O tom, jak jsme po získání územního rozhodnutí a stavebního povolení začali pracovat na tom, jak dům postavit. Jak jsme hledali nový způsob výběrového řízení na dodavatele a jaký byl výsledný přístup ke konstrukci obou věží a pláště budovy pomocí programu Catia adaptovaného pro architekturu Jimem Glymphem.

Závěrem všech těchto peripetií byl tedy projekt schválen a následně bylo vydáno jak územní rozhodnutí, tak stavební povolení.

Po zakončení všech těchto téměř folkloristických vystoupení, bylo zapotřebí si vyhrnout rukávy a pustit se do organizace stavebního úsilí, studia reálných možností stavebního trhu, následně receptury stavby, a konečného výběru stavebního dodavatele. Museli jsme pochopit jak v roce 1994 funguje stavební průmysl v ČR, v zatím jen 4 roky starém, tzv. svobodném a centrálně neregulovaném, stavebním trhu, a co tento průmysl dokáže.

Mezi tím, během celého schvalovacího procesu, docházelo ve vedení naší firmy k dalším změnám. Byl mně přidělen nový přímý nadřízený, bývalý belgický olympijský vítěz v šermu, Jan Scheere. Dá-li se říct, že jsme měli štěstí, tak se to v tomto případě opravdu hodí. Najednou jsme byli dva uvnitř vyššího managementu ING RE, kteří vytrvale projekt obhajovali. Měl jsem najednou nového spojence. Také se brzo ukázalo, jak důležitá tato změna byla.

Po poměrně detailní studii stavu českého stavebního průmyslu, jsme rychle pochopili, že nebude lehké zorganizovat normální výběrové řízení na tak antropomorfní stavbu jako byl Frankův dům. V celém projektu se nevyskytovala jedna čistě kolmá nebo horizontální linie. Jan Scheere navrhnul abychom začali jednat s firmou BESIX kterou znal z Belgie a se kterou postavil řadu projektů. Chtěl vytvořit stavební tým inženýrů a stavařů včele s Frankem, Jimem a jejich spolupracovníky a v Čechách: s Vladem, projektanty (ATIPA) a specialisty z atelieru (KAPPA), tým, který měl za úkol vymyslet recepturu, jak projekt zrealizovat uvnitř, teď už ředitelstvím schváleného povinného rozpočtu. Tento tým jsem měl koordinovat, tak jak jsem se to už naučil během mé kariéry, a devět let tuto práci dělal v Rotterdamu.

Po několika neformálních rozhovorech se zástupci největších českých stavebních podniků, které jen potvrdily naše obavy, rozhodlo naše vedení, že se máme pokusit připravit smlouvu o realizaci stavby, o termínu dodávky celku a o pevném rozpočtu a ceně s BESIXEM.

Jan s tímto způsobem spolupráce velkých institucionálních investorů s velkými stavebními firmami měl zkušenosti. Stavba se rozdělila do několika samostatných celků a u každého bylo smluvně domluveno kdo, kdy, jak samostatný celek zrealizuje, jak na sebe v čase budou navazovat a kdo nese zodpovědnost za náklady a eventuální zpoždění v realizaci nasmlouvaného dílu. Vše bylo vázáno striktním harmonogramem. Nebudu se zde pouštět do obsáhlého vysvětlování stavebně technických detailů a ani do právního pozadí. Pro tento text a vliv na konečnou podobu tančícího domu jsou nejvíce relevantní, a také nejzajímavější, etapy realizace skleněné Ginger a realizace zděné většiny tělesa budovy v průčelí Vltavy a rohové věže Freda s Medúzou na střeše.

Ginger a její tvorba a výroba hraničily se science fiction. V Coneglianu, v severní Italii, na výrobních a zkušebních pozemcích firmy Permasteelisa byla umístěna technicky perfektně vybavená testovací aparatura. Poté co si Massimo vydobyl slávu stavbou pláště Utzonovy opery v Sydney, stavěl mrakodrapy v Singapuru, a proto si musel pořídit tak komplexní testovací zařízení. Při designu a výrobě Ginger jsme mnohokrát byli svědky různých zatěžkávacích testů jak ocelové nosné konstrukce, tak skleněného pláště, jejích šatů. Modely a makety v různých velikostech byly testovány silnými proudy vody kolmo na plochu fasády a absurdně vysokými proudy vzduchu, které se blížily návrhářskému maximu větrných smrští, při rychlostech, pokud si to pamatuji správně, blížících se až 200 km/hod. Nepletu-li se, tak těchto mnoha zkoušek se dva krát zúčastnil Frank, u všech byl přítomen Jim a já jsem měl příležitost testovací a výrobní lokaci během zkoušek navštívit čtyřikrát nebo pětkrát. Vždy po celém dni testování jsme večer zasedli v úžasně sympatické a velmi dobré malé restauraci skryté v hradbách Conegliana a během večeře a dlouho potom, hodiny diskutovali nutné úpravy Ginger, změny v síle a umístění ocelové konstrukce a vliv těchto opatření na vzhled a eleganci jejích šatů. Po mnoha měsících v letech 1993-1994 nakonec Ginger v měřítku 1:1 skončila, rozebraná do stovky jednotlivých součástek, v obrovské hale na louce nedaleko Conegliana, kde jí skupinka nejlepších Massimových mechaniků pod dohledem laseru skládali a montovali do několika větších celků, které bylo možné nákladním vozem převést přes Alpy do Prahy. Během této doby také Frank dokončil svůj návrh na Medúzu a Jim a Massimo jí podobným způsobem testovali a vyrobili, jako velrybu v Barceloně. Medúzu měl na zhotovenou věž Freda usadit vrtulník. Zde, v Coneglianu, v podstatě vznikl dnešní tvar Tančícího domu a byly poslední návrhy Franka uvedeny do stavební reality tak, aby se, pokud možno co nejvíce blížily poslednímu dřevěnému modelu.



Další směrodatnou etapou ve výstavbě tančícího domu bylo, vymyslet způsob jak uvnitř rozpočtu a harmonogramu postavit objem budovy v průčelí Rašínova nábřeží a nárožní zděnou věž. Po dlouhých diskusích se Jim rozhodl, že bychom měli použít metodu betonových panelů, v takové velikosti, aby jejich skládání na stavbě respektovalo konkávní a konvexní tvary Frankova designu. Zde je velmi dobře možné, že Jima přesvědčil Vlado, aby se při stavbě použily panely. Vlado se dlouhá leta, ještě během minulého režimu, věnoval experimentování ve výstavbě s existujícími panelovými technologiemi. Jim byl schopen díky programu Catia, rychle pro každý panel, jejichž velikost se pohybovala (nemýlím-li se) mezi 2-3 na 3-4 metry, dodat přesné výkresy a po dohodě s místními poradci firmy Kappa (inženýra Pavlíka), dodat informace o množství armatury. Architekt Tomáš Vích, který v té době pracoval ve firmě Kappa, mně před nedávnem informoval, jak tenkrát seděl v práci vedle souseda, který posílal ke konci pracovního dne Jimovi štosy faxů a druhý den ráno, dostával na zpět - 24/7 - Jimovi komentáře na korektní dimenzování těchto panelů. Na základě těchto informací Jim vymyslel způsob, jak sestavit matrice ve kterých jen malou změnou v bočních stěnách bylo možné pro skupinu šikovných řemeslníků sestavit výrobní linku armovaných betonových panelů, na které bylo možné dosáhnout téměř sériové výroby.

Zjišťovali jsme, zda v Praze a okolí existuje panelárna by měla zájem se s námi pustit do tohoto dobrodružství. Nakonec jsme, pravděpodobně díky Vladovi, našli podnik ve východní částí Prahy, kde se nám po několika návštěvách zdařilo dát dohromady partu řemeslníků, o kterých si Jim myslel, že budou schopni realizovat jeho návrh, jak vyrábět panely uvnitř poměrně těsného rozpočtu a harmonogramu. Osobně jsem tuto výrobní linku navštívil jen jednou, ale pamatuji si jak obrovský pupkatý montér s obnaženým poprsím a červeným šátkem uvázaným kolem čela, jako pirát, vkládal armaturu do dřevěné matrice, upevnil ji a během mé návštěvy zalil tekutým betonem. Úžasná podívaná. Tam jsem si najednou uvědomil a začal chápat, že realizace ambiciózní architektury také vyžaduje nalézt a motivovat úplně standartní dobré řemeslníky, aby ji kvalitně realizovali. Na přínos těchto stavařů se příliš často a vlastně většinou, zapomíná. Bez nich ale pěkná architektura není možná. Každý pěkný detail o tom svědčí.

Celková asambláž budovy proběhla dle plánu, což jsem si později často uvědomoval byl vlastně zázrak, když jsem byl konfrontován s mnohými problémy a skluzy v letech 1996-2002 v dalších našich projektech v Praze.

Jen bych ještě jednou chtěl smeknout před obdivuhodnou profesionalitou Jima Glympha.

Když jsme se snažili získat stavební povolení vznikla komplexní debata o všech instalacích. My jsme, v rámci českého stavebního řádu, nasmlouvali specialisty na to, aby tyto technické problémy v rámci stavebního zákona vyřešili. Tenkrát to byli různí projektanti, specialisté a inženýři, z nichž část pracovala ve firmě Atipa Miloše Horáka, v atelieru Kappa Ing. Pavlíka ale mnozí byli stále na volné noze. Nechci nikoho neuváženě obvinovat, ale vzpomínám si jasně, že jsem musel předsedat a moderovat jedno z posledních trochu konfliktních jednání o HVAC (Heating, Ventilation, Air Conditioning) a M&E (Mechanical and Electrical), které z nějakých důvodů stále nepřinášelo požadované řešení.

Zde se tedy vrátím k mé poznámce o tzv „odbornících“. Co se týče veškerých potřebných instalací v budově a aby tyto instalace odpovídaly požadavkům českého stavebního zákona, byl Jim Glymph, který za to nesl konečnou zodpovědnost, hodně závislý na českých specialistech kovaných ve svém oboru. Shromáždilo se jich v tomto jednání odhaduji více než 10. Celé dopoledne se Jim snažil se naučit a pochopit co český zákon vyžaduje. Přesto, po více než tříhodinovém jednání přítomní specialisté řešení nenašli, a shodli se, že v tak malém, a tak velice ambiciózním návrhu situaci nelze vyřešit tak abychom dostali všechna schvalovací razítka. Jim ke konci jednání těsně před obědem navrhl že se on stáhne do soukromí bude na problému sám pracovat a chce slyšet názory přítomných specialistů na jeho konečný návrh. Trvalo to celé odpoledne. My jsme mezi tím šli na oběd a starat se o jiné povinnosti. Kolem konce pracovní doby, jsem zase všechny svolal, protože Jim se vrátil s návrhem, jak situaci vyřešit. Nebudu celou příhodu zbytečně rozmazávat, ale všichni přítomní se po hodinové inspekci Jimova návrhu shodli, že jeho řešení má šanci být akceptováno příslušnými úřady.

V dalším díle se zmíním o vlivu měnícího se charakteru stavebního a nájemného trhu v důsledku adopce v ČR soudobého kapitalismu, jak jej chápali místní relevantní jednotlivci a jaký vliv to mělo na Tančící dům.