Jak Tančící dům inspiroval Franka při tvorbě Guggenheimu v Bilbau a jak možná vzniklo u Tančícího domu spoluautorství Franka s Vladem. A také jak se souběžně s vývojem západního kapitalismu začala měnit atmosféra v oblasti podnikatelských a mezilidských vztahů v ČR a jaký vliv měl vývoj kapitalismu, a stále má, na investiční aktivity ve vývoji téměř všech městech světa.

Vrátím-li se k pozitivní atmosféře v rozvoji Prahy posledního desetiletí minulého století a k jejímu dnešnímu nedostatku, pokusím se, nyní s odstupem času, zapřemýšlet o důvodech které vidím jako příčinu. Uvnitř psychologických mezi lidských procesů se tyto pozitivní a konstruktivní periody soudržnosti a jakéhosi svobodně zvoleného kolektivního étosu, projevují tak, že individuum maximálně využívá své specifické možnosti, talent a silné charakterové vlastnosti k tomu, aby svou prací a angažovaností posílil jednání tvůrčího kolektivu. Po roce 2000, postupující individualistický liberalismus, tento způsob jednání a chování v oblasti rozvoje města puncoval jako levičácké naivní doktríny, které můžou jednom vést nazpět do bludiště bývalého komunistického režimu v novém oblečení – do jakési noční můry. Je tedy zapotřebí jakékoliv snaze o kolektivní jednání zamezit.

Zůstává to ale přece jenom zvláštním jevem, když u filmu každý chápe že kreativní tým je důležitý, ale i v mnohem jednodušších záležitostech, jako je např. fotbal, platí potřeba týmové soudržnosti kolektivu hráčů. Fotbal, který dnes v podstatě maximálně zaměstnává mysl občanů celého světa je sport, ve kterém všichni vyžadují silný tým stmelený myšlenkou „jeden za všechny a všichni za jednoho“. To vlastně není nic jiného nežli jakýsi kolektivní étos. Takže je zvláštní a těžko pochopitelné, že jakmile se jedná o výstavbu měst a architekturu, tak se tato týmová mentalita nyní zdá být naprosto nežádoucí a je ve svých principech odmítána pro své pomyslné levičáctví.

V letech 1990-1996, když jsme Tančící dům vymýšleli, a dělali, nám však tento kolektivní étos zásadně pomohl, jak uvnitř týmu, tak při získávání politické podpory a administrativního schvalování. Pochopitelně to nevím ale myslím si, že kdyby se tento dům měl realizovat dnes, tak by neprošel přes bariéru mezilidských, administrativních a politických překážek.

V podobné pozitivní a konstruktivní atmosféře ve které se jedná o vztahy mezi lidmi vůbec (a zde je jasné, že se nejedná jen o prostor poškozený 41 lety komunismu) se také vyvíjel vztah a náklonost hlavních 5 hráčů v partii o Tančící dům. Byli to Frank Gehry, James (Jim) Glymph, Vlado Milunić, Pavel Satorie a Pavel Koch. Koch díky své roli klienta a toho kdo platí všechny účty, měl z lidského hlediska jistou malou nevýhodu, neboť to byl ten „šéf-kapitalista“, kterého jsme si „nevybrali my“. Přesto se ale všem zdařilo, vytvořit atmosféru ve které jsme si naslouchali, šéf-nešéf.

Svým způsobem tento text o vzniku Tančícího domu snad pomůže opravit a upřesnit dezinformace které dnes, 26 let po slavnostním otevření Tančícího domu, všem nabízí internet, česká Wikipedia a poslední články v týdeníku Forum v září 2022.

Jak jsem o tom už psal, když jsme popisoval, jak vznikaly šaty Ginger v hospodě v Coneglianu, tak během stovek diskusí s Frankem, Jimem, Vladem, Pavlem a mnou vznikla jakási soudržnost, která poprvé během celé kariery Franka Gehryho ho zřejmě motivovala k tomu, aby Vladovi uznal spoluautorství. Bylo to možná také způsobeno tím úžasným místem jakoby „v pupíku“ města Prahy, kde Frank směl projektovat. Tím pádem si uvědomil, zdaří-li se jeho projekt, jak významné jeho dílo bude v dalším obraze tohoto neobvykle pěkného města. Určitě uvnitř tohoto pocitu Vlado, Saskia i já jsme dělali vše, proto aby Frank tento princip bral vážně. To se před tím, kdy Frank teprve ve svých 57 letech začínal mít opravdu velké zakázky, nikdy nestalo, aby někomu uznal spoluautorství, a pak už také ne. V Praze to bylo po prvé a naposled.

U velké většiny architektů na západě se považuje začít svou kariéru v 57 letech, příliš pozdě. Přijdou obavy. Je s tebou konec, kariéra už nebude. Frank se, po velrybě v Barceloně, na Tančícím domě naplno tvořivě rozjel. Byla to jakási jeho renesance a Tančící dům pro něj byla jakási úžasná Catia laboratoř, jak konečně bez rizik stavět to, co toužil navrhovat.



Když se stal slavným po realizaci Guggenheimu v Bilbau, pozval nás na otevření muzea. Při inauguraci jsme byli nesmírně překvapeni, tím, že páteř velkého objemu hlavní části budovy, totiž výtahové šachty uvnitř tohoto obrovského muzea, měly tvar podobný pražské Ginger a Fred.
Frank tento tvar recykloval i v konvici na čaj a kávu, které později nabídl k prodeji jako Gehry Design.

Jedna z posledních úvah, kterou bych chtěl naskicovat je úvaha o rozvoji velkých investorských korporací v západních společnostech. V letech 1970-1980 jsem studoval v Delftu. Od roku 1975 jsem vedl malý stavební podnik abych byl schopen z výdělku zaplatit studia. Od roku 1975 do roku 2010 jsem tedy, v různých pozicích, pracoval v plánování, designu a stavbě budov a měst. Nejdříve jako zaměstnanec města Rotterdamu a později jako zaměstnanec ING jsem se velmi aktivně zúčastnil nejen jednání s velkými institucionálními investory, ale i koordinace jejich aktivit. Když jsem začínal u ING RE firma byla někde na 20–30 místě ve světovém žebříčku. Když jsem o 12 let později byl ředitel developerské filiálky v Paříži, ING RE patřila mezi tři největší korporace na světě, které se zabývají investicemi do měst. Prožil jsem a sloužil pod 3 generacemi nejvyššího managementu. Od roku 1990 když jsem začal pro NN pracovat, až po rok 2008, jsem více méně vykonával to, co mi příslušná ředitelství dala za úkol. V těch létech, kdy se z různých důvodů přístup k investicím a developmentu v nemovitostech začal zásadně měnit, jsem v mé praxi poznal, jak se změnila nejdůležitější kritéria investic z imperativa dlouhodobého přístupu k utváření výsledné hodnoty a eventuálního zisku při prodeji „assetů“ na povinnost, pokud možno co nejrychleji, nejlépe hned příští rok, dosáhnout maximální návratnosti a zisku při prodeji.

Chtěl bych o tomto vývoji jen poznamenat něco o kultuře businessu v posledním desetiletí dvacátého století a jak se tato business-kultura vyvinula v to, co reprezentuje dnes. Hlavně se budu koncentrovat na to, jak jsem chápal a vykonával své povinnosti v letech 1990-2000.

Jedna z nejzajímavějších věcí bylo to, že vedle obrovských zkušeností s mezinárodním obchodem a mezinárodními financemi, vždyť Holandští obchodníci a podnikatelé už koncem 16. a začátkem 17. století vytvořily první nadnárodní korporaci na světě zabývající se investicemi a obchodem (jedná se o VOC – Verenigde Oost Indische Compagnie) a poučeni růstem a úpadkem této korporace, i ti moji zaměstnavatelé vždy měli mezinárodní obchod a finance v genech. Tak také, uvnitř této tradice a uznávaje podobná imperativa, fungovali dvě generace mých prvních šéfů.

Vědomi si toho, jak tvrdohlavý může být mladý 40letý inženýr, kterého právě rekrutovali, poté co 9 let dělal veřejně právního developera v Rotterdamu, se mi nenápadně a vytrvale snažili přiblížit, jak zásadně důležitý je v investicích dlouhý termín. Termín 5 let, ale hlavně od 10 let výše. Investice do nemovitostí musí dosáhnout své optimální, ne příliš fluktuující výnosnosti a nárůstu hodnoty hlavně v periodě mezi 5-15 lety. Pomalu jsem to začal chápat, a tak jsem hájil tento přístup. Proto mě nesmírně příjemně překvapilo, vzhledem k mým etablovaným předsudkům o velkých kapitalistech, když jsem byl konfrontován s názory a s jednáním mých přímých, ale i těch nejvyšších, šéfů, když mně v letech 1990–1995 úkolovali a navštěvovali při mých skautských aktivitách v ČR a v Maďarsku. Cítil jsem u nich až iracionální sympatii k nově vzniklým demokraciím po pádu Berlínské zdi.

Dnes věřím, že část jejich rozhodnutí byla evidentně ovlivněna emocemi. Možná jen menší část, ale bylo zřejmé, alespoň to tak odhaduji, že racionalita u výběru lokace, jako například, pro Tančící dům hrála až druhou roli. De Bock rozhodl intuitivně a emotivně lokaci zakoupit. Díky této nevyslovené sympatii k novému politickému režimu v ČR mě mé ředitelství v posledním desetiletí dvacátého století také vždy podpořilo při naší práci na Smíchově. Mám opravdu dojem, že moji kapitalisté zpočátku vlastně fandili tomuto novému Československu. Nebylo to vše způsobeno jen pragmatickou strategií získat nejrozumnější dlouhodobou investiční návratnost a nejvyšší možný zisk. Byla v tom i pozitivní vize pro budoucnost.