Proč Catia, tehdy úplně nová počítačová metodologie tvorby stavebních výkresů, umožnila spolupráci mezi třemi navzájem se lišícími stavebními praxemi – českou, holandskou a tou, která byla běžná v USA, a jaký důsledek to mělo pro vzhled domu.

Důležitou roli v dalším procesu vzniku budovy hrála snaha přizpůsobit standartní kroky uvnitř České stavební legislativy, rozhodujícím krokům uvnitř Holandské stavební administrativy, tak jak ji praktikovali institucionální investoři v Nizozemí uvnitř pro ně povinné redukce investičních rizik. Tato směs česko-nizozemské stavební praxe musela umožnit, aby uvnitř námi požadované stavební metody americký architekt Frank Gehry byl schopen nést právní zodpovědnost za návrh a realizaci stavby. Ve snaze proces organizovat tak aby v něm byla řada přehledných etap, kdy po každém uspokojujícím zakončení jedné etapy, došlo k novému výpočtu návratnosti a teprve po jeho schválení ředitelstvím, se pokračovalo v práci další etapou. Tento přístup jsme používali až do okamžiku, kdy došlo k smluvní dohodě s dodavatelem stavby. Poté následovaly další fáze konstrukčních výkresů potřebné pro stavební realizaci. Globálně řečeno přípravní etapy byly 4. První etapa byla volumetrie (v našem případě Vladův návrh pro Havla), Druhá – Frankův „preliminary“ design, třetí – "definitive design“ (model s dvěma věžemi na rohu), čtvrtá – návrh pro přípravu výběrového řízení pro stavebního dodavatele. Tento poměrně jednoduchý proces, kterému holandští investoři důvěřovali a po nás žádali abychom ho respektovali, jsme museli adaptovat české administrativní realitě dokumentace pro územní rozhodnutí, dokumentace pro stavební povolení a také pro další potřebná administrativní povolení. Hrubě řečeno, v těch dobách jsme potřebovali více než 60 razítek potvrzující schválení příslušných úřadů, pro to, aby projekt nakonec obdržel stavební povolení.

Stavební realita v USA se však také lišila od reality v Nizozemí, a proto otevírala nové pole právních jednání mezi investorem a jeho americkým architektem. Zde se nebudu zabývat detaily toho, jak jsme tyto rozdíly byli schopni vyřešit k uspokojení všech, ale dovedete si představit, že to vyžadovalo obrovskou spoustu práce a mnoho vzájemné důvěry.

K tomu, aby projekt obdržel územní rozhodnutí jsme museli najít anebo vytvořit tým s tzv. projektantem, což byla další anomálie typická pro post-komunistické Československo. V EU ale i v USA, všechna řemesla potřebná pro realizaci stavby se dala smluvně vyhledat a angažovat v projektu na volném trhu služeb a řemesel. Velká část větších architektonických firem tyto profese měla uvnitř kanceláře. Jednalo se o statiky, specialisty v oborech HVAC, M/E, urbanisty, dopraváky, specialisty na památky atd apod. Tehdy v Praze jsme to byli my, spolu s Jimem Glymphem a Vladem, kteří jsme museli vytvořit tým profesních poradců které nakonec vedla firma Atipa, tým našeho projektanta. Bez takového týmu bylo získání více než 40 razítek pro územní rozhodnutí nemožné. Nemluvě o dalších více než 20 razítek pro stavební povolení. V profesních diskusích s velkým počtem těchto tzv. specialistů jsme trávili desítky ne-li stovky hodin. Přesto se nakonec podařilo získat územní rozhodnutí a stavební povolení během 27 měsíců, což nám tenkrát připadalo jako nekonečně dlouhá doba. Ale nyní mě bývalí kolegové ujišťují, že totéž může dnes trvat od 5 do 10 let.

Práce na modelech se pomalu blížila k termínu, kdy bylo zapotřebí začít přemýšlet, ale také díky velmi nezvyklým výsledným tvarům návrhu, i vymýšlet, jak budovu postavit. Bylo nutné včas navrhnout a připravit přístup ke všem imperativům a podmínkám, které stavaři budovu muset respektovat, aby budovu vůbec byli schopni realizovat. Z technologického hlediska je důležité chápat že scanování modelů vedlo po předimenzování k výrobě technických stavebních výkresů.

Zde se ukázalo, jak vitální byla role Jima Glympha, který Catiu pro architekturu a stavařinu adaptoval. Velmi rychle po schválení modelu se dvěma věžemi Jim trval na rychlé společné návštěvě klienta spolu s Frankem v Coneglianu di Venetto, kde byla lokalizována firma Permasteelisa. Jim chtěl do detailu s Massimem Colombanem, s klientem a s Frankem probrat a se dohodnout, jak tyto dvě věže vyrobit. Během několika krátkých návštěv v Benátkách (Conegliano bylo 45 minut autem) jsme se dohodli kde, kdy, z jakých materiálů a jak se věže vyrobí a jak se převezou do Prahy.



Nejdříve bylo však zapotřebí převézt do Prahy poslední ze série modelů, které Frankovi zaměstnanci vyrobili v jeho atelieru v Los Angeles. Model při převozu do Čech nejdříve zabloudil až do Santiaga de Chile, odkud se po dlouhých peripetiích letadlem nakonec dostal do Prahy, kde byl nejdříve umístěn ve Vladově atelieru, který mu pronajímal Pavel Satorie v Celetné ulici, kde spravoval celý komplex budov.
Krok po kroku se blížila doba, kdy bylo nutné výsledný model, který v rámci schvalovací procedury uvnitř ING RE měl název „definitivní design“ a jako takový byl naším ředitelstvím schválen, prezentovat k posouzení nejdůležitějším pracovníkům uvnitř vitálně důležitých institucí vydávajících územní rozhodnutí. Na tuto prezentaci, pro rámcově 15 rozhodujících úředníků jsme do Prahy pozvali jádro Frankova design týmu v Los Angeles. Ve Vladově kanceláři se sešlo kolem 30 lidí. Přesto, že Frank a Vlado dávali najevo klid a veselou náladu, pro mnohé bylo toto setkání hlavně charakterizováno velkým napětím a stresem. Dopadne-li prezentace těmto úředníkům špatně hrozilo riziko nutnosti začít znova, po měsících velmi angažované a emocionální práce. Model stál uprostřed ateliéru, kde obě prezentované věže na rohu budovy byly prezentovány k prohlídce přibližně ve výši obličeje stojícího diváka. Měřítko modelu bylo 1:200. Jeden po druhém vstupovali do atelieru úředníci zmocnění posoudit návrh, až se všichni sešli a model začali obcházet. Točili se kolem modelu a navzájem si šeptali první dojmy. Celé představení mohlo trvat 10-15 minut, během kterých převládalo hlavně ticho a sem tam šeptání mezi kolegy. Pak se jeden ze zástupců úřadů (už si nepamatuji byli-li to památkáři) nahlas vyjádřil a řekl: „Ta zděná věž je příliš vysoká...“

Na rohu Rašínova nábřeží a Resslovy stály v modelu 2 věže, jedna skleněná a druhá zděná. Frank mně poprosil abych přeložil tento první komentář. Což jsem nejistým hlasem provedl. Frank se ani chvilku nezamýšlel a rozhodně přistoupil k Vladově psacímu stolu, vzal z něj, přibližně 20 cm široké průsvitné skleněné těžítko ve tvaru jablka, a toto jablko položil na plochou střechu inkriminované věže a řekl se svým typickým americkým přízvukem: „And now its lower…“



Nebylo třeba překládat – úředníci začali obcházet model, fixovali věž, která byla najednou o 20 cm vyšší a po několika minutách napjatého ticha konstatovali, že věž vypadá vskutku nižší. Neumím si už dobře vybavit atmosféru v atelieru. Nálada se najednou úplně změnila a vyvolávala dojem, že se sešli lidé, kteří se snaží v Praze něco realizovat co Praze přinese přidanou hodnotu a užitek. Rozjela se celá debata a snad po prvé jsem byl svědkem toho, že přítomní se hlavně snažili projevit konstruktivní přístup. Stále sice kritický, ale spíš cílený tak, jak svými komentáři a otázkami, návrh vylepšit, a nikoliv jak mu zamezit. Prezentace tedy dopadla dobře. Tím začala pro Tančící dům nová etapa.

Zvláštní a pro mě osobně překvapivá byla v příštích týdnech reakce Franka. Doufal jsem, že interpretoval tuto zpočátku trochu nepříjemnou konfrontaci s náhodným týmem důležitých pražských úředníků stejně jako já a že v rámci obdivu pro krásu města, přijde s citlivým návrhem skulptury „jablka“ které umístil na silnější věž v modelu. Zde se však projevila Frankova povaha tak, že on opravdu navrhl navýšení silnější rohové věže objemem obrovského jablka. Odhaduji, ale musím se přiznat, že to nevím jistě, že Frank tím chtěl podat jakési obecné svědectví o výsledcích úředního projednávání jeho modelů kdy se až doposud setkával s nepochopením. Možná to byla jeho ironická reakce na to, jak kolektiv porotců-úředníků reagoval na jeho individuální kreativitu. Nevím? Je i možné, že v rámci širokého spektra kultury v Los Angeles a v Hollywoodu, to nebyl žádný protest proti byrokracii, ale prostě jeho opravdový architektonický návrh. Akce podobná tomu jak v té době např. Jeff Koons pojímal moderní umění.

Jak jsme reagovali na Frankův návrh a jak se sloučenému Česko-americkému týmu, šmrcnutému italským řemeslným-kouzelníkem Massimem Colombanem podařilo dostat projekt tam kde je dnes, to popíšu v dalších dílech.