Tentokrát o tom, jak probíhala obtížná komercializace budovy v rámci hledání spolehlivých nájemníků v oblasti veřejných služeb a jak se stavební profese adaptovali novým podmínkám. Ale také o tom, jak se Tančící dům objevil v učebnicích dějepisu, získal mezinárodní ocenění a stal se symbolem a ikonou Prahy.

Projekt obdržel všechna potřebná razítka a firma Besix realizovala stavbu včas a v rámci rozpočtu. Tuším, že hlavně díky výjimečně dobrým vztahům, které měla s Janem Scheere.

Poučení, které jsem si z této debaty o proveditelných instalacích v Tančícím domě vzal, odhaduji to na léta 1993-1994, bylo, že po této zkušenosti, když nám někdo byl prezentován jako „odborník“, první věc, kterou jsem se naučil, nechat ho v klidné diskusi vyprávět o jeho zkušenostech jako profesionála ve svém oboru. Velmi často jsem pak zjistil, že slovo odborník v jeho slovníku, mělo spíš sloužit jako instrument jakéhosi pomyslného marketingu, jak jím nabízené služby rychleji prodat. Nebylo divu. Republika začínala fungovat na volném trhu a lidé před tím neměli mnoho příležitostí se některá řemesla učit v podmínkách volného trhu, a získat potřebné zkušenosti. Pak se ale slovo odborník v českém prostředí poslední dekády 20. století dalo snadno chápat jako honosná, ale prázdná skořápka.

Nasmlouvané náklady na stavbu v porovnání s našimi odhady ve schváleném výpočtu návratnosti, nám tenkrát připadaly vysoké. Protože jsme neměli žádná porovnatelná čísla ze stavebního trhu a z trhu nájmů, museli jsme tak trochu vařit z vody. Nicméně, porovnám-li je k dnešním stavebním nákladům na metr čtvereční užitné plochy, byly dvakrát až třikrát nižší, než jsou dnes, a v nájmech jsme evidentně podcenili potenciál dnešního trhu.

Když začalo být jasné a téměř jisté, že se dům podaří postavit za schválený rozpočet ve schváleném termínu, bylo zapotřebí zrychlit již započatou komercializaci budovy. Pronajmout plochy v přízemí a suterénu pro veřejnosti přístupné aktivity, pronajmout všechny plochy v budově, a nakonec zřídit a pronajmout restauraci, v posledních dvou patrech přístupných veřejnosti tak, jak to vyžadovalo územní rozhodnutí. Pro investora bylo nejdůležitější, aby pronájem budovy generoval takové nájemné, které by garantovalo plánovanou roční finanční návratnost. Budova měla být kolaudována v roce 1996.



Ekonomika České republiky se v letech 1995-1997 ještě nerozvíjela tak rychle, jak bychom si všichni přáli, a tudíž zájem českých a zahraničních podniků vstoupit na nový ekonomicky liberální kapitalistický trh nebyl zrovna největší. Po mnohých nesnázích, když jsme verbovali nájemníky pro přízemí a pro restauraci, jsme se nakonec rozhodli kontaktovat je přes mezinárodní komerční akviziční oddělení ING RE. Ale ani pak se nám nepodařilo přesvědčit světoznámého gastronoma Alaina Ducasse převzít do své sítě restaurací restauraci v posledních dvou patrech, a jen velmi těžko jsme našli kanadského nájemníka pro obchod dole. Ten měl zájem tam vytvořit autosalon pro prodej amerických vozidel. Obchodník s auty nakonec smlouvu podepsal, ale po několika měsících neplacení nájemného jsme se nakonec s ním museli rozloučit. Restauraci nahoře se podařilo pronajmout jinému francouzskému gastronomovi, který souběžně prodával šampaňské po celé Evropě. I tento pronájem začal teprve být výnosný až o mnoho let později. Naštěstí se podařilo nejdůležitější část budovy – patra pro využití jako kanceláře – dobře pronajmout, a to velké účetní firmě. Tři patra jsme pak pronajali sami sobě, neboť naše aktivity v ČR stále rostly, a my jsme zaměstnávali čím dál tím větší počet lidí. Takže největší obavy naší mateřské firmy byly tedy uspokojeny, a navíc budova začala dostávat mnoho mezinárodních ocenění. Newsweek ji v roce 1996 vyhlásil za budovu roku. Nové české učebnice dějepisu, určené základním školám, uváděly budovu spolu s přenosným telefonem a počítačovými čipy, jako jeden ze symbolů změn, které nastaly po roce 1989. Stanice metra Karlovo náměstí byla také označena ikonou ve tvaru Tančícího domu. Dům tak v Praze zdomácněl.

Když byla na podzim v roce 1996 budova zkolaudována, a část pronájmů zajištěna, ING se rozhodla zorganizovat slavnostní otevření Tančícího domu, který pro svou domácí potřebu nazývali Nationale Nederlanden Building, a nás pověřili organizací této akce. Pozvali jsme na otevřeni Tančícího domu více než 500 lidí. Na seznamu pozvaných figurovali všichni, kteří se zúčastnil přípravy, realizace a komercializace. Dále media, všichni dotčení úředníci a všichni politici kteří projevili zájem. Proto abychom všechny byli schopni pohostit, jsme se domluvili s Paroplavbou, že nám pronajme a bude řídit a koordinovat organizaci slavnostního otevření budovy na jejich největších parnících. Paroplavbu jsme dobře znali z projednávání Nouvelova projektu na jejich pozemku u železničního mostu nazvaného Riverside Court. Nepletu-li se, původně to byly parníky 3, ale když pak bylo jasné že se dostaví mnohem více lidí nežli těch 500 pozvaných, paroplavební společnost zmobilizovala i čtvrtou loď. Večer se úžasně vydařil a všichni přítomní měli příležitost se potkat s tvůrci budovy, s jejími staviteli, s investorem i s nájemníky. Lodě byly tak přeplněné návštěvníky, že lidé často stáli na střechách parníků, které se plavily po Vltavě od Jiráskova mostu směrem do Chuchle a zpět. Velikou radost mně udělal Herman van den Berg, který po dlouhé diskusi s Frankem Gehrym na jednom z parníků, ke mně pozdě večer přišel a prozradil mi, že ho velmi mrzí to jak na počátku tohoto dobrodružství, o prvním návrhu Franka prohlásil “Over my dead body…“ Pogratuloval nám a poděkoval za výsledek. Také přiznal, že během jeho kariery měl jen málokdy příležitost být takhle hrdý na svoji společnost.

Věřím, že to má smysl něco říct o konstruktivní a optimistické atmosféře která v těch letech panovala. V pozdějších letech jsem byl při projednávání dalších našich 6 projektů, svědkem toho, jak se tato pozitivní atmosféra pomalu začala vytrácet a jak jí nahradila nedůvěra, snaha zpomalit nebo zamezit našim aktivitám a jak téměř přestala fungovat otevřená diskuse o opravdových hodnotách a záměrech projednávaných projektů.

Překvapující a úžasná byla důvěra kterou v tento projekt měli sousedi. Možná to bylo díky zvláštnímu vtahu, který měl Vlado s Havlem. Oba byli sousedé a společně pracovali na programu a architektonickém návrhu Vlada. Havel našemu domu fandil. Sice neměl vliv na administrativní procedury, ale dům podporoval. U Havla to byl hlavně Mirek Masák, který nám pomáhal radou a podporoval nás. Zvláštní bylo, že žena Václava Havla v té době návrh neměla ráda.
Ne méně překvapivý byl pozitivní a konstruktivní přístup absolutní většiny všech dotčených úředníků, kteří měli mandát vydat příslušných, více než 60 razítek pro územní rozhodnutí a stavební povolení. Tím pádem se také dá pozitivně hodnotit přístup jejich tehdejších šéfů, kteří nesli za projednávání návrhu konečnou zodpovědnost. Jak šéfů úředních, tak hlavně jejich šéfů politických.

Proč se tato snaha pomoci a udělat něco konkrétního v pozdějších letech vytratila nevím (sám odhaduji, že se to začalo měnit už v roce 1999). Jedno z možných vysvětlení by mohlo být, že se jedná o velmi neočekávaný důsledek vstupu neoliberální kapitalistické ekonomie na území republiky, ale hlavně jakési její české adaptace panující místním zvyklostem a zaběhnutým metodám. V rozvoji měst se téměř všude neoliberální ekonomický přístup vyznačuje nedostatečnou produkcí finančně dostupných bytů. Tento, bohužel globálně všudypřítomný fenomén, je ve svých principech aplikovatelný i pro Českou republiku, a je rozumně a poměrně přesvědčivě popsán v knížce od Patricka Deneena „Why Liberalism Failed“. Tato kniha je velmi relevantní pro zájemce o městský rozvoj.

V posledním díle textu o historii Tančícího domu se zamyslím, a pokusím se odhadnout, proč se velmi pozitivní a konstruktivní atmosféra vědomé snahy o spolupráci ve všech relevantních oblastech společenského dění potřebných pro rozvoj měst a pro stavitelství v ČR částečně, a někteří tvrdí, že úplně, vytratila. Co by mohl být důvod, nebo jeden z důvodů?