jsme se snažili dům pronajmout, aby se investice vyplatila.

Nám bylo hned jasné, že nemůžeme pokračovat tímto směrem, zaplavili jsme zase Franka a jeho fax celou vlnou textů a uměleckých reprodukcí, které pro nás reprezentovaly šarm Prahy. Psali jsme mu, že Praha není Hollywood a že mega jablka na Střeších věží v Praze jako příspěvek k zastavěnému prostoru, tady a teď, nejspíš neuspějí. Frank reagoval rozhněvaně. V krátkém e-mailu mě upozornil na to, že “you dont know the fuck, what I am doing…“

Musel jsem se tedy opatrně a diplomaticky odmlčet. Proto ani přesně nevím, jak došlo ke změně. Jen tuším, že v tom zase hrál velkou roli Jim Glymph, protože najednou se na střeše silnější věže objevila skulptura ve tvaru obrovské koule, sestavená z podobných, ne-li stejných, materiálů jako vele ryba v Barceloně. V tomto novém tvarosloví zůstalo Vladovo skleněné těžítko-jablko zachováno. Během těchto intenzivních pracovních dní a týdnů vznikl nový název pro tuto kouli, začalo se jí říkat „Medúza“. Také se pozvolna objevilo úplně nové názvosloví pro Frankův návrh, ztělesněný projednaným modelem.
Silné “zděné“ věži se začalo říkat Fred a skleněné věži Ginger. Ginger měla útlý pas a krásné šaty tanečnice. Fred zosobňoval Freda Astairea a Ginger, Ginger Rogers. Naši američtí kolegové začali barák nazývat the Dancing Building. Poprvé, si dobře pamatuji, jsem slyšel název Tančící Dům, teprve když jsem o mnoho let později, poprosil taxikáře na letišti, aby mně vzal na roh Rašínova Nábřeží a Resslovy ulice, a on mi odpověděl: „Tam kde stojí Tančící dům?“ To se ale už psal konec roku 1996.

Vynechám všechny peripetie se schvalováním dalších etap v procesu pro územní rozhodnutí a stavební povolení. Trvalo to 27 měsíců, a to co se dělo bylo méně zajímavé a relevantní, nežli co se dělo během procesu výběrového řízení pro stavbu, ale hlavně co se dělo během stavby. Důležité je že jsme obdrželi jak územní rozhodnutí, tak stavební povolení.

Neadaptovanost českého stavebního řádu tržnímu hospodářství, které v letech 1990-1994 teprve pronikalo a proniklo do České republiky, nás např. pro územní rozhodnutí donutila, narýsovat přesné umístění židlí, stolů, kuchyní a jiných restauračních ploch v posledním patře domu, tak jak se to dělalo za minulého režimu, ač jsme zatím vůbec nevěděli, zdali nějaký restauratér projeví zájem si restauraci v posledním patře od nás pronajmout a restauraci provozovat. Zároveň bylo celkové projednávání komercializace budovy nesmírně obtížné. Jak s příslušnými úřady, tak s možnými tržními partnery. Jednání o dalších urbanisticky relevantních otázkách jako např. umístění parkování, spojení domu s náplavkou, debata o možném bydlení a o hluku, pronájem ploch v přízemí a suterénu, v tehdejší úřednické praxi nevedly ke schválení našich návrhů.

Souběžně s těmito problémy začala v mediích velmi negativní kampaň, proti těmto exhibicionistickým cizím investorům, kteří chtějí Prahu poškodit svou výstřední architekturou. Museli jsme se zamýšlet jakou volit cestu abychom občany Prahy informovaly o našich opravdových intencích a o respektu, který nás motivoval, pro citlivý přístup ke geniu loci tohoto místa. Zorganizovali jsme několik velkých prezentací pro veřejnost. Osobně jsem se zúčastnil dvou. Jedna v Mánese a druhá v Martinickém paláci na Hradě, kde tenkrát sídlil Útvar Hlavního Architekta Města Prahy (ÚHAMP).
Prezentace v Mánese byla ve večerních hodinách. Pamatuji si dobře jak jsem byl, snad po prvé, příjemně překvapen pozitivní reakcí na výkresy Našeho návrhu, které Frank a Vlado upravili pro prezentaci veřejnosti. Vlna negativních reakcí na náš návrh Tančícího domu byla překvapivě silná a zahrnovala všechny osobnosti, smím-li to tak nazvat, z domény umění a architektury, které se v těch dobách považovaly, ale také byly považovány, za místní „odborníky“. Ke slovu „odborník“ se v českém kontextu později ještě vrátím. Je pozoruhodné, že mnohé osobnosti z řad těchto prvních kritiků, i dnes zastávají velmi prominentní pozice na poli architektury a městského rozvoje. Dnes se však již umírněněji vyjadřují k Tančícímu Domu, poté co si v minulých letech přesvědčující většina občanů Prahy tento dům přisvojila a dům adoptovala.

Tenkrát v Mánesu, když byla dána příležitost přítomným divákům položit své otázky a vyslovit svůj komentář, se hlasitě ozval pan Novotný, který když se představoval, oznámil, že je potomek architekta Otakara Novotného, tvůrce Mánesu. Prohlásil, že už tenkrát protestovali občané Prahy proti projektu Mánesu, podobně jako protestovali, když se stavěla Petřínská rozhledna a obvinili iniciátory a stavebníky obou staveb z vědomého ničení historické krásy města. Novotný přirovnal soudobou reakci na Tančící dům, k těmto reakcím a konstatoval, že to zřejmě je jakási místní pražská tradice jakékoliv dílo architektury, které vychází z nových soudobých představ o rozvoji tohoto umění, kritizovat, napadnout, zesměšnit anebo mu zamezit.



Další, pro nás povzbudivá reakce, uprostřed záplavy negativních zpráv, byl článek Karla Schwarzenberga, tehdejšího šéfa kanceláře prezidenta Václava Havla, v jednom z důležitých pražských týdeníků. Kancléř se jasně vyslovil ve prospěch projektu, neboť mu připadal symbolický pro změnu v republice, kdy nový druh státního a společenského zřízení je symbolizován novým přístupem k architektuře.
V neposlední řadě, nám velmi pomohly články, které publikoval uznávaný kritik architektury Rosťa Švácha. Je pravda, že v té době, jsme s mým týmem šli tvrdohlavě za svým, to však neznamenalo, že jsme si občas nebyli úplně jisti, jednáme-li správně.

Fakt navrhnout stavbu tak nezvyklého architektonického zákroku, v UNESCO chráněném průčelí nábřeží od Národního divadla až po Palackého most, a na tak výjimečném křížení dvou nejdůležitějších os města Prahy, osy severojižní – podél řeky a osy východozápadní z Vinohrad na Smíchov, v nás vzbuzoval obrovský pocit zodpovědnosti a potřebu se poradit s místními osobnostmi potřebné erudice a reputace. S někým, kdo Prahu dlouhá leta studoval, jí dobře zná a provozuje řemeslo urbanisty, architekta nebo historika umění a architektury. V tom nám články Rosti spadly z nebe a potvrdily, že snad nebloudíme a nejsme na nesprávné cestě.

Nejdůležitější prezentace projektu se měla konat na nádvoří Martinického paláce, kde sídlil ÚHAMP. Na tuto prezentaci se dostavili všichni, kdo v Praze hráli nějakou relevantní administrativní roli a velký počet zájemců jak z profesní, tak laické veřejnosti. Model Frankova návrhu, při cestě do Prahy zabloudil až do Santiaga de Chile, ale nakonec se přece jen zdařilo ho mít na nádvoří včas, a dokonce i počasí přálo všem přítomným. Uprostřed širokého stolu seděli včele Frank Gehry, Ivo Oberstein a já. Na obou stranách vedle Iva seděli všichni ti, kteří se zabývali schválením projektu a vedle mě a Franka, ti, kteří projekt nakreslili a jeho rozvoj koordinovali. Nádvoří bylo plné diváků, kteří seděli na židlích, které poskytl UHAMP. Prezentace trvala kolem 2 hodin, přítomní kladli otázky nebo nabízeli svůj komentář. Rámcově dopadla prezentace pro nás pozitivně, protože jsme se nakonec domluvili, že zorganizujeme velikou výstavu projektu, kam pozveme všechny občany Prahy, aby se v otevřené anketě k projektu vyjádřili.

Dovedete si představit, že tento výsledek nenadchl moje nadřízené. Nechat rozhodovat o jejich investicích neurčitým počtem budoucích návštěvníků výstavy o projektu. Osobně jsem se tolik nebál. Dlouhá leta (1981-1990) jsem pracoval v Rotterdamu na projektech městské obnovy a zažil a moderoval desítky výběrových řízení pro výběr architekta, s plnou participací místního obyvatelstva a jejich poradců. Věděl jsem, že se občanům města v těchto otázkách dá důvěřovat, je jen zapotřebí projekt prezentovat tak aby i ten nejobyčejnější občan pochopil přinese-li projekt pro něj a pro město nějaké výhody a přidanou hodnotu. Záleželo tedy na přípravě prezentace. V tomhle jsme spolu s Vladem a Jimem byli schopni Franka přesvědčit.

Výstava se konala, nepamatuji si už přesná čísla, ale dostavilo se na ni bezmála 70 000 návštěvníků. Je škoda, že tyto dokumenty nemám a nemohu je tedy prezentovat, ale výsledek ankety byl přesvědčivý ve prospěch Frankova návrhu. Něco přes 70 % bylo pro realizaci projektu. Trochu více než 15 % vidělo stejný projekt ale někde jinde v Praze a trochu méně než 15 % bylo zásadně proti projektu. Projekt byl tedy akceptován veřejností a také zmocněnými úředníky a politiky, takže teď bylo nejdůležitější zorganizovat jeho realizaci. Kdo bude schopen tak nezvyklý dům postavit a jak? O tom se zmíním v příštích textech.